Jan Patočka své studenty fascinoval. S estébáky nebojácně diskutoval

/ /
  • „Pak od ledna 77 on byl jedinej pohyblivej. Sice měl taky policajta před dveřma, ale mohl někam jít. Kdežto Havel byl v base a Hájka špérovali. Ten byl prostě v domácím vězení, takže Patočka byl jedinej, kdo mohl chodit, takže měl prostě hodně co dělat. Běhal po Praze furt. Pak to hodně vyeskalovalo tím holandským ministrem, kterej se s ním sešel. Sice to bylo jenom v hotelu na pokoji, ale byli u toho nějaký novináři. Ten rozhovor nahranej, a dokonce ho někde vysílali zvenku a to tady je nějak hrozně rozběsnilo. Takže pak Patočku vytáhli na takovej hodně dlouhej výslech, možná dva. On pak vždycky, když šel odtamtud, tak ho přivedli většinou k nám a my jsme mu pořád říkali, že nemůže s nima diskutovat, že to není příležitost k diskusi, že musí koukat, aby něco neřekl a aby se z toho dostal. On trval na tom, že když se ho na něco zeptaj, tak on musí odpovědět. No, a oni měli takovou tu strategii, že to točili pořád dokola a znova a znova a znova, takže on přicházel teda opravdu extrémně vyčerpanej.“

Snažil se držet od politiky stranou, nakonec se však stal mluvčím Charty a svou filozofii proměnil v aktivní občanský postoj. Pociťoval mravní nezbytnost, a proto na sebe vzal i riziko. 1. června letošního roku uplynulo od jeho narození 115 let.

„Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to také trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít,“ napsal Jan Patočka dva měsíce po zveřejnění Charty 77. Tato jeho slova byla později tak často citována, že by se z nich mohlo stát klišé, nebýt toho, za jakých okolností je napsal: pět dní před svou smrtí, v nemocnici, kam se dostal uštván nekonečnými výslechy Státní bezpečnosti. Zejména v posledních měsících života se stal filozofem, který své myšlenky proměnil v činy a své jednání beze zbytku podřídil svým etickým ideálům. „Působil na každého člověka tím, jak bral tu filozofii vážně,“ vzpomínal později na Jana Patočku jeho zeť, filozof Jan Sokol. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Mág za katedrou

Jako jednadvacetiletý student romanistiky, slavistiky a filozofie se v roce 1928 při studijním pobytu v Paříži poprvé setkal s Edmundem Husserlem, zakladatelem fenomenologie jako učení o „přirozeném světě“ vnímaného pouze bezprostřední zkušeností, nikoli prostřednictvím vědy. V tomto „přirozeném“ světě hrají největší roli naše vztahy k okolnímu světu. Slunce v něm vychází a zapadá, zatímco vědecká abstrakce, která nepozoruje svět lidskýma očima, hovoří o rotaci Země. Svět vnímaný pouze prizmatem vědeckých teorií však dospívá k odosobnění a krizi smyslu, fenomenologie nás však vede k osobnímu vztahování se ke světu. Myšlení Jana Patočky toto setkání ovlivnilo na celý život a na Husserlovu fenomenologii navázal ve své habilitační práci Přirozený svět jako fenomenologický problém. 

Křtiny Jany Patočkové s kmotry Václavem Havlem a Václavem Malým, 1987. Zdroj: archiv pamětníka
Křtiny Jany Patočkové s kmotry Václavem Havlem a Václavem Malým, 1987. Zdroj: archiv pamětníka

Již před válkou začal vyučovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a hned po znovuotevření vysokých škol se tam vrátil. „Tenkrát na podzim 1945 Praha neměla dost uhlí, každou chvilku zhaslo světlo,“ vzpomíná na Patočkovy přednášky ve velké aule Filozofické fakulty hudební skladatel Zdeněk Šesták. „Samozřejmě mluvil spatra, improvizoval, bylo vidět, že hledá slova. Sál byl nabitý, bylo tam několik generací studentů. 

