Olbram Zoubek

* 1926  †︎ 2017

  • „Ještě asi dva dny po konci Pražského povstání jsem sloužil u Revolučních gard. Pak jsem viděl, jak se gardisté chovají k zajatým Němcům... Dodnes si vyčítám, že jsem nezakročil; ale ti by člověka rozsápali. Kdo by se zastal Němců, ten by to měl moc špatné. Já se jich nezastal. Dodnes si to vyčítám.“

  • „Náhrobní desku Jana Palacha jsem začal dělat hned poté, co Jan Palach zemřel. Sešlo se u mne několik lidí, kteří tvořili jakýsi neoficiální výbor, a já jim předložil svůj návrh. Pan Vilímek schraňoval výtěžek ze sbírky, asi milion šest set tisíc korun, a přál si prostředky využít na pompézní náhrobek, protože bylo jasné, že pomník úřady nepovolí. Ale já se naštěstí řídil radami ostatních, udělal jsem plochou desku s mělkým reliéfem, ve kterém stála voda – vypadalo to jako tělo vynořující se ze země. Desku jsme osadili 1. června 1969... a sedmnáct dní nato, 18. června, za mnou přiběhla má tetička, matka Jana Palacha, že prý do lázní dostala doporučený dopis z magistrátu, že musí náhrobek odstranit.“

  • „Jeden fízl, Kovář, byl vyčleněn pro Svaz výtvarníků a ten sem chodil dost často a zjišťoval náladu mezi opozicí, kterou já jsem trošku spoluvedl. A byl chytrej a říkal, že už nejsou ti v těch kožeňákách, co fackujou, a že jeho úkol je předcházet společenským napětím a krizím. Takže ode mě zjišťoval, co bychom chtěli, a něco z toho dokonce prosadil. Jednou jsem mu říkal, že Havel by mohl být prezidentem, to nechtěl ani slyšet. Já jsem mu říkal: ‚Když byl Husák v nejhlubším Leopoldově ve vězení a pasíroval vlastní lejno přes sejtko, jestli tam nejsou nějaký motáky, tak váš otec taky nevěřil, že může být prezidentem, a je.‘ – A pak se ke mně přihlásil po revoluci, velmi mě nasral: udělal si nějakou uměleckou agenturu, protože dobře znal dost lidí mezi výtvarníkama. Jmenoval se Kovář, když za mnou chodil, a pak se najednou jmenoval Šmíd. Tak říkám: ‚Který je to pravý jméno?‘ – ‚No ten Šmíd, tak jsem křtěnej.‘ – ‚A jak to je s tím prezidentem?‘ Mlčel.“ Tazatel: „A jak často sem tak chodil?“ – „Za čtrnáct dní třeba. Já jsem se bál, když byly ty Cibulkovy seznamy, tak tam taky mohu být, páč mě mohli brát, že se s nimi bavím, že je přijímám, ale neuvedli to nikde naštěstí.“

  • „Těsně před Vánocema ji v tom samým podniku roztavili. Šéf slévárny řekl soudružkám, aby šly péct pečivo a vynechaly jednu směnu, vzal si dva straníky, povolal je na noční směnu, celý blok obstoupily policejní hlídky. V noci tam přistěhovali náhrobek, který ty dva pověřený rozřezali na kusy a roztavili v pecích. Takže ráno, když přišla ranní směna do práce, byly pece žhavé a na skládce materiálu bylo navíc čtyři sta šedesát kilo bronzu. A ten den, když to roztavili, tak poslali tetičce na knížku šedesát tisíc, takže se to vrátilo. Kruh se uzavřel. “

  • „To jsem byl poníženej a nešťastnej, opravdu hrozně silně. A pak ta normalizace, Husák, to bylo ještě horší, když se lidi začali zase sklánět a dělat sebekritiky a takový. A do toho přišel Jan Palach – světýlko v těch temnotách, nadechnutí. Tak jsem po zprávě o jeho činu chodil po bytě a přemýšlel jsem, jak budu žít dál, že to přece nemůžu dost dobře nechat jen tak. Myšlenky se mi ale hodily hlavou vážný... ale napadlo mě, že mu můžu poskytnout službu, kterou neuměl každý – sejmout mu posmrtnou masku, protože na reálce jsme ze sádrových masek dělali maturitní tablo.“

