prof. PhDr. Ladislav Hejdánek

* 1927  

  • "To bylo konec padesátejch let a šedesátý leta, no tak to už byla naprostá zvůle! Když někdo neprovokoval, tak nedostal na hřbet. No vopravdu. Šedesátá léta, to je něco, co je zcela zkresleno tím, když se říká, že ten zločinnej komunistickej režim vládl těch čtyřicet let. To není pravda. Zaprvé: ve vězení sedí celá řada lidí, nespravedlivě, ne jenom jako zločinci, nespravedlivě, ve všech zemích. Tady toho bylo možná víc, ale v žádném případě toho nebylo víc, než bejvá zvykem v druhým a třetím světě. To je jedna věc. Pravda je, že lidi, který byli pouštěný po mnoha letech vězení, byli pouštěný až v těch šedesátejch letech, tzn. i pro ty, co tam seděli, to byla doba jakéhosi nadějného očekávání. Tím spíš pro lidi, který byli mimo a sledovali situaci. Byli lidi jako vždycky v každé společnosti, kterejm je všecko fuk. Čili ti tohle neprožívali. Ale jinak, když se mám podívat na svůj vlastní život, tak ta doba nejnadějnější, kterou jsem prožíval, byla právě od konce padesátejch let, devětapadesátej, sedma-, osmapadesátej. To začínaly ty vzpoury filozofů, ty diskuse v Literárních novinách, kde Kosík psal článek ‚Hegel jako mrtvý pes?‘ Pak přišla konference, která to všecko jaksi strašně zkritizovala, nikoho z těch, který byli kritizovaný, tam nepozvali, nicméně nic moc se jim nestalo.“

  • "Samozřejmě tam byli asi nějaký donašeči, já jsem myslel, že to děláme opatrně, a pak se ukázalo při nějakým manželčině výslechu, že jí říkali, že by mně to měla rozmluvit, abych s tím přestal. Věděli vo tom. Načež moje manželka tenkrát se proslavila tím, že řekla: ‚No, jestli je to něco proti zákonu, tak ho zavřete!‘ Tak takhle moje manželka spolupracovala s policajtama."

  • "To bylo tak – čí to byla iniciativa, nevím. Já podezírám, že jeden z hlavních aktérů byl Šimsa, hodně na tom pracoval Šimsa, ale byli i další lidi. Domluvili, že Hromádka jednou za měsíc zval pár lidí k sobě do bytu v Moravský ulici. Já mám dojem, že to byl Šimsa, kterej tohle zorganizoval nebo inicioval, Hromádka byl taky rád, že si může promluvit v soukromí s lidma, který vypadali na to, že na něj neprásknou, cokoliv řekne. Tím to začlo a teď se ukázalo, že tam pořád přicházejí další a další a já jsem se jednou zeptal Hromádky, jestli tam můžu přivíst taky katolíka a on řikal: ‚Jo.‘ Vzal jsem tam Jirku Němce. A pak jsme s Hromádkou začli diskutovat o tom, jestli by to nešlo přesunout, protože to už potom nebylo možný u Hromádky. On měl sice velkej byt, takovýhle místnosti... Když už nás tam bylo přes třicet, tak to nešlo dál. Domluvili jsme, že to bude v Jirchářích."

  • "Od října jsem měl na starost skupinu starších vikářů a farářů, ale i tzv. laiků, který se přihlásili na dálkové studium teologie a já jsem jim přednášel filozofii. To byl takovej důvod, proč kluci říkali, jestli by mně nebylo proti mysli, že bychom pokračovali dál neoficiálně. Scházeli jsme se porůznu, takže tím to začlo. Mezitím přišli další lidi vodjinud a já jsem měl pak asi ještě další dva nebo tři semináře. Jeden například jsme dělali s Kroupou a s Martinem Paloušem a ještě pár lidma. Tam jsme něco četli. Bylo toho několik, ale bylo to poměrně... tak jednou za měsíc, než to voni dali dohromady, vždycky se museli postarat, kde to bude, měnili jsme to, neříkali jsme to nahlas, kde to bude a kdy to bude. Vždycky jsme jenom ceduličku nechali... Takže vlastně to bylo od nějakýho takovýho 70. roku."

  • "Tam byla vždycky přednáška, a protože těch lidí, co jsme mohli vzít z fakult, nebylo tolik, aby to mohli mít furt sami, a my jsme to taky nechtěli, tak jsme to dělali sami. Jenom tu a tam, při nějaký příležitosti, jsme je tam zvali a dělali jsme to tak, že ty referáty neměly charakter takový přednášky, na který byly dotazy, nýbrž byla to diskuse. Rozhodující věc byla diskuse. Bylo očekáváno, že referát je inspirativní, že trochu provokuje, čili o tom se pak muselo diskutovat. To byla novinka, nikde nic takovýho nebylo. Musím říct, že mi jsme byli úplně šťastný, že jsme mohli u toho bejt. Dodatečně si na to člověk pořád vzpomíná."