„Zhaslo světlo a on pokračoval i v té tmě. Potom nějaký student našel svíčku a dal ji na pult. Viděli jsme toho mága, jak rukama ze sebe doloval pojmy.“ 

Ladislav Hejdánek, asi 2003. Zdroj: Věra Koubová
Ladislav Hejdánek, asi 2003. Zdroj: Věra Koubová

Nedlouho nato začal přednášky Jana Patočky navštěvovat také budoucí filozof Ladislav Hejdánek. Docházel také na docentský proseminář v Břehové ulici za Rudolfinem: „Četl tam s námi Logische Untersuchungen od Husserla. Za ten půlrok, co jsem tam chodil, jsme přečetli jen několik stránek. Četli jsme větu po větě, rozebírali slovo po slově a Patočka se vždy ptal: ,A jak byste tomu rozuměli?’“

Platón v řečtině, Akvinský v latině, Kant v němčině? Samozřejmě… 

Nedlouho po únorovém převratu 1948 však Patočka musel fakultu opustit a byť ho režim neposlal do dělnických povolání, své myšlenky v padesátých letech veřejně šířit nemohl. Právě v té době však pracoval na filozofickém spisu Negativní platonismus vydaném teprve po roce 1990. Platónovy ideje nechápal jako strnulé, předem dané entity, ale jako něco, k čemu se vztahujeme, když se snažíme o transcendenci. Z tohoto důvodu není také možné stát se „majitelem“ nějaké definitivní pravdy či ideologie. Patočka také rozvíjel Platónovu myšlenku „péče o duši,“ která v jeho pojetí není tím, co se pod tím pojmem většinou chápe dnes – tedy snahou o duševní ‚wellbeing‘ například prostřednictvím meditace – ale trvalým úsilím o sebepřesah pro dobro obce. 

Ladislav Hejdánek při natáčení. Zdroj: Paměť národa
Ladislav Hejdánek při natáčení. Zdroj: Paměť národa

Na filozofickou fakultu se mohl vrátit v roce 1968 a třebaže zde setrval jen krátce (do roku 1972, kdy ho nuceně poslali do penze), opět zapůsobil na celou generaci studentů. „Nejvíc fascinovala jeho myšlenková poctivost,“ vzpomíná filozof Daniel Kroupa. „Na přednáškách i seminářích prosazoval nesmírnou věcnost. Nikomu nedovolil, aby se předváděl, a neodpouštěl neznalost. Když s ním někdo chtěl debatovat o některém autorovi, Patočka trval na tom, aby přečetl celé jeho dílo. Celé dílo, ne jen jednu knihu. A to pokud možno v originále, ne v překladech. V těch se ztratí to důležité. Tlačil nás ke studiu řečtiny, Tomáše Akvinského citoval v latině, a když se mluvilo o Kantovi, samozřejmě předpokládal, že Kritiku čistého rozumu jste přečetli v němčině.“ 

Daniel Kroupa na Hrádku s Václavem Havlem, Neubauerem, Bratinkou, Paloušem, 80. léta 20. st. Zdroj: archiv pamětníka
Daniel Kroupa na Hrádku s Václavem Havlem, Neubauerem, Bratinkou, Paloušem, 80. léta 20. st. Zdroj: archiv pamětníka

Znalec výtvarného umění Ludvík Hlaváček zase hovoří o tom, že díky Patočkovým přednáškám zažil „absolutní převrat v tom, co je to myšlení a umění. Byl jsem zase na začátku.“ 

„Na konci člověk vstal, třásly se mu nohy, a musel se vrátit zpět do reálného světa. V takových chvílích jsem pochopil, že myšlení bude asi trochu o něčem jiném než o zapamatování si dat a názvů uměleckých děl.“

Filozof Ivan Chvatík se spolužáky se rozhodli Patočkovy přednášky zaznamenávat: 

„Bylo nás asi pět nebo šest, takže jsme si řekli, že každý bude psát zrovna tu větu, kterou si zapamatuje, a zapíše ji až do konce. A pak jsme doufali, že když ty zápisy zkonfrontujeme, že se budou náhodným způsobem překrývat.“ Později k tomu využívali i magnetofon, který si ale netroufli postavit přímo na katedru, takže získali jen nekvalitní záznam, který jim pomáhal zorientovat se v zápiscích.

