Miroslav Hrubý

* 1928  

  • „Tak, když jsem se dostal, potom už, z toho ,Sin Singu´ jak jsme tomu říkali, na ty společný cely, kde nás bylo třeba padesát. Samozřejmě že to bylo hrozný, když tam byl jeden záchod v rohu a bylo tam 60 lidí na jedný cele a málo jídla a všechno a ty normy tam a tak dále. A buzerace taková, že člověka šacovali, i když šel z dílny, aby něco neprones. No, tak bylo štěstí, že po nějaký době... já nevím, po dvou měsících asi... tak najednou volali lidi na prohlídky, mě též. A tak jsem měl radost z toho, že jsem zdravej, že mě vodvelili na Jáchymov. Páč člověk, jakmile jde z nějakého prostředí, tak má radost z toho, že zase bude v jiný společnosti, že tam bude volnost, že mu tam bude lepší a tak dále. Jenomže v tom se člověk mejlil, vždycky se tam mejlil o takovejhlech věcech. Tak přes ústřeďák jsme jeli a dali mě na tábor Vojna. Tábor Vojna na Příbrami. No, ale přes Jáchymov, na Jáchymově byl ústřeďák a odtamtud nás vezli na Příbramsko, na tábor Vojna. No, tak to tam začalo. Hnedka mě přidělili to, že ať jdu fárat a dali číslo. Kamarádi mě tam přivítali, jako... tam bylo všechno, vězňové političtí tam byli všechno nad deset roků. No, tak jsem fáral tam. Kdybych měl vypravovat ty příběhy, taky z tý šachty, z toho dolu. My jsme těma vozejkama... muselo se nafedrovat asi čtrnáct vozejků a dovízt to ke kleci. Teďka všude ta hrůza, teďka to tam padalo, teklo, kapalo, koleje byly špatný. Nám záměrně dávali holínky, který prostě tekly, nějaký starý, roztrhaný. To všechno záměrně... lopaty malý, starý, že se to nedalo ani to... Se pamatuju, když jsem vez jednou vozejk a teď se mně vykolejil z té koleje a já ho nemohl, slabej jsem byl, já ho nemohl nahodit zpátky do tý koleje. Tak ten jeden lamač, už jsem ho musel zavolat, aby mně s tím pomohl. Ten mi ještě nadával, že nesplníme normu. Protože tam byla norma v těch dolech... asi šestnáct dír se muselo navrtat a odejít. A civilové to odpálili a druhej den se to muselo vyfedrovat. Čili naházet do těch vozejků a navozit k šachtě. Když tohlencto nesplnila ta četa, ty tři lidi asi nebo dva, podle toho, jak to bylo, tak musel každej... To se venku, když se fáralo. tak se stálo hodinu třeba, někdy dvě. A teďka přečetli, řekněme takovejch sto lidí vyfáralo. Oni 20 přečetli, že nesplnili cyklus a museli zpátky. Tak se muselo jet zpátky a tam celou další směnu, celejch dalších osm hodin, tam dali těm lidem práci, že museli dělat. A teď ty lidi byli slabí, tam byl hlad.“

  • „Jmenuji se Miroslav Hrubý, narodil jsem se 24. 2. 1928. Pocházím ze zemědělské rodiny. Otec hospodařil, měl poměrně těžký život, protože po našem mládí přišla okupace, německá, a otec byl zavřen. Byl vězněn na gestapu v Hradci Králové. Šťastně se dostal, šťastně se vrátil a potom přišla zase další okupace – okupace komunistická. Otec ještě dříve, než nastoupili komunisté, tak otec byl členem strany České národně socialistické a byl dost velikým činitelem. Byl ve styku třeba s doktorem Hubertem Ripkou, kterej byl tehdá ministrem v naší vládě, předokupační... myslím, že to byl ministr... teď si nevzpomínám... národního obchodu nebo něčeho podobného. A měli pravidelné schůze v Hradci Králové. Pak se otec stal důvěrníkem, kde působil taky jako za Národně socialistickou stranu v Hradci Králové. A pak při jedný schůzi se pamatuji, že otec při schůzi v Hradci říkal Ripkovi, říká mu: ,Bratře Ripko, nezapomeň, že ta situace na vesnici je taková... a já to vím dobře, protože se pohybuji mezi normálníma, průměrnýma lidma... že každej je přesvědčenej o tom, že dojde ke komunistickýmu převratu u nás.´ Načež mu bratr Ripka odpověděl: ,Bratře Hrubý, naše demokracie je tak silná a pevná, že k ničemu podobnému nemůže dojít.´ A potom, když docházelo k tomu převratu únorovýmu, tak otec byl za Národně socialistickou stranu poslán jako delegát k Eduardovi Benešovi, oni ho tam samozřejmě nepustili, ale byl tam jako delegát. A loučil se tam s ním právě doktor Hubert Ripka a ten mu říká: ,Bratře Hrubý, tys měl pravdu. Došlo k převratu, tys měl pravdu a tohle jsme my nedocenili.´“