  • "Já nevím, kdy jsem ji podepsal, ale domlouvali jsme to konec listopadu, začátek prosince, kdy Jirka Němec přivedl Vaška Havla k nám a v koupelně při tečení vody jsme to prodiskutovávali a já jsem tam právě Vaškovi Havlovi dal jednak nahrávku na kazetě z našeho rozhlasu, kdy mluvili o tom, jakej význam to má, že také náš stát, naše republika podepsala a ratifikovala ty mezinárodní smlouvy, a za druhé jsem mu dal to znění těch obou dokumentů, který jsem si koupil docela normálně v Karlově ulici. Pak to nebylo k dostání, že. A Vašek to vlastně nevěděl ani tehdy. Tak jsem mu to dal s sebou, aby měli čím argumentovat, tak měl s sebou, když jeli s tím Lanďákem to všecko odevzdat na poštu, nebo kam to jeli, a sbalili je. Takže já už to od něj nikdy zpátky nedostal. Nic se neděje, ale vyčítal jsem mu to."

  • "Mě zatkli přímo v Památníku písemnictví. Přišli tam v noci, já jsem hlídal nějaký japonský miniatury, byl jsem zamčenej v tý věži kostela, kde to bylo umístěný, a voni mě zavolali z vrátnice, že potřebujou něco se mnou a že jsou ze zamini. Fakticky to byla Stb, která mě odvezla potom domů. U nás už byla zatčená žena a přítel dr. Jirásek. No a voni napsali několik, tak ze srandy, obálek, do kterejch připravovali, že dají takovej ten leták, kterej upozorňoval na to, že u nás není povinnost volit. To je ta Tesařova akce. Tesař už byl předtím zatčenej, ale ještě s ním nebyl proces, ten byl až krátce před naším procesem. Já jsem to vždycky znova připomínal policajtům při všech dalších vyšetřováních, takže všichni už to věděli a už byli votrávený z toho, že jsem byl zatčen a vodsouzen kvůli něčemu, co jsem zaprvé neudělal, já jsem nenapsal ani jednu obálku, já jsem ten text poprvé dokonce četl až u policajtů, když jsem byl zatčenej, tak mi to ukazovali, co to je za text. Já jsem jenom věděl, že farář Dus to k nám přines, ale já neměl čas, protože jsme se jenom minuli a šel jsem právě hlídat do Památníku písemnictví. Jenom jsem mu ještě stačil říct, že jako farář takový věci nemá dělat, a odešel jsem. Načež i to bylo odposloucháno, a to mi dokonce řekli. Na některé věci se ptali, z toho taky bylo jasný i Hedě, i mě, že to je všechno z odposlechů. Chtěli nás uvést do omylu, že ten druhej už něco řekl."

  • Celé nahrávky
  • 8

    Písek, 05.09.2006

    (audio)
    délka: 03:22:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám dojem, že jsem celý život dělal něco, co teď nikdo nepotřebuje a nechce

Maturitní fotografie Ladislava Hejdánka, rok 1946
Maturitní fotografie Ladislava Hejdánka, rok 1946
zdroj: archiv pamětníka

Ladislav Hejdánek se narodil 10. května 1927 jako jediné dítě Ladislava Hejdánka a jeho ženy Emílie rozené Poupové. Otec byl pokřtěný katolík, ale k církvi měl vlažný vztah; matka pocházela ze staré evangelické rodiny, a tak byl jejich syn vychován v Českobratrské církvi evangelické. V roce 1946 absolvoval gymnázium ve Slovenské ulici a začal studovat matematiku a filozofii na Přírodovědecké fakultě UK. Potom přešel na Filozofickou fakultu a pokračoval zde ve studiu filozofie. Po ukončení studií v roce 1952 pracoval jako kopáč a betonář. Po válce byl funkcionářem sdružení Akademická YMCA. Na počátku 60. let byl spolu s Jiřím Němcem organizátorem ekumenických seminářů v bohoslovecké koleji v Jirchářích. V roce 1968 se stal členem Společnosti pro lidská práva. V roce 1971–72 byl půl roku ve vazbě a 1972 byl odsouzen za přípravu rozsáhlé letákové akce, která měla občany před volbami informovat o tom, že v Československu existuje sice volební právo, ale ne volební povinnost, tj. že mají právo voleb se neúčastnit. V době normalizace pracoval jako noční vrátný, topič a skladník. Pořádal bytové semináře, na něž si zval i zahraniční hosty. Stal se signatářem Charty 77 a jedním z jejích prvních mluvčích. Po roce 1989 přednášel mj. na ETF UK, vedl zde katedru filozofie.