25. února 1969
Před 50 lety vzplála Pochodeň č. 2. V průchodu domu č. 39 na Václavském náměstí se zapálil Jan Zajíc, symbolicky přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha a v den 21. výročí komunistického převratu.
Následovat Jana Palacha se rozhodl osmnáctiletý student Střední průmyslové školy v Šumperku poté, co společnost upadla po Palachově pohřbu opět do apatie.
Sebeupálení Jana Palacha na citlivého mladíka z Vítkova u Opavy zapůsobilo natolik, že přijel do Prahy, aby se připojil k protestní hladovce, kterou od 18. ledna 1969 držela pod rampou Národního muzea skupina studentů a mladých lidí. Hladovkáři zůstali v mrazu pod stany čtyři dny, poté byla hladovka ukončena. Janu Palachovi věnoval také jednu ze svých básní.
Po Palachově pohřbu byl zklamán, že ve společnosti nenastala žádná změna, a své zklamání dával mezi spolužáky najevo. Netajil se ani tím, že se chce stát Pochodní č. 2. Jeho rodiče, sestra ani bratr o jeho plánech neměli tušení, Jan bydlel na internátu v Šumperku a domů jezdil na víkendy.
Nenechejte ze mě udělat blázna
V úterý 25. února 1969 ráno odjel se spolužákem Janem Nyklem vlakem do Prahy. Na nádraží předal spolužákovi Nyklovi dopisy na rozloučenou a dopis pro jeho kamarádku Evu, která se 8. března na Mezinárodní den žen měla stát třetí živou pochodní.
Sám šel na Václavské náměstí, kde se chtěl upálit na stejném místě jako Jan Palach. Muzeum však bylo zavřené, takže musel najít jiné místo, kde se mohl na čin připravit.
Vybral si průjezd domu č. 39, v jehož zadním traktu našel toaletu, kde se natřel po celém těle silně hořlavou pastou na parkety. Z předem zakoupené koudele a vařečky plánoval vyrobit pochodeň, vyběhnout s ní na Václavské náměstí a až tam se zapálit.
Plamen na něj ale zřejmě přeskočil dřív, než stačil vyjít ven z průjezdu. Jeho tělo začalo prudce hořet a on se rozběhl nesprávným směrem. Po pár krocích se zhroutil a mrtvý zůstal ležet na schodech do zvýšeného přízemí za dveřmi v průchodu domu č. 39. Bylo kolem půl druhé odpoledne.
Místo činu si můžete prohlédnout virtuálně na Aktuálně.cz.
Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!, Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les.
V dopise občanům Republiky československé: stálo:
Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil.
K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik." Nemáme se čeho bát - jedině smrti. Ale: "Smrt není zlá, strašné je jenom umírání." A toto je pomalé umírání národní svobody.
Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! STÁVKUJTE, BOJUJTE! "KDO NEBOJUJE, NEZVÍTĚZÍ!"
Nemám na mysli jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU. Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí (první šancí měl J.Z. na mysli moskevská jednání, druhou pak smrt Jana Palacha). NEZAHAZUJTE JI! Jen tak budu žít dál. UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!!!
Pohřeb v tichosti
Po činu Jana Zajíce panovalo ticho vynucené cenzurou, jejíž zrušení bylo ironicky jedním z požadavků Jana Palacha.
Normalizační komunisté se obávali dalších protirežimních nálad a demonstrací, a snažili se proto všemi prostředky znepřístupnit veřejnosti jakékoli informace o smrti Jana Zajíce, stejně tak o konání pohřbu. Ten se konal v jeho rodném Vítkově v neděli 2. března 1969, přestože měl Jan Zajíc výslovné přání být pochován v Praze.
Posledního rozloučení s ním se proto zúčastnili především místní lidé, jak vzpomínala pro Paměť národa Eda Kriseová, která na pohřeb dorazila z Prahy se svým manželem.
Obrovský rozdíl v ohlasu na čin Jana Palacha a Jana Zajíce nepříjemně zaskočil i sochaře Olbrama Zoubka, který sňal posmrtnou masku také Janu Zajícovi a vytvořil mu i náhrobek. Trpěl totiž tím, že čin druhého Jana byl vnímán s menší váhou. Pro Paměť národa vzpomínal, že výslechy kvůli posmrtné masce a náhrobku Jana Zajíce byly mnohem tvrdší.
Čin Jan Palacha otřásl Libuší Palachovou, která si až do své smrti v roce 1980 s rodiči Jana Palacha pravidelně dopisovala. Jejich vzájemná korespondence je přístupná v Národním archívu.
Kondolence Libuše Palachové
Drazí rodiče Jana Zajíce!
Přijměte prosím moji nejhlubší soustrast nad ztrátou vašeho drahého syna Jana. Stejně jako vy i já a můj syn prožíváme kruté chvíle nad mým synem, nezapomenutelným Janem, který též obětoval život pro stejné ideje naší drahé vlasti.
Kéž by nebyly jejich oběti zbytečné. Národ se povzbudil nad jejich hrdinnými činy, cizina s námi sympatizuje, a co bude dál?
Snad dějiny jednou budou vyprávět o hrdinných obětech, které pro krásné humánní ideje obětovaly své životy a budou příkladem celé naší mládeži.
Musíme být hrozně stateční, abychom překlenuli tak tragickou událost, a musíme se posilovat slovy, které vy i my od našich přátel dostáváme.
Věřím, že nakonec přece jen pravda zvítězí.
Vaše Libuše Palachová