  • „A to nevím, kdy tohlencto bylo, v kterým roce... v padesátým čtvrtým, asi, když jsem poslal černej dopis domů. Oni to zachytili. Tak mě zavolal Duba a mně říká: ,Tak co, poslal jste někdy černej dopis?´ Já říkám: ,Ne. Nikdy nic takovýho mě ani nenapadlo.´ A tak on k tomu mlčel a jen mi ho takhle ukázal, ten dopis. No, tak já jsem řekl samozřejmě: ,Poslal.´ No, to víš, to člověk má před sebou, tak musí přiznat tu věc no. Tak říká: ,No, tak nechceme nic vědět, jenom po kom jste ho poslal. Nic jinýho.´ Já říkám: ,Pochopitelně po civilovi.´ ,Jak se jmenoval, kde dělal a tak dále?´ Já říkám: ,Jó, to já, pane veliteli, toho já neznám.´ Jestli on mě shodil nebo ne, to já jsem tenkrát nevěděl. A tak on říká: ,No, tak dobře, tak když nevíte, tak jdete do bunkru.´ Tak mě odvedli do bunkru. Bunkr, to bylo betonová podzemní, polovičkou to byla taková... nízký to bylo, člověk se tam nemoh ani postavit. Ale tohlencto to bylo právě, ještě když jsem fáral, tahlencta věc, co teďka vypravuju. To jsme přišli z toho... ze směny... a mě volali na velitelství. A já jsem byl tenkrát nachlazenej, já jsem byl strašně nachlazenej, měl jsem nějakou skřipku nebo něco takovýho. A pak se odehrálo tohle, že mě volali na velitelství a hodili mě do bunkru. A ten bunkr prostě... tam nosili jednou za čtyři dni, se tam podívali a nosili trošku kafe a krajíček chleba tmavýho. Je zajímavý, ptal jsem se na to doktorů tam a tak, že během několika dní v tý zimě... tam byla zima, to bylo pozdě na podzim mě tam hodili... bez deky, beze všeho, v kabátě. Já jsem byl takhle zkroucenej, ten obyčejnej muklovskej sem dal přes hlavu takhle a dejchal jsem, jen tím vlastním dechem. Já jsem nesměl usnout, já jsem říkal, že když tady usnu, tak už se zimou neprobudím. To trvalo tohlento čtrnáct dní a ty doktoři pak mi říkali, že to tělo dá na vlastní obranu prostě... takovej pud má, že takovýhle nemoci ho pak přejdou, v týhlenctý fázi, kdy člověk je ohroženej na životě. Ono mě to opravdu přešlo. Akorát mi byla zima furt, že jo, to bylo normální, takhle člověk musel chodit běhat. Jednou za čtyři dni mě vodili k tomu veliteloj a vždycky se mě zeptal: ,Tak co? Už jste si vzpomněl, po kom jste to poslal?´ ,Nevím, neznám, po jednom civiloj. Neznám ho, no.´ ,Tak zpátky do bunkru jdem.´ Nebavil se se mnou. A tak takhle jsem trávil asi těch čtrnáct dní tam, ležel na zemi, dost zjihlej a za 14 dní to už jsem nemohl, tak mě vyvedli.“