  • „Rok 1989 pro mě byl neočekávaný zázrak. Tušili jsme, že se něco stane, ale nečekali jsme, že to bude takový obrat. Ale udělali jsme všichni, včetně mě, jednu chybu: že jsme od toho očekávali příliš. Čekali jsme, že když se změní politika, tak se změní taky lidi, a to se nestalo. My jsme si mysleli, že když bude ta žába na prameni odstraněna, lidé začnou být hodní, přátelští, poctiví… V to jsme neměli doufat, protože to byl nesmysl. Lidé jsou pořád stejní, a když mají více příležitostí ke zlodějinám, tak jich využívají. Takže jsem byl zklamaný, ale vlastně hloupě, protože jsem od toho neměl tolik očekávat.“

  • „Palachův náhrobek byl těžký, vážil čtyři a půl metráku, a my ho najednou měli odstranit. Co jsme s ním měli dělat? S mou tetičkou, matkou Jana Palacha, jsme se sebrali a šli jsme do prezidentské kanceláře, jenže Svoboda byl v té době na dovolené. Přijala nás nějaká úřednice. Když jsem řekl, kdo jsme, obešla pult a poklonila se tetičce až po pás. Bylo to dojemné. Šla dozadu a za chvíli se vrátila celá ubrečená, doslova ztrhaná – někdo jí vynadal, že s tetičkou vůbec jednala – a řekla, že prezidentská kancelář nebude nic dělat, že je to marné. Tak jsme šli za primátorem, ten nás taky nepřijal; nějaký úředník z odboru výstavby nás poslal na správu hřbitovů na Staroměstském náměstí. Tam s námi jednal nějaký hulvát, porafali jsme se s ním – tetičku donutil k slzám, mě k řevu, až jsem ochraptěl. Ale nebylo to nic platné. Já jsem chtěl odstranění desky aspoň odložit, abych stihl sehnat partu lidí, kteří by ji zvedli a odklidili; ale v noci ji ukradli, schovali neznámo kam a před Vánocemi roztavili v té samé slévárně, kde desku nejprve slili.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Praha, 10.02.2010

    (audio)
    délka: 01:44:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
  • 9

    Praha, 29.10.2015

    (audio)
    délka: 01:40:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do pochmurné atmosféry toho ohýbání se a zapomínání přišel čin Jana Palacha jako záblesk

Po dlouhém přemítání, jak se postavit k činu Jana Palacha, se Olbram Zoubek rozhodl sejmout jeho posmrtnou masku
Po dlouhém přemítání, jak se postavit k činu Jana Palacha, se Olbram Zoubek rozhodl sejmout jeho posmrtnou masku
zdroj: Výstava: My jsme to nevzdali (2009)

Olbram Zoubek se narodil  21. dubna 1926 v Praze. V prvním ročníku gymnázia měl sice z kreslení trojku, později ale pedagogové odhalili jeho výtvarný talent. Než v roce 1945 odmaturoval, zažil totální nasazení i boje na pražských barikádách. Po studiích na pražské umělecko-průmyslové škole se stal úspěšným sochařem. Tak jako mnozí prožíval s velkými nadějemi obrodný proces roku 1968, pak ale přišla okupace a rezignace na reformní ideály. Do pochmurné atmosféry přišel v lednu 1969 čin Jana Palacha. Olbram Zoubek se rozhodl Janu Palachovi prokázat poslední službu a sejmout mu posmrtnou masku. Jeden odlitek pak vezl na Václavské náměstí studentům držícím za Jana tryznu. Po Palachově smrti se ve veřejných sbírkách vybralo 1 600 000 korun na jeho pomník. Postupující normalizace však jasně ukázala, že žádný pomník povolen nebude. Olbram Zoubek přesto navrhl alespoň bronzovou náhrobní desku s Janovým reliéfem - 60 tisíc korun za její odlití musel ale zaplatit už z vlastní kapsy, vybrané peníze se totiž mezitím „ztratily“. Dne 1. června 1970 desku na Palachův hrob na Olšanských hřbitovech v Praze tajně položili, ale záhy nato přišlo oznámení, že musí být náhrobek ještě téhož dne odstraněn. Odklad povolen nebyl. Nepomohla ani intervence u prezidenta Ludvíka Svobody, a tak deska z hrobu zmizela. Náhrobek v noci rozřezali na kusy a roztavili v pecích. Nakonec muselo z pražských Olšan zmizet i Palachovo tělo - jeho hrob stále přitahoval pozornost, která nebyla normalizační vládní garnituře po chuti. Po sametové revoluci se na Olšanské hřbitovy vrátilo tělo Jana Palacha i původní Zoubkova plastika, vedle toho sochař nově vytvořil pamětní desku v budově filozofické fakulty. Olbram Zoubek žil v Praze a tvorbě se věnoval i v pokročilém věku, stal se mimo jiné autorem Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě. Zemřel 15. června roku 2017 ve věku 91 let.