Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pytlíčková (* 1942)

Jediné, co mně nevzali, je čest

  • narozena 19. 2. 1942 v Olomouci

  • je dcerou Jaromíra Indry, politického vězně v padesátých letech

  • otec byl v prosinci 1953 odsouzen v Brně za ilegální skautskou činnost a velezradu na 10 let

  • sedm let strávil otec v jáchymovských uranových dolech, propuštěn v roce 1960 na všeobecnou amnestii

  • pohřeb otce ve Vyškově v říjnu 1969 se stal manifestací proti stávajícím poměrům

  • v roce 2000 podala trestní oznámení na bachaře Vašíčka, který byl znám šikanováním vězňů na Jáchymovsku

  • dnes se pravidelně zúčastňuje besed se studenty o 50. letech

  • je členkou KPV a o. s. Dcery 50. let

  • žije v Olomouci

Věra Pytlíčková, roz. Indrová

„Jediné, co mně nevzali, je čest.“

 

·        narozena 19. února 1942 v Olomouci

·        je dcerou Jaromíra Indry, politického vězně 50. let

·        otec byl v prosinci 1953 odsouzen v Brně za ilegální skautskou činnost a velezradu na 10 let

·        sedm let strávil otec v jáchymovských uranových dolech, propuštěn byl v roce 1960 na všeobecnou amnestii

·        pohřeb otce ve Vyškově v říjnu 1969 se stal manifestací proti stávajícím poměrům

·        v roce 2000 podala trestní oznámení na bachaře Vašíčka, který byl známý šikanováním vězňů na Jáchymovsku

·        dnes se pravidelně zúčastňuje besed se studenty o 50. letech

·        je členkou KPV a o. s. Dcery 50. let

·        v současnosti žije v Olomouci

 

Věra Pytlíčková, rozená Indrová, se narodila 19. února 1942 v Olomouci, ale mládí z větší části prožila ve Vyškově. Pochází z rodiny Indrů, kteří ve Vyškově vlastnili známé knihkupectví. „My jsme měli knihkupectví, papírnictví a knihařství, které babička s dědečkem padesát let budovali a byli tam zaměstnáni všichni rodinní příslušníci.“

Otec Jaromír byl ve Vyškově významnou osobou. Byl členem místního ochotnického divadla a zpíval v pěveckém sboru Haná. Jak dodává Věra Pytlíčková, nejednou díky němu hostovali na představeních významní pražští herci: „Tatínek byl v pěveckým sboru Haná, kde zpíval v  ochotnickém divadle. Troufali si tam i na takové dost vážnější kusy, operety. A tatínek zval, protože jezdil dost po světě kvůli zajišťování knih v nakladatelství, hodně i těch herců a lidí. Takže u nás zpíval Oldřich Nový, Jára Pospíšil.“ Také byl oblastním velitelem skautského oddílu, jehož členem byl už od roku 1920. Paní Věra nejvíce vzpomíná, jak se v dětství před jejich domem o nedělích odehrávaly nástupy skautských oddílů. „On byl okresním velitelem skautů ve Vyškově a já si pamatuji, jak vždycky v neděli před odchodem do přírody nebo do kluboven nebo za nějakou tou skautskou činností se před naším domem seřazovaly jednotlivá družstva a otec je zdravil z oken, a to se mně hrozně líbilo a nelenila jsem si přivstat.“

Podle skautských zásad otec také vychovával své dvě děti Jaromíra a Věru. „Byli jsme vychováváni s bratrem a dvěma bratranci neustále v duchu Junáka. Podle junáckých zásad k odpovědnosti, samostatnosti, čestnosti, vlastenectví.“ I otec se podle těchto pravidel choval. Svědčí o tom i vzpomínka Věry Pytlíčkové na květen 1945 a osvobození Vyškova, kdy si Jaromír Indra zachoval lidskou tvář a ve sklepě domu zachránil několik obyvatel Vyškova: „Když šla fronta na jaře roku 1945, tak tatínek nás vystěhoval. A protože jsme bydleli na hlavní ulici, tak u nás si Němci zřídili velitelství. Ale pro naši rodinu to znamenalo dost velké nebezpečí, protože tatínek ve sklepě schovával židovské i obyčejné rodiny vážených občanů Vyškova, kteří přežili přechod fronty. A když přišli Rusi, tak se tam násilím chtěli dostat. A tatínek je vyzval, aby nestříleli a odešli.“

