Věra Albrechtová

* 1932  

  • „To, co jsme taky prožívali, že nějaké dítě proběhlo kordónem, a uvidělo tam tatínka. A tak se k tomu tatínkovi hrnulo a volalo: ‚Tatínku, tatínku!‘ Ale samozřejmě vojáci ho takovým nějakým způsobem, říkali, že nesmí, tak ho nepustili k tomu tatínkovi. Samozřejmě, že to měli přikázaný. Pro mě to byl strašný zážitek, který mi připomněl vlastní zkušenost a válku, kde se mi to zase celé, ty vzpomínky, vrátily.“

  • „My jsme furt tu hrozbu, jaká následovala, ta hrůza, my jako děti nevěřily, že k tomu dojde. My jsme věděly, že tatínek, že přijde, že se brzo vrátí, a protože bylo povoleno dopisování, mohli jsme psát. Vždy jsme konec připojovali jako pozdrav, že tatínek se brzy vrátí, takový optimismus jsme tam jako děti připojovaly. Ale furt jsme měli naději, že přijde, že se jednou objeví a bude doma. Protože maminka nám to takovým způsobem vysvětlovala, protože nemohla říkat, že je strašný nebezpečí, co se děje celkově v národě. Tak raději nás toho chtěla ušetřit.“

  • „Samozřejmě jsem tehdy vzala s sebou, zkrátka jsem si říkala, že ty pomněnky, že vezmu kytičku. Byly to pomněnky, které jsem věděla, že vydrží. Tak jsem je dala do mokrého kapesníku a vzala jsem to s sebou. Říkala jsem si, že tam vůbec nevědí, co tam venku roste. Tak jsem si říkala, tak třeba je to potěší. A protože se vcelku nesmělo nic předávat, ale oni mi to nakonec dovolili, tak jsem mohla předat kytičku pomněnek. A protože to byl první dárek, vzali jsme tuhle první kytičku jako naší vzpomínku. Když jsem plela nebo pleju plevel, tak se mi tam vždycky objeví pomněnky, tak mám vždycky připomínku na to první setkání.“

  • „Musím se vrátit k Opavě, jak tam byl manžel – první návštěva, kdy jsem svého nastávajícího muže viděla. Se sestrou jsme tam přijely, napsaly jsme si, protože tehdy nebyly mobily, tak jsme se domluvily písemně, že bude mít na sobě takové oblečení, abychom se poznaly, a našly k sobě cestu. Tak jsme si tam daly sraz před věznicí, samozřejmě, že jsme se poznaly. Všechno proběhlo tak, jak jsme si představovaly. Já jsem tehdy na té první návštěva poprvé manžela viděla.“

  • „Tak nás viděli. Byli spolu, ten vězeň za kterým jsme byly, a kterého já jsem jen z doslechu znala. Seděli vedle sebe v tom náklaďáku, a když je tam vedli, tak ten známý, u kterého jsme byly na návštěv, mému budoucímu manželovi říkal: ‚Hele, támhle jsou ty dvě děvčata, co byly za mnou.‘ Pepek mě viděl, ale to bylo jen... A teď, že mě bude psát. Jestli bych si s ním prý nedopisovala přes toho známého. Já jsem nechtěla, protože neznámému člověku nebudu přeci psát. A protože moje maminka měla zkrátka něco za sebou, tak mě přemlouvala. Odmítala jsem.“

  • „Pamatuji si, to byl velký zážitek, že u nás dělalo gestapo prohlídku po zatčení tatínka. Jako živě si pamatuju jejich povely. Všechno nám vyházeli z přihrádek ze skříní. Tehdy jsem se držela maminky, protože jsem měla strašný strach. To byl velký zážitek, který mi utkvěl v paměti. –Vtrhli k Vám do domu a hledali něco konkrétního? –Hledali jestli by nenašli podklady pro odboj. Plánky nebo něco podobného. Ovšem nic nenašli.“

  • „Okénkem u záchodu se mu podařilo utéct. Hned kousek potkal známého, který okamžitě, jak ho viděl, svlékl kabát a daroval ho tatínkovi. Měl jiné oblečení, takže se mu podařilo z Brodu utéct do okolí. V té době se dařilo utéct přes Polsko do Anglie. Tam ta cesta, říká se, že byla volná. Bohužel útěk se mu nezdařil. Byl udán panem... Můžu uvést jméno? –Je to na Vás. Jestli chcete, můžete. –Já si to jméno pamatuji, protože pro mě to byla zásadní věc. Pan Bažant prohlásil před českým četníkem, že viděl Havla v polích tam a tam. Čili ten četník ho musel vzít na gestapo a tam to přesně popsal, kde to je. Prý dle doslechu hledali Němci dokonce i letadlem a tatínka tam našli, což bylo pro něj strašný, protože byl mučen. Asi to pro něj bylo velice špatný.“

