Věra Pytlíčková

* 1942  

  • „To bylo poměrně dost bohaté město. Takové maloměstské, ale bohaté. Byla tam dost velká kultura. Pěvecký sbor Haná, kde tatínek zpíval, ochotnické divadlo, kde si troufali i na takové dost vážnější kusy. Operety. A tatínek zval, protože jezdil dost po světě kvůli podniku, kvůli zajišťování knih v nakladatelství, tak zval hodně i těch herců a lidí. Takže u nás zpíval Oldřich Nový, Jára Pospíšil. To si jako dítě pamatuju.“ Tazatel: „On se hodně zapojoval do toho kulturního života?“ - „Ano, hodně se zapojoval, ale především se skautovalo. Takže on potom už byl okresním velitelem skautů ve Vyškově a já si pamatuju, jak vždycky v neděli před odchodem do přírody nebo do kluboven nebo za nějakou tou skautskou činností, ne každou neděli, ale dost často, se před naším domem seřazovaly jednotlivá družstva a otec je zdravil z oken a to se mně hrozně líbilo a nelenila jsem si přivstat.“

  • „Když dovolíte, přečtu vám dopis ke svým čtrnáctým narozeninám od svého tatínka: ,Moje milovaná Věruško, chtěl bych ti napsat několik řádků k blížícímu se výročí tvých čtrnáctých narozenin. Byla to velká radost rodičů i celé rodiny, když jsi spatřila světlo světa. Chtěl bych ti něco říci o kráse člověka. Co já si tedy cením u člověka, v čem vidím jeho krásu. Je to jeho jednání. Jak jedná člověk s rodiči, babičkou, bratříčkem. Může být dobrý ten, kdo se nechová dobře k mamince nebo k otci a dokáže neposlechnout, nebo dokonce jim říci něco ošklivého? Mnohá ošklivá slova? Jaký bude potom k ostatním lidem, když nemá úctu k té, která mu dala život? Jak bude potom svým dětem vštěpovat lásku k matce? Mohu si také cenit slabocha a mluvky? Dnes řekne to a zítra už nebude vědět, co den předtím řekl. Ten, kdo sám mluví pravdu a za svým slovem vždy stojí, dovede také jistě přijmout pravdu od druhých. Chci-li, Věruško, posuzovat krásu člověka, to, co nás činí lidmi, budu posuzovat jednání a činy člověka především. Nikoli jeho zjev. I když to u vás mladých děvčat je důležitá okolnost. To však je věc tak pomíjející jak dubnový sníh a zajde. Něco však přece zůstává. To vnitřní, tvoje čisté já bez obalu a příkras. Jedná-li člověk vždy tak, aby ctil a respektoval přání druhých a nejen svůj vlastní prospěch, potom už je snad možno mluvit o charakteru člověka. To, milá Věruško, že své požadavky dovedeš podřídit požadavkům a k dobrému stavu k druhým, je myslím to hlavní, co patří k důstojnosti a kráse každého člověka. Je opravdu škoda, že právě v této době musím žít v nedobrovolné odloučenosti od tebe a od vás všech. Jak rád bych ti mnohé věci osvětlil. Ta jediná ti nejlépe poradí a vysvětlí všechny nejasnosti. Je to matka. Ani nevíš, jak rád bych ti pomohl ve studiu a v učení. Žijeme v době techniky a strojů. Dále se věnuj sportu a tělesnému cvičení, otužuj tělo, to činí ducha veselejším a zdravějším. Tyršovo heslo bylo: Ve zdravém těle zdravý duch. Měj na zřeteli také své budoucí povolání. Nejen dávat a zachraňovat druhé, ale přál bych ti, aby zdraví z tebe přímo sršelo. Dobrota, úsměv, láska, spokojenost je zapotřebí nám všem. Dívej se dobře kolem sebe a všímej si jen dobrých vzorů. Jsi moje milovaná a věřím, že na mě nyní i v budoucnu nezapomeneš. A nikdy mě nezavrhneš jako zločince. K tvým milým narozeninám ti blahopřeju. Tisknu ti otcovsky ruku. Přivinuji tě k sobě do své náruče a s polibkem se budu těšit na další setkání.‘“

  • Tazatel: „V lednu 1949 vám znárodnili knihkupectví. To bylo zničehonic? Naráz přišli a zabrali vám majetek?“ - „Já si pamatuju, že jsem se vypravovala do školy a najednou naším dvorem prošla skupina mužů v kožených kabátech a během půl hodiny zabrali milionový majetek budovaný padesát let. Moje babička se z toho zhroutila, protože ona opravdu začínala od píky a už byla stará paní. Bylo jí už sedmdesát roků. Ona už ten podnik v roce čtyřicet pět předala tatínkovi, ale pořád to byla její srdeční záležitost. Takže z toho byla úplně vyvedená z míry. My jako děti jsme to nijak zvlášť nepociťovali. Jenom jsme viděli, jak jsou všichni smutní a pláčí a babička byla úplně bez života. Protože my jsme jí řikali generálka rodiny, protože ona přes svou výšku sto padesát pět centimetrů nás dovedla postavit všechny do latě. Takže potom jsme se jí jako vnoučata dost věnovali, abychom jí rozptýlili, ale byla z toho velice smutná. Jediné štěstí, v uvozovkách, bylo to, že tam rodiče mohli zůstat pracovat.“

  • „Otec nechtěl emigrovat, jednak to mohl být chyták, protože nasadili konfidenty a STBáky do těch převaděčských skupin a pak je pochytali na hranicích… Nechtěl opustit vlast a nedokázal si představit, jaký hrůzy dokážou ty komunisti vlastnímu národu dělat.“

