vojín Jarmila Pelčáková

* 1922  

  • "Po tatínkově smrti jsem se začala i bát, protože jsem nevěděla – jsem sledovaná, nejsem sledovaná? Měla jsem dojem, že jsem. Hrozilo mi nebezpečí, že jako proskribovaná dcera, že budu muset jít pracovat do Reichu. Vdát se, to byla jediná možnost, aby si člověk zachránil hlavu."

  • "Měli jsme jednoho výborného latináře, jmenoval se doktor Dlouhý. Místo latiny nám začal přednášet české dějiny. Naváděl nás na to, co bychom měli dělat, když nás okupují Němci. Kyjov první okupovali Rakušani. Většina z těch rakouských vojáků uměla česky. Chodili mezi lidmi a mezi studenty a vyprávěli, jak se budeme mít dobře, jaký je Hitler bezvadný chlap a tak dále. Pan Dlouhý přišel jednou do hodiny úplně rudý a vzteklý a začal nám říkat, co si to představujeme. Prostě nám vynadal. Dost mladých studentů nevědělo co. Dneska se taky sedmnáctiletá holka nebo kluk nezajímají o to, co se děje ve světě. Tehdy se spousta lidí nechala těmi rakouskými vojáky, dá se říct, ukecat. Až postupem doby přišli na to, že to byl všechno podvod. Ale v první chvíli, když přišli vojáci, tak lidi nevěděli, co mají dělat a jak se na to mají dívat."

  • Jarmila Pelčáková: "Vyměnili jsme si jen několik dopisů přes mého strýce Stanislava Adama, který byl za hranicemi. Já jsem posílala dopisy a vzkazy pro Gustava jemu. Ale myslela jsem na něho pořád." Gustav Svoboda: "Já jsem psát nemohl. Ale dostal jsem přečíst část dopisů s tím, že jsem musel slíbit, že to nikomu neřeknu. Byl to zpravodajský materiál. Mezi vojáky byli navíc špióni, z nichž dva byli zatčeni, ale možná jich bylo víc. Kdyby se to někdo dozvěděl, tak by mohl vystopovat zpravodajský kanál až do Kyjova. Tak já jsem o tom celou válku mlčel. Dostal jsem dokonce i dvě fotografie."

  • "Já jsem byla odchovanec první republiky a stará sokolka. Pro mě byla republika první a poslední. Takže jakmile začaly maléry, dívala jsem, kde můžu pomoct. Můj tatínek se zapojil do odboje, stal členem Obrany národa a já jsem mu dělala více méně takovou asistentku. Když to šlo, pomohli jsme kdekomu. Tatínek na to nakonec doplatil. Já jsem chvála Bohu byla zachráněna. Řekla bych, že tehdy pro nás osvobození bylo alfou a omegou našeho života. Já tehdy jako sedmnácti-osmnáctiletá studentka bych si považovala za čest, kdyby mě zastřelili. Tehdy jsem to považovala za povinnost, že každý musí udělat to, co dělám já. Bohužel to každý nedělal."

  • "S Gustavem Svobodou jsme byli staří kamarádi ještě z gymnázia z Kyjova. Jelikož věděl, že do něčeho se svým otcem na počátku okupace brousím, přišel si mi postěžovat, že potřebuje jít do zahraničí, jinak bude asi zavřený. Svěřila jsem se tatínkovi, dali jsme hlavy dohromady. Tatínek byl sklář a měl kamarády v Květné Stráni, kde byla sklárna. Jednoho dne přišel Gustav a říká: ,Mám tady ještě bráchu, mám tady ještě dalšího Svobodu, mám tady i několik kamarádů z Hranic. Potřebujeme ven…‘ Vyrazili jsme nejdřív do Valašských Klobúk, kde přechod nevyšel. Tak jsme bydleli pět dní u mého strýce v Uherském Brodě, odkud jsem je vyprovodila na hranice. To víte, že jsem nějaké slzičky uronila. Dlouho jsem pak přemýšlela a litovala, že jsem s nimi nejela, ale byla jsem mladá holka, jedináček a měla jsem strach. Všichni mě od toho zrazovali. Nakonec jsem ale hodně litovala, že jsem s nimi nešla."

  • Celé nahrávky
  • 1

    ?, 22.07.2002

    (audio)
    délka: 24:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni jsme vedeni k lásce k vlasti a viděli jsme v prezidentovi Masarykovi Pána Boha

Jarmila Pelčáková se narodila v roce 1922. Otec pracoval jako dělník ve sklárnách v Kyjově, byl mistrem a předsedou odbojové organizace. Maminka byla v domácnosti. Jarmila byla jedináčkem. Svoje dětství považuje Jarmila za velmi hezké, ráda vzpomíná na své rodiče. Chodila také do Sokola. Její povaha byla silně formovaná vztahem k vlasti. Maturovala v roce 1941, o rok později nastoupila v gumárnách ve Fatře v Napajedlích. Otec Jarmily začal spolupracovat s odbojovou organizací Obrana národa. Nechtěl svou dceru vystavit přímému nebezpečí, a do událostí kolem odboje ji proto plně nezasvětil. Jarmila se zapojila do odboje jako jeho pomocnice. Plnila pouze jednotlivé úkoly, které dostávala od otce. Pomáhala například při převodu lidí přes hranice. Jarmilin otec byl v roce 1942 zatčen gestapem a do týdne byl zastřelen. Jelikož jí hrozil stejný osud, musela se odstěhovat a v roce 1943 se vdát, aby si změnila jméno. Myslela si, že po válce se hned rozvede, ale tehdy již měla dvě děti. Po skončení války si udělala kurz porodnictví, vysokou školu studovat nemohla. Psala do okresních zemědělských novin, začala dálkově studovat Vysokou školu zemědělskou. Nějaký čas pracovala také v brněnské televizi. V roce 2001, tedy takřka po šedesáti letech, po náhodném setkání opět navázala kontakt se svým milým z mládí plukovníkem Gustavem Svobodou, jemuž za války pomohla do emigrace.