Giora Amir

„Sionistická hnutí bojovala o každé dítě. Našli jsme židovské děti v klášterech, které si vůbec nepamatovaly, že byly židovské děti, našli jsme děti, které se vrátily, například se vrátili dva moji spolužáci, jejichž rodiče zahynuli. Mládežnické hnutí jim dávalo sionistickou alternativu. Byl tu boj o každého člověka. Ty chceš zůstat na Slovensku? Komunisti ti slibují rovnoprávnost… Anebo: v Palestině se teď bojuje o židovský stát a to je druhá alternativa. Tehdy se lidé museli rozhodnout. Mládežnické hnutí mělo rozhodující vliv na moji manželku i na mě i na další, kteří jsme se rozhodli pro sionistickou alternativu.“

„Navenek jsme byli velmi ortodoxní Židé a můj otec nebyl velmi nadšený z toho, že sestra šla do Ha-šomer ha-cair. Mě přesvědčil, abych jel do letního tábora Bnej Akiva, protože mládežnická hnutí pořádala letní tábory. Bnej Akiva byla náboženské sionistické mládežnické hnutí. Ha-šomer ha-cair dělal tehdy letní tábor v Levočských Kúpeloch a Bnej Akiva dělali stejný tábor v Baldovcích. Baldovce jsou také lázně na východním Slovensku. Tenkrát už nám tam zapálili naše stany, to už byl rok 1939, velmi problematický rok.“

„Protože jsme byli ortodoxní rodina, chodil jsem do židovské lidové školy, kde se dopoledne vyučovaly světské předměty, a po obědě jsme ještě chodili do chederu. Cheder je hebrejsky místnost, ale byla to i škola pro náboženské věci. Tam jsem začal chodit v roce 1934 jako šestiletý a lidovou školu jsem skončil v roce 1939. Tehdy se už nemohlo jít do gymnázia, moje sestra sice už studovala na gymnáziu, ale my jsme tam jít nemohli, protože byl numerus clausus. Numerus clausus znamenal, že čtyři procenta žáků mohli být Židé, ale ta čtyři procenta se nechávala pro ty Židy, kteří se nechali pokřtít.“

„Ten den, kdy jsme jedli naši poslední čočku, je nejdramatičtějším zážitkem mé perzekuce. Někdo zaklepal na dveře. Vždycky říkám, že klepání na dveře je výdobytek civilizace. Do bunkru se kope, často kopli do dveří. Ale tehdy někdo zaklepal na dveře. Já jsem otevřel dveře bunkru – tehdy už ti partyzáni odešli do hor, aby přešli na druhou stranu, za frontu, a jejich bunkr zůstal prázdný – otevřel jsem tedy dveře a přede mnou stojí postava oblečená v uniformě, na uniformě bílý plášť, salutuje a říká: ,Já jsem kapitán Zachar z československé armády a kdo jste vy?‘ To bylo v horách, dva tisíce metrů vysoko. Když jsem mu vysvětlil, kdo jsme, stála za ním dlouhá řada vojáků.“