  • „Byl to den, kdy přišla listonoška a pro mě strašný zážitek. Protože jako děti jsme tušily, že dospělí se občas divně chovají, jako kdyby něco tajili nebo si mezi sebou něco říkali, a když jsme přišly tak umlkli. Po té listonošce, která odevzdala dopis, jsem viděla, jak maminka zareagovala a začala plakat. Tušila jsem, že to bude hrozná zpráva, tak jsem utekla, protože jsem se bála slyšet, co vlastně se stalo. Tušila jsem to, ale nechtěla jsem to slyšet. Dodneška vzpomínám, že potom jsem se vrátila domů, a když jsem viděla, že jsou všichni uplakaný, tak jsem věděla k čemu došlo a co se asi stalo. Samozřejmě že pak nám to maminka už musela říct, takže jsme to prožívali všichni včetně tetičky a babičky. Byli jsme tam všichni.“

  • „Když mi bylo těch třináct let. Stala se známá věc – v Lázničkově stráni bylo asi deset lidí strašným způsobem umučeno – mají tam památník. Následkem toho bylo, že na náměstí bylo velké shromáždění. O tom moje maminka nevěděla, že jsem na náměstí. Byl ustanoven soud, nevím, jak se tomu říká. Odsoudili několik Němců a odsoudili je k smrti. Poprava byla ve Staré radnici na dvoře. A já jako třináctiletá jsem zkrátka chtěla vidět tu popravu Němců. Bylo hrozný, jak se v dětské duši odrážela msta. Je strašný, že člověk k takovému myšlení dojde, ale šla jsem se podívat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Havlíčkův Brod, 23.06.2020

    (audio)
    délka: 02:11:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Havlíčkův Brod, 02.07.2020

    (audio)
    délka: 53:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Jihlava, 21.07.2021

    (audio)
    délka: 02:30:28
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínku, posílám ti milion pus

Věra Albrechtová rozená Havlová
Věra Albrechtová rozená Havlová
zdroj: archiv pamětníka

Věra Albrechtová, rozená Havlová, se narodila 27. srpna 1932 v Německém (Havlíčkově) Brodě. Bydleli v Dolní ulici v Okresním domě a od šesti let se stala členkou skautského oddílu. Její otec Čeněk Havel patřil za druhé světové války k hlavním organizátorům protinacistického odboje v rámci skupiny Obrana národa na Vysočině. V březnu 1940 ho zatkli a následně se pokusil neúspěšně utéct z vězení. V únoru 1943 byl v Německu odsouzen k trestu smrti a 24. května popraven v berlínské věznice Plötzensee. Jeho manželka se spolu s dětmi Věrou a Ivanem přestěhovala k tetě na venkov do Libáně nedaleko Nasavrk, odkud se vrátili zpátky v květnu 1945. Pamětnice se následně stala svědkyní veřejné popravy Němců, která proběhla ihned po výnosu Lidového soudu na dvoru Staré radnice v Německém Brodě. Po váoce se vrátila k obnovené činnosti Junáka a úspěšně absolvovala tábornickou zkoušku Tři orlí pera. Věnovala se závodně míčovým hrám a vystudovala havlíčkobrodské gymnázium. V první polovině padesátých let doprovázela kamarádku na návštěvu známého, který si odpykával trest v uranovém lágru v Jáchymově. Spoluvězni navštíveného mukla , Josefu Albrechtovi, se Věra zalíbila. Po třech letech dopisování ho přijela navštívit a po jeho propuštění na amnestii se na podzim roku 1961 vzali. Manželé Albrechtovi na jaře 1967 podnikli dobrodružnou cestu na blízký východ. Pamětnice pracovala v podniku Plastimat, odkud byla po roce 1968 propuštěna v rámci celostátního snižování počtů zaměstnanců administrativy. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se ke skautingu vrátila potřetí a dodnes je jeho zasloužilou členkou. V době natáčení žila v Havlíčkově Brodě (červen 2020).