  • „Přitom nás zavřeli čtyři a za pár dní ještě další tři z Polánek. To byli lidi, který já jsem nikdy neznal. A udělali s námi soud na Pankráci. Prostě soud udělali, aniž bych je znal, ty lidi. No, kdybych měl vypravovat, jak vypadala vyšetřovací vazba, tak to už je vzpomínka trošku smutná, tady. Tam... jak člověk trpěl, co s ním dělali... já tam byl sedm měsíců. Nedostal jsem se absolutně ven... samozřejmě ten hlad a všechno to bití do spod noh a hlavně dřepy. Dřepy, ty mně nejvíc ublížily, protože to člověk musel dělat, za těch sedm měsíců snad deset tisíc dřepů člověk musel udělat. ,Mluvte, mluvte!´ Když ne, tak dřepy, dřepy a po tom následoval... padnul člověk. A pak tam byla ta temnice, když neodpovídal. Tam prostě vyslýchali ve dne v noci, to bylo v noci, jo. Do tý temnice mě dovedli a tam jsem byl kolik dní. I přes první Vánoce jsem tam byl vpadesátým prvním roce. Slaný jídlo mně dali předtím. Já jsem měl žízeň, nic jinýho, tam byly, ten záchod v rohu na stupačky, a já jsem musel pít, z toho jsem musel pít prostě, páč to člověk nevydržel. Volali jenom, jestli chci mluvit, todle mluvit a tak dále a zase zpátky. Takže takhle to pokračovalo a hlavně chtěli ode mě vědět, jestli otec můj věděl o mojí činnosti. Což jako jsem na to byl jasně tak zatvrdnutej, že kdybych měl já nevím cokoliv říct, tak tady jsem na to vždycky odpověděl, že nevěděl. On nevěděl, to teda byla pravda, že nevěděl. Potom tam člověk musel ležet, ruce takhle, svítili na něj, budili ho v noci, jídlo nedali a volali k výslechům. Volali hlavně v noci. To utrpení tam bylo veliký. To se musí prožít, to se nedá nijak vypravovat, protože by tomu nikdo nevěřil, kdo to takhle neprožil. Jsem nebyl venku za těch sedm měsíců. Ty ostatní kamarádi, ty jsem viděl takhle okýnkem, ty pochodovali už venku, protože mě tam drželi hlavně, abych řekl ,táta´, tam tlačili hlavně na mýho otce.“

  • „Na tý práci, na budování, na stavbách jsme nesplnili normy. Zase s nějakým Michalcem, na něj si moc dobře vzpomínám, na to jméno. To byl bodrej Moravák a my jsme strašně kamarádili spolu takhle. A neplnili jsme normy, většinou. Teď jsme nesplnili normy, a kdo nesplnil normu, tak musel jít do korekce. Na neděli, nebo když byly svátky... To byly nějaký Velikonoce... bylo, já nevím, jestli dva nebo tři dny volna, tak hnedka volali. A Michalec mě řikal: ,Poslechni, Miro. Jestli nás budou volat, že jsme nesplnili normu a hoděj nás do klece... tak se vzepřem prostě. My za nic nemůžem a nepudem tam.´ Tohle bylo na Bytízu, nás odvezli na Bytíz, to bylo po tý stávce, jak byla na Vojně. Taky jo. Volali nejdřív: ,Michalec. Dostaví se na velitelství.´ Já jsem řek: ,Aha, tak za chvilku pudu já.´ Předtím jsme se dohodli, že se budeme bránit prostě vší silou. Michalec, tak tam šel. No. Za půl hodiny... za nějakou dobu... volali mě: ,Hrubý Miroslav. Na velitelství.´ Tak jsem šel já a já byl už tak ztvrdlej, prostě jsem si říkal, že jsme si řekli, že tam nepůjdem dobrovolně. Tak jsem řek: ,Ne, já nikam nejdu, nechte mě bejt, já jsem nic neudělal. Jestli jsem splnil normu, nebo ne, za to já nemůžu.´ A on říká: .Tak honem. A honem pěkně naklušte.´ No, já jsem se začnul bránit. Já jsem začnul mlátit kolem sebe, rukou takhle. Jóó. vono jich tam přišlo pět, ze všech stran najednou se tam objevili, seřezali mě, teď mně dali želízka a už mě vedli. Tak já... celý tři dni mně je nesundali, celý tři dni jsem tam byl tak, jo. Jestli člověk měl v sobě něco, nebo tam to, všechno jedno takhle. Po těch třech dnech mně to teprv přišli, sundali a prodloužili mně to tenkrát o čtrnáct dní. A tenhle Michalec byl vedle. Vedle v cele a ten tam křičel: ,Vy kurvy, přijdou Američani, oni vás pověsej, vy tam mučíte kamaráda!´ Jemu to taky prodloužili pak asi o tejden. A tak takhle tam člověk žil, no.“ [47:29]

