Liana Hanusová, roz. Tučková

* 1937  

  • „Na popáleniny tehdejší do Legerovy ulice. Roh Žitný a Legerovy ulice byly tenkrát popáleniny. Tam ho přivezli a odtamtud ho vyváželi tajně, když umřel, protože tam byly zástupy lidí, třeba tam někdo viděl takovou stařenku, která měla orchidej, kterou tam, jak se takhle věšej ty prapory, tak tam pověsila tu kytičku za něj. Takže ten se vyvážel úplně tajně, aby se o tom nevědělo, ne z toho důvodu, že bysme ho chtěli ukrývat, ale aby to všechno proběhlo nějak tak slušně.“

  • „Když jste vešli do toho pokoje, to byl takzvanej šokovej pokoj, tam přišli vždycky takovýhle těžce spálený lidi, a tam prostě když jste vešla, tak jsem měla pocit, že jsem v krematoriu. Tam to tak vonělo těma kytkama, co tam měl vystavený, a teď ta směsice toho spálenýho, který tenkrát, jak říkám, bylo halabala, dalo by se říct, ošetřený. I když ne že bysme nechtěli, ale nešlo to, no. No tak on byl spálenej celej, měl zdravý jen šlapky u nohou. Celej byl ohořelej. Různě – třetího stupně, čtvrtýho stupně, což jsou smrtelný zranění. (...) To nebolí, protože mají zasažený tak hluboko, takže bolest nějakou extravagantní neměl... Ale dneska je to všechno prostě úplně jiný. Třeba – protože jak jsem třeba říkala, ty popáleniny, ty plochy, ty mokvaj, to teče, takže to tenkrát nebyly žádný páky, zvedáky, takže jsme pod něj vždycky srolovali čistý prostěradlo, suchý, druhá ho vytáhla na druhý straně, to chvíli vydrželo a za chvíli to bylo znova... Dneska je to prostě úplně o něčem jiným. No ale on to věděl, že je to špatný, že se neuzdraví. Tam nemělo cenu říkat, že bude chodit, jak jsem to říkala těm jiným...“

  • „Měl radost, když jsem mu řekla, že to mělo úspěch, protože kdyby se popálil a ještě to nemělo úspěch, to by mi přišlo kor jako hodně, hodně smutný. A úspěch to fakt mělo, protože se ozývaly ze všech stanic rádia tenkrát k tomu případu. (...) Já jsem to brala tak trochu, že to byl zbytečně zmařenej mladej život, ale von tím prostě chtěl něco dokázat. On to prostě chtěl udělat a udělal to. (...) Já osobně jsem byla proti tomu jako máma, aby mi dítě uhořelo. Někteří doktoři to berou s nevolí, když vidí, že si někdo ublíží sám, někdo by zase rád žil, a nemůžou mu pomoct... To byl akt velikej, vlastně mezinárodní pomalu, že jo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.03.2016

    (audio)
    délka: 53:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Škoda každého zmařeného života

Liana Hanusová
Liana Hanusová
zdroj: archiv Liana Hanusová

Liana Hanusová, za svobodna Tučková, se narodila 27. prosince 1937 ve Varnsdorfu, vyrůstala však především v Praze. V pohraničí se už jako dítě naučila výborně německy. V roce 1956 absolvovala střední zdravotnickou školu a nastoupila do popáleninového oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, které sídlilo v Legerově ulici. V roce 1969 zde ošetřovala studenta Jana Palacha, jenž se 16. ledna 1969 na protest proti režimu zapálil. O politiku se nikdy nezajímala, ale s komunistickým  režimem nesouhlasila. Po celý život chtěla profesně uplatnit svou znalost němčiny, což se jí podařilo v osmapadesáti letech, kdy už coby důchodkyně odešla pracovat do Rakouska jako ošetřovatelka. Byla třikrát vdaná, vychovala dvě dcery a žije v Praze.