  • „No, tak domovní prohlídky byly drastický. Ty začaly hned ten týden po tatínkově zatčení. Když nám oficiálně oznámili, že byl zatčen, tak začaly domovní prohlídky. Jenže ty skautský věci už byly popálený, takže se mamince dost ulevilo. Nevím, co ona sama kde schovala, ale rabovali jen v našem bytě. Ne u tety. No a to bývala síla. I potom, když tatínek už byl odsouzený a my jsme třeba v lednu byli nemocní a byli jsme v jedné místnosti, protože teta nás opatrovala a v jedné místnosti se topilo. Maminka se zápalem plic, my s angínou. Tak nás ve dvě hodiny v noci vyhodili z postele. Dětský knížky nám vysypali, a když jsem držela knížku a panenku, tak se mnou mrskli do kouta. To byla taková tvrdá realita.“

  • „Když šla fronta na jaře roku 1945, tak tatínek nás vystěhoval. A protože jsme bydleli na hlavní ulici, tak u nás si Němci zřídili velitelství. Ale pro naši rodinu to znamenalo dost velké nebezpečí, protože tatínek ve sklepě schovával židovské i obyčejné rodiny vážených občanů Vyškova, kteří přežili přechod fronty. A když přišli Rusi, tak se tam násilím chtěli dostat. A tatínek je vyzval, aby nestříleli a odešli.“

  • „Tak ta první návštěva, ta byla hrozná. To byla taková dlouhá chodba, kde byly asi metrový boxy z překližky nebo z hobry a sklo a mezi tím dvacet centimetrů průhledu. V tom malém boxu z druhé strany stál ten mukl, vězeň, a z každé strany jeden bachař. V roce padesát čtyři. A teď jsme šli tou chodbou. To bylo šero, skoro nebylo vidět a toho mýho otce jsme přešli, protože on zhubl o čtyřicet pět kilo za ten rok. A on nás poznal, tak na nás zavolal. Jak všude uvádím - oči byly jeho, ale jinak to byla lidská troska. Takže já si jenom pamatuju, jak měl ten mundúr muklovskej. To byla taková příšerná kopřivovo-zeleno-šedá, a jak mu ten hubenej krk z toho vylízal a teď ty vlasy kučeravý už nebyly. Bylo jen pár těch šedin, takových přilepených, a brýle. Takže já jsem probrečela tu návštěvu, protože jsem svého otce milovala a byl to takový můj životní vzor. A maminka nás dopředu upozorňovala, že se nemáme na nic ptát. Že je na zlovůli - my jsme slovo zlovůle neznali a najednou jsme se s ním setkávali na každém kroku ve spojitosti s vězením - nebo na libovůli těch bachařů, kdy tu návštěvu zastaví. Takže tatínek se nás jenom ptal. Byla s námi i tatínkova sestra. Maminka byla velice statečná a otec nás povzbuzoval, ať nepláčeme, že všechno bude dobrý. Vykládejte to dvanácti- a desetiletým děckám, když to zažijí na vlastní kůži a vidí to. Takže jsme si toho tenkrát moc neřekli. Nikdy jsem nechápala, jak naši si přes nás mohli říct velice důležité informace. Oni ti vězni věděli, i co se hlásilo na Svobodné Evropě. On vlastně maminku, která byla venku, ještě poučoval, co se kde děje. Nikdy nevím, jak si to řekli, protože to bylo nějak mezi řečí. Tak tenkrát nám návštěvu nepřerušili. Ta první trvala dvacet minut, a když jsme vycházeli, tak bachař Vašíček stál mezi dveřmi a pamatuju si, jak jsem od něj dostala ránu do zad s tím, abych neřvala, že můj otec je darebák. No, tak to jsem si teda řekla: Ty už mě víckrát řvát neuvidíš. Od té doby jsem nikdy nebrečela. Nikdy tam na těch návštěvách.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Olomouc, 08.10.2010

    (audio)
    délka: 01:39:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 9

    Kavárna domě U Kamenného zvonu, Praha, 25.02.2011

    (audio)
    délka: 32:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jediné, co mně nevzali, je čest

Věra Pytlíčková v dětství
Věra Pytlíčková v dětství
zdroj: www.dcery.cz

Věra Pytlíčková, rozená Indrová, se narodila 13. února 1942 v Olomouci. Podstatnou část dětství prožila ve Vyškově, kde rodina vlastnila známé knihkupectví. v lednu 1949 bylo jejich knihkupectví znárodněno. Otec Jaromír Indra byl ve Vyškově významnou osobou. Mimo jiné byl dlouholetým činovníkem vyškovského skautu. V srpnu 1953 byl zatčen a následně v Brně odsouzen za ilegální skautskou činnost a velezradu na deset let vězení. V jáchymovských uranových dolech strávil dlouhých sedm let, než byl v roce 1960 na všeobecnou amnestii propuštěn. Perzekuovaná byla celá rodina. Maminku Boženu StB dvakrát do roka předvolala k výslechu a nutila k rozvodu s manželem. Věra i bratr Jaromír byli šikanováni ve škole jak učiteli, tak žáky a po základní škole měli zakázány další studia. V říjnu 1969 otec zemřel na infarkt a jeho pohřeb ve Vyškově se stal manifestací skautů proti stávajícím poměrům. Věra Pytlíčková nakonec shodou okolností vystudovala střední školu a později dlouhá léta pracovala u Československých drah v Přerově. V současnosti žije v Olomouci a aktivně se podílí na besedách se studenty o padesátých letech, aby „nemuseli zažít podobný osud“. Také je členkou Konfederace politických vězňů a o. s. Dcery 50. let.