  • „Takže došlo k soudu. Ten soud vypadal následovně: Když mě vedli, tak po jedný straně mě vzali do místnosti a tam se mně představil jeden pán a říká mi: ,Já jsem váš obhájce ex offo.´ Já jsem ho v životě neviděl, já jsem s ním nikdy předtím nemluvil. A ta rozmluva trvala pět minut a říká mně: ,Vy máte naučený protokoly, vy musíte odpovídat na každou otázku, tak tu odpověď dáte takovou, jakou jste naučenej byl v Hradci. Když nedáte, když odpovíte jinak, tak dostanete trest smrti, kterej máte navrženej. Máte navrženej trest smrti, toho si musíte být vědom.´ Tak jsem se s ním tímhle způsobem jako rozloučil a šel jsem k tomu soudu. My jsme byli nadopovaný ovšem, do toho soudu, tam měli medikamenty a všechno. To jsme byli dopovaný už v Hradci na vyšetřovačce. Tak to bylo takový divadlo. To bylo... prostě ten soud, to bylo největší divadlo, jaký vůbec může bejt, taková šaškárna, že to by nikdo nepochopil tohlencto. Tam prostě otázka, odpověď a člověk odpověděl a nakonec si řekl: ,No, tak já jim mám říct něco jiného, nežli jsem podepsal v protokolech, a oni mě pověsej.´ To bylo první den, a tak jsem se vracel na tu celu, k tomu Černohauzoj. On mě obejmul a říká mně: ,Kamaráde, dyť seš zachráněnej, stejně to praskne.´ Já mu říkám: ,Chlapče, ještě jeden den. Ještě jeden den bude trvat.´ To trvalo dva dni, to přelíčení. Tak, když jsem se vrátil podruhý, druhej den. A u toho soudu, tam u tý kašpařiny, tam, jo. Prostě tam člověk nevěděl, kdo je, to byl kašpar, z člověka byl kašpárek tam, to nebyl normální člověk. Kdo stál, tak tam nikdo nebyl normální tam.“

  • „No, já... když jsem na tý Pankráci pak... Jsme tam dělali... všechno to bylo třídně rozdělený, no. Tam bylo poschodí, kde... nejdřív mě tam chtěli popravit a potom jsem tam pracoval. To už jsem tam byl myslím v tom šedesátým, jo... v Praze... po tý první amnestii, co mě nepoctili. A před tou druhou amnestií v šedesátým druhým. Tak tam začalo stěhování, protože tam bylo... jedno poschodí byli třídní nepřátelé, živnostníci a tak dále a sedláci a dole zas byli ty zlodějíčkové a všelijaký takový ty... A najednou předtím, tejden předtím, přišlo nějaký stěhování a prej, abych si vzal svý věci a že se budu stěhovat. Tak oni mě vhodili mezi ně, jo... mezi tyhle zloděje a tak. A tak jsem si říkal, tak tohlencto snad není normální... co se tady bude dít. Když přišla ta v tom šedesátým druhým roce, mě pustili 11. května. Tak nás dali někde do sklepa a odvezli. To ještě jsem šel dolů po těch schodech a tam se mi nějak podvrklo koleno a mě museli odvízt... Nervy tam nějak pracovaly nebo něco takovýho. Tak jsem zapíral, když jsem šel k doktorovi, jestli jsem zdravej, když nás propouštěli. Tak jsem se bál, aby mě tam nenechali ještě... na léčení. Tak jsem řekl, že jsem zdravej, i když jsem kulhal a nemohl jsem moc na nohu, na koleno. Pak nás rozvezli po celý Praze, vysazovali. Přijel jsem domu a pak jsem si sed na lavici a tam jsem asi půl hodiny brečel, páč to byla změna, jo. Doma zase, když člověk si lehnul do trávy, ono bylo hezký počasí. A nemohl pochopit jak, říkal si: ,Jak ten svět je krásnej, z čeho jsem se to dostal.´ A všechno nádherný, prostě nádhera, jak kdyby člověk byl v nebesích nebo někde. Jenže ono to stejně tohlencto, ta nádhera, trvalo, než to všechno vyprchalo, nějakej měsíc.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Bělči u Hradce Králové, 21.08.2008

    (audio)
    délka: 01:10:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To utrpení tam bylo veliké. To se musí prožít, to se nedá nijak vypravovat

hruby miroslav.jpg (historic)
Miroslav Hrubý
zdroj: Blanka Jedličková

  Miroslav Hrubý se narodil 24. února 1928. Je to politický vězeň původem z Bělče u Hradce Králové. Jeho otec Jaroslav byl za druhé světové války za ukrývání vysílačky zavřen. Jejich rodina měla dobré styky s rodinou Milady Horákové. V roce 1951 byl pan Miroslav zatčen jako člen protistátní skupiny. Za nápisy proti komunismu na zdech a plotech byl odsouzen za „velezradu“ na patnáct let. Vězněn byl na Pankráci, ve Valdicích, v Jáchymově, na táboře Vojna... Na první amnestii v roce 1960, která byla podmíněna souhlasem MNV, se domů nedostal. Propuštěn byl 11. května 1962. Dnes žije v Hradci Králové.