Ivan Chvatík se „zapisovači“ Patočkových přednášek a jejich manželkami - zleva Jiří Polívka, Drahuška Polívková, Jana Chvatíková, Ivan Chvatík (v kočárku před nimi roční Zuzana), Jaromír Kučera, Božena Michálková; chata J. Polívky, 1972. Zdroj: archiv pamětníka
Ivan Chvatík se „zapisovači“ Patočkových přednášek a jejich manželkami - zleva Jiří Polívka, Drahuška Polívková, Jana Chvatíková, Ivan Chvatík (v kočárku před nimi roční Zuzana), Jaromír Kučera, Božena Michálková; chata J. Polívky, 1972. Zdroj: archiv pamětníka

„Postavil mě z hlavy na nohy“

Po roce 1972 byl Jan Patočka již v nuceném důchodu, ale ve výuce pokračoval na bytových seminářích, které pořádal u sebe doma v Tomanově ulici na pražském Břevnově. Později byl jeho byt pro tyto přednášky již malý, a tak se se studenty scházel v jiných bytech, z opatrnosti před zásahem Státní bezpečnosti pokaždé jinde. 

„Říkala jsem si, že to bude nuda a snobárna, ale neměla jsem co dělat, a tak jsem tam šla. Posadila jsem se tam někam do rohu a okázale koukala do stropu, jakože tam nepatřím, že to jsou samí intelektuálové,“ vzpomíná na svůj první bytový seminář režisérka Angelika Hanauerová.

„Mluvil tam takový starý pán a během té hodiny mě postavil z hlavy na nohy. Objasnil mi všechno, na co jsem se ptávala sama sebe. Až po cestě zpátky ven domovní chodbou jsem se dozvěděla, že to byl Patočka,“ 

dodává tvůrkyně, která o něm později natočila první porevoluční dokumentární film. 

Angelika Hanauerová začátkem 70. let. Zdroj: archiv pamětnice
Angelika Hanauerová začátkem 70. let. Zdroj: archiv pamětnice

V první polovině 70. let se Jan Patočka neangažoval ve veřejném životě, od politiky se záměrně držel stranou. Jeho prvním nesmělým vystoupením ve veřejném prostoru byla účast na světovém filozofickém kongresu ve Varně roku 1973, kterou mu Státní bezpečnost výslovně zakázala. Filozofovi se ale přesto podařilo do Bulharska odletět a na kongresu přednesl alespoň část svého příspěvku k velkým rozpakům oficiální československé delegace, která si vzhledem k účasti západních delegátů netroufala otevřeně zakročit. V té době Jan Patočka také napsal své další stěžejní dílo Kacířské eseje o filosofii dějin.  

Vyslýchali ho až do noci

„Byl sice vždy pečlivým i kritickým pozorovatelem veřejného života a politiky vůbec, sám se jí však důsledně vyhýbal. Ne že by politiku pokládal za něco špinavého nebo podezřelého – v tom zůstal celý život věren Masarykovi, jehož si nesmírně vážil – jeho samého ale ani v nejmenším nepřitahovala,“ napsal o Janu Patočkovi filozof Jan Sokol v časopisu Reflexe. 

Ke změně postoje ho přiměl až proces se členy skupiny Plastic People of the Universe, jejichž hudba ho zcela jistě neoslovovala, zato mu imponovaly autentické životní postoje undergroundové mládeže. Právě proces s „Plastiky“ se stal impulzem, díky němuž souhlasil stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77. Chartu nechápal jako politický spolek ani organizaci lobbující proti stávající moci, nýbrž jako vyjádření mravního postoje, který nám velí jednat nikoli jen podle svých zájmů nebo ze strachu, ale „v úctě k tomu, co je v člověku vyššího, v porozumění pro povinnost, pro obecně dobré, pro nezbytnost vzít na sebe v tomto směru i nepohodlí, nepochopení a jisté riziko,“ jak napsal ve své eseji Čím je a čím není Charta 77 ze 7. ledna 1977. 

