profesor Jan Sokol

* 1936  

  • „Bytové semináře fungovaly od raných šedesátých let až do revoluce. Pravidelně jsem chodil k Němcovým. Taky jsme měli seminář, kam chodil například Zdeněk Neubauer, Zdeněk Kratochvíl a další... Léta jsme se věnovali četbě Nietzscheho, scházeli se každý týden po deset let na různých místech. Také jsem chodil ke Chvatíkovi, kde se zase dělaly překlady. Později jsem chodil i ke Zdeňkovi Pincovi, párkrát jsem byl u Dana Kroupy... Bylo jich víc. StB zajímalo, když přijel nějaký ten známější člověk ze zahraničí, ale jinak nás nechávali poměrně na pokoji.“

  • „V šedesátých letech jsme s Jirkou chodili krást knihy na výstavy – probíhala tehdy francouzská výstava v technickém nakladatelství ve Spálené ulici. Několikrát jsme tam zašli a vždycky něco čmajzli. Jirka byl přesvědčený, že by byla škoda nechat ty knihy odvézt zpátky. Později jsme s organizátory i mluvili a ukázalo se, že smýšleli úplně stejně. Prý by je překvapilo, kdyby se na té výstavě nic neztratilo. Bylo to určité dobrodružství. (Jak jste je kradli?) Všechny knihy ležely na takových stolečkách a ve vitrínách, člověk přišel, knihu vzal a začal si ji prohlížet. Pak vyndal z tašky jinou knížku, položil ji na místo té z výstavy, do tašky strčil tu ze stolečku a bylo to.“

  • „Osmnáctého srpna 1968 jsem prvně v životě letěl do Moskvy. Třetí den jsme přišli do ústavu a tam nám řekli, co se stalo. Konferenci jsme hned odvolali a čekali, kdy se budeme moct vrátit domů. Atmosféra byla velice vzrušená a napjatá, nad Moskvou lítaly stíhačky. To se vždycky dělalo, když se stalo něco významného. Jestli se nemýlím, tak 21. nevyšly v Moskvě ani noviny. Všichni z toho byli úplně paf. Nás Čechy raději odvezli pryč z toho hotelu, kde jsme byli. Ale stejně za námi chodili Rusové a my jsme chodili na vyslanectví. Samozřejmě jsme se potkávali i s lidmi v hospodách. Několikrát se stalo, že když jsme přišli do hospody, řekli nám: ‚Počkejte tady, zavřeme krám.‘ A když zavřeli, tak si chtěli popovídat o tom, co se vlastně děje. Hodně lidí mělo strach, že bude třetí světová válka.“

  • „To byla opravdu stávka jako noha, tam nefungovalo nic, žádná doprava, nic. Odpadky se neodvážely, opravdu stávka. Tak dva tři lidi tam zahynuli při tom, spíš nešťastnou náhodou, ale přece, jak tam zapalovali ty auta a tak. Taky jsem viděl takovou tu, to na mě udělalo velkej dojem, taková ta profesionální policajtská disciplína. Ti policajti měli ty štíty plexisklový a ty dlouhý pendreky bílý, ale chovali se neuvěřitelně disciplinovaně, takže ti uličníci, ti kluci jim lepili na ty štíty různý posměšný nálepky a oni stáli a ani se nehnuli. Ono to tam takhle je, že lidi jsou na to zvyklí, jim to nevadí, a dokonce je to nějaký jakási vzrůšo.???“ VN: Takovej jejich národní sport francouzskej. Takovej sport, takže třeba bylo nádherný sledovat, jak táhnou ty demonstranti a teď ty kavárničky honem honem inkasujou, hážou nábytek dovnitř a stahujou rolety. A ty přejdou a zase to otevřou.“

  • „Pak od ledna 77 on byl jedinej pohyblivej. Sice měl taky policajta před dveřma, ale mohl někam jít. Kdežto Havel byl v base a Hájka špérovali. Ten byl prostě v domácím vězení, takže Patočka byl jedinej, kdo mohl chodit, takže měl prostě hodně co dělat. Běhal po Praze furt. Pak to hodně vyeskalovalo tím holandským ministrem, kterej se s ním sešel. Sice to bylo jenom v hotelu na pokoji, ale byli u toho nějaký novináři. Ten rozhovor nahranej, a dokonce ho někde vysílali zvenku a to tady je nějak hrozně rozběsnilo. Takže pak Patočku vytáhli na takovej hodně dlouhej výslech, možná dva. On pak vždycky, když šel odtamtud, tak ho přivedli většinou k nám a my jsme mu pořád říkali, že nemůže s nima diskutovat, že to není příležitost k diskusi, že musí koukat, aby něco neřekl a aby se z toho dostal. On trval na tom, že když se ho na něco zeptaj, tak on musí odpovědět. No, a oni měli takovou tu strategii, že to točili pořád dokola a znova a znova a znova, takže on přicházel teda opravdu extrémně vyčerpanej.“

  • „V 89. roce bylo patrné, že se věci mění. Já jsem dostal povolení poprvé vycestovat do Vídně v srpnu někdy nebo v září, v srpnu za Jirkou Němcem, a vezl jsem tam rukopis té knížky o Eckhartovi, kterou jsme kdysi spolu připravovali a na hranicích mi ji sebrali. Ta hranice ji prolistovala a udělala něco, z čeho mi úplně spadla čelist. Vrátila mi ji zpátky. Protože já jsem ještě v 70. a 71. jezdil služebně i na Západ pracovat, ale kdykoliv mi našli nějaký papíry v kufru, tak ty byly ztracený. Tak tohle bylo vidět, že se něco mění. Když potom přišel Listopad, tak jsem se šel párkrát podívat ve Fóru a viděl jsem, že je tam lidí dost a měl jsem co dělat se zahraničními novináři, kteří sem jezdili a byli žhaví se něco dozvědět.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Fakulta humanitních studií, 15.04.2015

    (audio)
    délka: 44:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Fakulta humanitních studií , 30.10.2015

    (audio)
    délka: 01:13:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 27.01.2017

    (audio)
    délka: 01:32:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha, 14.02.2017

    (audio)
    délka: 01:44:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 5

    Praha, 10.03.2017

    (audio)
    délka: 01:29:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk je jednající bytost, stále musí volit a vybírat

Jan Sokol v roce 1959
Jan Sokol v roce 1959
zdroj: Jan Sokol

Jan Sokol se narodil 18. dubna 1931 v Praze. Z kádrových důvodů nebyl po roce 1948 přijat na vysokou školu. Vyučil se zlatníkem a několik let se tak i živil. V 60. letech povolání dost razantně změnil a stal se programátorem software. Mezitím se zúčastňoval bytových seminářů, které pořádal jeho tchán Jan Patočka. Zde získal nadšení do filozofie, o které dodnes napsal mnoho publikací. V květnu roku 1968 zažil v Paříži studentské stávky. Když Československo o pár měsíců později obsazovala vojska Varšavské smlouvy, byl Jan v Moskvě. Na konci 70. let dostal text Charty 77 a s překvapením zjistil, že mluvčím Charty je právě jeho tchán. Neváhal proto a dokument podepsal. Po sametové revoluci se stal za Občanské fórum místopředsedou Poslanecké sněmovny. V roce 2000 byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity.