František Adamec

* 1922  †︎ 2011

  • „Až po třech dnech jsem přišel k sobě. Přišel lékař: ,Schopen vazby.‘ Teď mě vezli pod šibenici, že mě pověsí. Tam mě pomůžou do nebe. Pak mě dali do samovazby a tam mně dali otázky: Jak bych v nebi poznal Adama a Evu? Tak jsem tam byl půl roku v samovazbě. Na stěně tam byl vyrytý křížek. Tak jsem se díval a bylo tam vyrytý: ,Ježíši, posiluj mě.‘ Tam byl nějaký věřící vězeň. A bachař mě pozoroval špehýrkou. ,Kam jste se díval?‘ - ,No, dívám se po zdi.‘ - ,Že jste se tak dlouho díval na jedno místo.‘ On to uviděl, zavolal dalšího vězně s vápnem a museli to zalíčit.“

  • „Já jsem dva roky pracoval v prádelně. Dva tisíce vězňů, tři pračky. Bachař tam byl poměrně dobrý. Rusové tam dávali nějaké pokyny. Teď tam přišla nějaká ruská úřednice, ať jí vymandluju a vyperu prádlo. Ona povídá: ,Františku.‘ My jsme tam všichni byli pod číslem. ,Fanouši, nebudeš už umývat schody. Já jsem si vymínila, že budeš u nás v kanceláři dělat úklid.‘ Na druhý den přišel bachař. ,Já mám příkaz. Rusové si to přejí.‘ Ona mně potom nabídla podmínečné propuštění. Jó, taky mně měla být amputována levá noha. Měl jsem jít na Pankrác do nemocnice. Ona říká: ,Fanouši, ne, tady v Ruzyni zůstaneš. Já se o tebe postarám.‘ Tak mě dali s bachařem na extra celu. Donesla mně deky, aby mně nebyla zima. Donesla mi pomeranče, citrony, jablka, píchla mi injekci. Byl třiapadesátý rok. ,Františku, je teď vzpoura. Je teď měnová reforma. Tak vypadají nové peníze. Podívej se, jak vypadají. Tady si přečti noviny, že lidé jsou zatýkáni. Je revolta. Františku, jak ses vyspal? Nepotřebuješ něco? Netlačí tě něco? Jenom si klidně řekni. Já vím, život za mřížemi je spojený s obtížemi.‘ Já jsem teď nevěděl, na čem su. Ještě jsme se tedy nikdy nepolíbili, ale ona pořád: ,Fanoušku, miláčku, ty trpíš. Já ti chci pomoct.“ Tazatel: „Ona byla do Vás zamilovaná?“ F. A.: „Asi. Tam jsem slyšel řev a nadávky. A teď jsem poprvé slyšel ženský, něžný hlas. Takový, bych řekl, soucitný hlas.“

  • „Já jsem tam slyšel na Ruzyni ve vyšetřovací místnosti ty řevy a nářky. Tam se chodilo do kanceláře vybírat prádlo. On měl ten vyšetřovatel kolikrát na stole v rohu napsané otázky: Kde, proč, s kým. Aby si pomohl. Aby ten vyšetřovatel ty otázky všechny položil. Ten vězeň byl přivázán za nohy i za ruce, aby nemohl napadnout toho vyšetřujícího. Když jsem potom viděl posrané prádlo, krvavé prádlo... jsem slyšel podvědomé výkřiky, jak ti lidi trpěli. To byli krvaví mučedníci.“

  • „Když jsme otvírali jeden důl, tak nás vzali autem. Museli jsme sedět zády k sobě. Vzadu byl bachař a měl u sebe revolver. Automat. A teď řidič najel na kámen, auto drclo. On měl odjištěnou zbraň a vystřelil. A toho kněze z Olomouce zastřelil. Bylo to otevřený auto. Pak byl pohřben jako zastřelený na útěku a to nebyla pravda.“

