"Měla jsem zdravotní problémy a musela jsem podstoupit operaci. Ale uvědomila jsem si, že odejít do nemocnice není vůbec bezpečné. Že vás tam nikdo nemůže navštívit a že i když přežijete operaci, neznamená to, že zůstanete naživu, protože můžete zahynout v ostřelování. Také jsem si uvědomila, že bych se – i kdyby všechno dobře dopadlo – musela vrátit domů a zotavovat se ve sklepě, kam jsme se schovávali během ostřelování. S manželem jsme se proto dohodli, že odejdu. I s dcerou."
"V jednu chvíli bylo nejvíc rýže, to bylo někdy začátkem listopadu. A z ní jsme pak dělali všechno možné. Nevím, jak se našly všechny ty recepty, ale z rýže se dělal sýr nebo řízky, z ničeho v podstatě. Na trhu se prodávaly listy zelí. Jeden list stál jednu německou marku. Koupíte pět listů a uděláte oběd. Je těžké si vzpomenout na to všechno, co bylo."
"Organizovali jsme různé hry, také i něco na učení a děti si hrály i mezi sebou. Pamatuji, že jsem je učila šít a vyšívat. Moje dcera vyšila dvě hračky - pejska a kočičku, a celý život je nosí s sebou. Když jsme odcházeli, vzala si je s sebou jako vzpomínku na to období. Později, když vyrostla, jí připomínaly, že se člověk za každých okolností může něco naučit a udělat pro sebe něco hezkého. Staly se jejími maskoty a dnes si s těmito hračkami hraje její dcera."
„Co mě dělá smutnou, to je současná situace v České republice vůči uprchlíkům a migrantům. Když si vzpomenu, jak jsme my byli přijati a jak vřele přijati, a jak nám lidé pomáhali a i našim dětem, které jsou tady vystudovaní, samostatní lidé a kteří v podstatě měli krásné dětství tady v Čechách, a že teď nejsme schopni pomoci jiným dětem, které to taky potřebují a které nás o to žádají. To nemůžu pochopit. A někdy myslím, že možná i nás tu takhle nepřijímali vřele, možná jsme si to my jenom mysleli, protože jsme přišli z té války a neuměli jsme český jazyk, možná ani nás nikdo nechtěl tady, v České republice.“
„Původně jsem vůbec nemyslela, že pojedu do České republiky, vůbec. Protože já jsem musela opustit Sarajevo ze zdravotních důvodů a jít na léčení do Chorvatska, do Záhřebu. A na té hranici mezi Bosnou a Chorvatskem se změnily nějaké předpisy a mně chybělo nějaké razítko a nemohla jsem vstoupit na území Chorvatska. Tak na té hranici, protože já jsem Sarajevo opustila s konvojem dětské ambasády, který vezl 360 matek s dětmi na pozvání České republiky do Česka, aby tady přečkaly konec války, tak oni byli tak ochotní a všichni, kteří jsme měli na té hranici z té české vlády a Evropské unie, kteří byli na hranici a doprovázeli ten konvoj, byli ochotní vzít i ty ostatní, kteří se nemohli dostat do Chorvatska.“
„Že budeme mít hezkou snídani. A dala jsem to na ten sporák a ještě jsem šla jenom něco vzít z domova z kuchyně. A v tu chvíli, když jsem vstoupila na chodbu, tak před ten sporák spadl granát a v tu chvíli zemřeli dva sousedé a já jsem to úplně zázrakem přežila. Kdybych o vteřinu později šla do toho vchodu, taky bych byla mrtvá.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Nidžar Džana Popović se narodila 13. března 1950 v Sarajevu v tehdejší Jugoslávii. Její rodiče, matka Enisa a otec Šibahudin Moranjak, za druhé světové války bojovali proti fašistům v řadách Titových partyzánů. Po válce matka pracovala v justiční administrativě, otec jako státní zástupce v Sarajevu. Oba byli členy Svazu komunistů Jugoslávie. Pamětnice maturovala na střední technické škole, v roce 1968 byla přijata na elektrotechnickou fakultu, kde v roce 1975 získala titul inženýrky. V roce 1977 se vdala za strojního inženýra Slobodana Popoviće a 10. listopadu 1980 se jim narodila dcera Sanja. 18 let pracovala ve významném jugoslávském podniku Energoinvest. Začínala jako inženýrka automatizace procesů a v letech 1987 až 1992 zastávala pozici vedoucí oddělení pro řízení projektů. Jako členka Svazu komunistů Jugoslávie se angažovala v odborech. Když v roce 1992 začala v Bosně a Hercegovině válka, žila s rodinou v panelovém domě v Sarajevu, kde se spolu se sousedy schovávali ve sklepě a řešili problémy s nedostatkem vody a jídla. V listopadu 1992 onemocněla a musela podstoupit zákrok v nemocnici. Kvůli bezpečnosti se rozhodla využít nabídky Červeného kříže a odjet na operaci do Záhřebu. Odcestovala i s dcerou a na hranicích s Chorvatskem nemohly kvůli administrativním problémům vstoupit do země. Proto se rozhodla připojit k autobusu matek s dětmi, které odjížděly do Československa. Nejdříve se dostaly do humanitárního centra v Kupařovicích a později v Ivančicích u Brna, kde Nidžar Popović vytvořila projekt pro Dílny ručních prací, který ženám nabídla Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) z Prahy. Od roku 1994 začala organizovat podobné dílny i v jiných uprchlických táborech a humanitárních centrech. Přestěhovala se do Prahy a 1. září 1994 začala pracovat v OPU jako sociální pracovnice. Řadu let koordinovala projekty zaměřené na integraci migrantů. Za práci věnovanou uprchlíkům dostala v roce 2003 celosvětové ocenění UNHCR v Ženevě. Její manžel Slobodan se do Prahy dostal v roce 1995. Dva roky poté celá rodina získala v ČR trvalý pobyt z humanitárních důvodů. Manžel podnikal, dcera studovala na Anglo-americké vysoké škole v Praze, kde absolvovala v roce 2003. Po smrti sestry v roce 2007 v Sarajevu se matka pamětnice přestěhovala do Prahy, kde 20. dubna 2008 zemřela. Dva roky nato zemřel i manžel Slobodan. V roce 2023 žila pamětnice mezi Prahou a Rotterdamem v Holandsku, kam se kvůli práci přestěhovala její dcera Sanja s rodinou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