Jan Sokol v roce 2016. Zdroj: Lukáš Žentel
Jan Sokol v roce 2016. Zdroj: Lukáš Žentel

V lednu po zveřejnění Charty se Václav Havel ocitl ve vazbě a Jiří Hájek byl trvale sledován, takže Jan Patočka se jako jediný ze tří mluvčích mohl pohybovat po Praze a vyřizoval pro Chartu mnoho věcí. Státní bezpečnost jej už tehdy vyslýchala, ale zřejmě ho zprvu považovala za pošetilého neškodného idealistu. Situace se razantně změnila poté, co se sešel s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem za přítomnosti holandských novinářů. Chartě se díky tomu dostalo publicity v zahraničí. Dva dny poté začala Patočku vyslýchat StB. 

„Vyzvedli ho brzy ráno a vyslýchali celý den až do noci, vrátili ho domů kolem jedenácté hodiny,“ popisuje Ivan Chvatík. Filozof se zřejmě snažil s estébáky diskutovat a vysvětlovat jim své postoje. „Vždycky, když šel odtamtud, říkali jsme mu, že s nimi nesmí diskutovat, že musí hlavně dávat pozor, aby něco neprozradil a aby se z toho dostal. On ale trval na tom, že když se ho na něco ptají, musí odpovědět,“ říká Jan Sokol a dodává: 

„A oni měli takovou strategii, že to točili pořád dokola a znova a znova a znova, takže přicházel domů extrémně vyčerpaný.“ 

Představení prvního svazku Patočkových Sebraných spisů, Ivan Chvatík s Ladislavem Hejdánkem a Janem Sokolem, kavárna Maraton, 1996. Zdroj: archiv pamětníka
Představení prvního svazku Patočkových Sebraných spisů, Ivan Chvatík s Ladislavem Hejdánkem a Janem Sokolem, kavárna Maraton, 1996. Zdroj: archiv pamětníka

Přízračná událost a semknutí disentu

Po návratu z posledního výslechu na Ruzyni v noci ze 3. na 4. března 1977 Jana Patočku odvezla sanitka do nemocnice na Strahově s tlakem na hrudi, dušností a bušením srdce. Jeho stav se zde ještě na pár dní zlepšil a Jan Patočka zde napsal své poslední dva texty. V noci na 11. března ale náhle upadl do bezvědomí a o dva dny později zemřel. 

Z natáčení rozhovoru s Ivanem Chvatíkem - pamětník v archivu J. Patočky
Z natáčení rozhovoru s Ivanem Chvatíkem - pamětník v archivu J. Patočky

Ivan Chvatík se o smrti Jana Patočky dozvěděl ještě týž den z rádia Svobodná Evropa a společně s dalšími filozofy se ihned vypravili do jeho bytu, aby zachránili Patočkovy filozofické texty, neboť předpokládali, že brzy bude následovat domovní prohlídka. V následujících letech potom Ivan Chvatík pečoval o samizdatové vydávání Patočkových spisů. 

Pohřeb Jana Patočky 16. března 1977 se stal ponurou demonstrací režimní zvůle. Nad břevnovským hřbitovem hlučně kroužil vrtulník, hned za zdí policisté túrovali plochodrážní motocykly, takže pohřební řeč kněze nebyla slyšet. V okolí se nesměly prodávat květiny, účastníky pohřbu neskrývaně natáčely kamery. „Byla to taková přízračná událost, velmi definující, nezapomenutelná,“ popsal zážitek jeden z účastníků. Zároveň však šlo i o stmelující zážitek, první velké setkání čerstvých signatářů Charty a tichý, ale výrazný projev odporu.

Pohřeb Jana Patočky pod dohledem StB zachytil tehdy sedmnáctiletý Ondřej Němec. Zdroj: Paměť národa
Pohřeb Jana Patočky pod dohledem StB zachytil tehdy sedmnáctiletý Ondřej Němec. Zdroj: Paměť národa