  • „Dělali jsme mši a zrovna nakoukl bachař a povídá: ,Chytl jsem flanďáky, co tady slouží mši.‘ My jsme všichni museli vystoupit ven. Ostatní taky. On povolal ostatní bachaře: ,Já budu vyznamenán. Dnes jsem konečně chytl flanďáky, že tady slouží mši.‘ Teď dával ochutnat z té flašky: ,To je voda! Voda! Člověče, ty seš ožralej, že nepoznáš vodu od vína? Zpátky do cely.‘ Biskup Davídek povídá: ,Chlapci, teď jste viděli zázrak. Pán Ježíš proměnil vodu ve víno. A já jsem proměnil víno ve vodu.‘ On zahazoval ty flašky a bachař si toho nevšiml, takže víno bylo zachráněno.“

  • „Tam jsem byl ve Zdicích více méně sám. Byli tam retribučáci a neuměli moc česky. Ráno tam byl velký pařák, ve kterým se vařilo pro dobytek. Tam jsme chodili na malou, na velkou stranu. A ráno přicházeli jézéďáci a těma hovnama se hnojilo přímo pole. Bachař si tam na mě sedl a já jsem ty hovna musel mačkat. ,Tys žral kuřata a chlastal víno. Mačkej! Mačkej! Nebo máš kuli v hlavě.‘ A revolver měl u sebe. Vágner se jmenoval. A chechtal se a chechtal. ,Mačkej, však to jsou tvoje hovna.‘ Já jsem přemýšlel, jestli mu to mám dát do frňáku. Ovládl jsem se. To byl Velkej pátek. Vzpomněl jsem si na Krista, co on vytrpěl. To mě zachránilo, ta myšlenka.“

  • „V osmačtyřicátým roku jsem tady ještě učil na arcibiskupském gymnáziu. Na Vánoce jsem jel do Jindřichova Hradce ke strýci Karlu Trnavskému. Teď jsem šel do Sezimova Ústí, k hrobu Edvarda Beneše. Já jsem nevěděl, že ten hrob je hlídán. Propašoval jsem se tam a šel jsem se podívat. A byl tam krásný nápis: ,Drahý prezidente, Vy jste naším víc než král, čeká Vás u nebeských bran T. G. Masaryk a Jan.‘ Vyšla Hana Benešová a pozvala mě k sobě. Já jsem u ní byl dvě hodiny. Ukazovala mně, kolik dostala vánočních pohledů. Ptala se mě na monsignora Šrámka, kde je. To bylo na Vánoce a v únoru už jsem byl zatčen. Pak mně to připočetli: co jsem dělal u Hany Benešové, co jsem dělal u hrobu Edvarda Beneše, kdo mě tím pověřil, z jakého popudu. ,Jako vatikánský špion už jste hledal kontakty nebo co?‘ Už si vymýšleli všechno.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Kroměříž, 26.04.2011

    (audio)
    délka: 03:08:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl bych se dostat do nebe

František Adamec v mládí
František Adamec v mládí
zdroj: archiv pamětníka

  P. František Adamec se narodil v roce 1922 v Dědicích. V červnu roku 1946 byl biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze. Poté byl farním vikářem v Drahotuších u Přerova a následně studijním prefektem na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Staral se také o katolickou mládež. Podle komunistického režimu měl na ni špatný vliv, a proto byl 19. února 1949 zatčen. Při výsleších byl brutálně mučen. Jako duchovní vůdce jedné ze skupin Orla z Drahotuš měl nabádat mladé lidi k emigraci. Všichni byli nakonec soudem zařazeni do vymyšlené protistátní skupiny „Bečváři z Rokle“ a byli souzeni společně. Za své přesvědčení byl odsouzen k deseti letům vězení. Prošel uranovými doly na Jáchymovsku a Slavkovsku a například věznicemi na Borech, ve Valdicích a na Ruzyni. Po podmínečném propuštění na prezidentskou amnestii v roce 1956 pracoval jako dělník v cihelně. Až po letech dostal státní souhlas a mohl se vrátit ke svému kněžskému povolání, vykonával je až do roku 2009. Poslední dva roky života trávil na odpočinku u Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul v Kroměříži. Zemřel 15. listopadu 2011.