Perzekuce rodiny

Pro rodinu nastaly razantní změny po komunistickém puči v únoru 1948. Už v lednu následujícího roku jim bylo znárodněno knihkupectví. Takto na celou událost vzpomíná Věra Pytlíčková: „To jsem se vypravovala do školy a najednou naším dvorem prošla skupina mužů v kožených kabátech a během půl hodiny zabrali milionový majetek budovaný padesát let. Moje babička se z toho zhroutila, protože ona opravdu začínala od píky a už byla stará paní. Bylo jí už sedmdesát roků. Ona už ten podnik v roce čtyřicet pět předala tatínkovi, ale pořád to byla její srdeční záležitost. Takže z toho byla úplně vyvedená z míry. My jako děti jsme to nijak zvlášť nepociťovali. Jenom jsme viděli, jak jsou všichni smutní a pláčou a babička byla úplně bez života. My jsme jí říkali generálka rodiny, protože ona přes svou výšku sto padesát pět centimetrů nás dovedla postavit všechny do latě. Takže potom jsme se jí jako vnoučata dost věnovali, abychom ji rozptýlili, ale byla z toho velice smutná. Jediné štěstí, v uvozovkách, bylo to, že tam rodiče mohli zůstat pracovat.“

Otec věděl, že ho v nejbližších měsících nečeká nic dobrého. Někteří jeho přátelé už byli zatčení, a proto byl vyzván významnými skautskými předáky z Prahy k emigraci. To ale kvůli rodině odmítl riskovat. V srpnu 1953 byl předvolán na vojenskou správu do Brna. Jednalo se jen o záminku a ještě na nádraží byl zatčen a odvlečen k výslechu. „To bylo v srpnu 1953 a my jsme týden nevěděli, kde je.“ Maminka Božena se snažila dětem stávající situaci vysvětlit, ale devítiletý Jaromír a jedenáctiletá Věra jen těžko chápali, proč jim tatínka zavřeli do vězení. „Co je zlovůle státní moci, to jsme jako děti jen těžko chápali.“

Krátce po zatčení začaly prohlídky v domě, ve kterém kromě rodiny bydlela tatínkova maminka a sestra s rodinou. Estébáci při tom nebrali ohled na nikoho, ani na malé děti. Věra Pytlíčková si to i dnes moc dobře pamatuje: „Domovní prohlídky byly drastický. Ty začaly hned ten týden po tatínkově zatčení, kdy nám oficiálně oznámili, že byl zatčen. Ty skautský věci už byly naštěstí  popálený, takže se mamince dost ulevilo. Nevím, co ona sama kde schovala, ale rabovali jen v našem bytě. Ne u tety. No a to bývala síla. I potom, když tatínek už byl odsouzený a my jsme třeba v lednu byli nemocní a byli jsme v jedné místnosti, protože teta nás opatrovala a jen v jedné místnosti se topilo. Maminka se zápalem plic, my s angínou. Tak nás ve dvě hodiny v noci vyhodili z postele. Dětský knížky nám vysypali, a když jsem držela knížku a panenku, tak se mnou mrskli do kouta. To byla taková tvrdá realita.“

Otec byl v prosinci 1953 odsouzen v Brně podle paragrafu 231 za velezradu a ilegální skautskou činnost a spojení s Velenem Fandrlíkem, skautským vedoucím v cizině, na deset roků těžkého žaláře. „Bylo to v prosinci, abychom měli nějaký vánoční dárek.“ U soudu byla přítomna manželka obžalovaného Božena. Ta, když slyšela rozsudek, vykřikla: „Za co?!“ A omdlela. Komunistickým posluhovačům však nestačilo uvěznění otce, ale svými intrikami chtěli rozvrátit a zničit celou rodinu. Věra Pytlíčková vzpomíná, že celou situaci zvládli také díky obrovské statečnosti maminky Boženy: „Maminka byla úžasně statečná. Dneska se těm manželkám tenkrát zavřených vězňů vůbec nevěnuje pozornost a opravdu to, co ony vydržely, tak to byly hrdinky. Měly to někdy mnohem těžší než ti mukli v tom vězení. Na maminku vyvíjeli tlak, aby se rozvedla. Takže ji tak dvakrát, třikrát do roka na osmačtyřicet hodin zatkli a nehleděli, jestli my jako děti zůstali sami… Já jsem vlastně v těch jedenácti letech převzala celou domácnost. Skončilo mně dětství. Musela jsem se starat o mladšího bratra, protože maminka byla od rána do večera v práci.“ Malá Věrka neměla klid ani ve škole, kde jí jak učitelé, tak spolužáci dávali vehementně najevo, že je dcerou mukla.„Přišli jsme do školy a tvrdá realita dolehla, protože tenkrát už byli učitelé bez vzdělání, ale komunisté. Tak nám to dali hned pocítit. Děti byly poučeny od rodičů tak, že se mnou nikdo nechtěl sedět. Byla jsem takový vyvrhel třídy. Bylo to těžké. Já jsem vlastně měla permanentně dvojku z chování.“ Nikomu z rodiny se o tom nesvěřovala, protože maminka už tak dost duševně trpěla. „Já jsem to jako dítě vnímala jako strašnou křivdu osudu.“ Odvraceli se od nich i takzvaní přátelé. Zůstali jim věrné jen dva manželské páry. „To byla úžasná vzpruha, že alespoň oni.“ Důležité bylo, že rodina držela při sobě a tatínkovy sestry je jak morálně, tak peněžně všemožně podporovaly.

Otec byl po soudu převezen do Jáchymova, kde byl vězněn až do roku 1960. První návštěva byla rodině povolena až za rok. Otec byl v tak zuboženém stavu, že ho děti ani nepoznaly. „Tak ta první návštěva, ta byla hrozná. To byla taková dlouhá chodba, kde byly asi metrový boxy z překližky nebo z hobry a sklo a mezi tím dvacet centimetrů průhledu. V tom malém boxu z druhé strany stál ten mukl, vězeň, a z každé strany jeden bachař. V roce padesát čtyři. A teď jsme šli tou chodbou. To bylo šero, skoro nebylo vidět a toho mého otce jsme přešli, protože on zhubl za ten rok o čtyřicet pět kilo. A on nás poznal, tak na nás zavolal. Jak všude uvádím. Oči byly jeho, ale jinak to byla lidská troska. Takže já si jenom pamatuji, jak měl ten mundúr muklovskej. To byla taková příšerná kopřivovo-zeleno-šedá, a jak mu ten hubenej krk z toho vylézal a teď ty vlasy kučeravý už nebyly. Bylo jen pár těch šedin, takových přilepených, a brýle. Takže já jsem tu návštěvu probrečela, protože jsem svého otce milovala a byl to takový můj životní vzor. A maminka nás dopředu upozorňovala, že se nemáme na nic ptát. Že je na zlovůli nebo na libovůli těch bachařů, kdy tu návštěvu zastaví. Takže se nás ptal jenom tatínek. Byla s námi i tatínkova sestra. Maminka byla velice statečná a otec nás povzbuzoval, ať nepláčeme, že všechno bude dobrý. Vykládejte to dvanácti- a desetiletým děckám, když to zažijí na vlastní kůži a vidí to. Takže jsme si toho tenkrát moc neřekli. Nikdy jsem nechápala, jak naši si i přes naši přítomnost mohli říct velice důležité informace. Oni ti vězni věděli, i co se hlásilo na Svobodné Evropě. On vlastně maminku, která byla venku ještě poučoval, co se kde děje. Nikdy nevím, jak si to řekli, protože to bylo nějak mezi řečí. Tak tenkrát nám návštěvu nepřerušili. Ta první trvala dvacet minut, a když jsme vycházeli, tak bachař Vašíček stál mezi dveřmi a pamatuji si, jak jsem od něj dostala ránu do zad s tím, abych neřvala, že můj otec je darebák. No tak to jsem si teda řekla: Ty už mě víckrát řvát neuvidíš. Od té doby jsem nikdy nebrečela. Nikdy tam na těch návštěvách.“ V roce 2000 paní Věra podala na bachaře Vašíčka, zvaného Fešák, trestní oznámení. Nebyla jediná a u Krajského soudu v Karlových Varech svědčilo proti Vašíčkovi čtyřicet bývalých muklů. Přesto byl tento bachař zproštěn obžaloby kvůli promlčení a celý případ tak mohl  sledovat někde na Bruntálsku, kde si v poklidu užíval důchodu.

Věra Pytlíčková po ukončení základní školy v roce 1957 měla zakázáno studium na střední škole. Shodou náhod byla zařazena na jedenáctiletou Střední školu ve Vyškově. Ta totiž potřebovala více žáků, aby mohla doložit svou existenci, a založila třídu pro buržoazní děti se zemědělským zaměřením. Za rok byly třídy promíchány, protože takzvané buržoazní děti byly prospěchově zdaleka nejlepší. Po ukončení školy chtěla Věra dál studovat. To jí bylo ale znemožněno, protože by prý škodila dělnické třídě, dcera takového otce nemůže nic jiného dělat. Kvůli posudku z okresního výboru KSČ ji také nechtěli nikde zaměstnat. Nakonec v září 1959 sehnala místo ve strojírenské dílně SVA Rousínov a při práci vystudovala průmyslovou školu v Brně.

Otec se snažil si s dětmi z vězení dopisovat, jak jen to šlo, a neztratit tak s nimi kontakt. I přes své utrpení jim ve svých dopisech vštěpoval morálku a kázeň a i přes tak velkou vzdálenost se děti snažily žít tak, aby se za ně otec nestyděl. Takto vypadá část dopisu, kterou otec poslal Věře k jejím čtrnáctým narozeninám.„Moje milovaná Věruško, chtěl bych ti napsat několik řádků k blížícímu se výročí tvých čtrnáctých narozenin. Byla to velká radost rodičů i celé rodiny, když jsi spatřila světlo světa. Chtěl bych ti něco říci o kráse člověka. Co já si tedy cením u člověka, v čem vidím jeho krásu. Je to jeho jednání. Jak jedná člověk s rodiči, babičkou, bratříčkem. Může být dobrý ten, kdo se nechová dobře k mamince nebo k otci a dokáže neposlechnout, nebo dokonce jim říci něco ošklivého? Mnohá ošklivá slova? Jaký bude potom k ostatním lidem, když nemá úctu k té, která mu dala život? Jak bude potom svým dětem vštěpovat lásku k matce? Mohu si také cenit slabocha a mluvky? Dnes řekne to a zítra už nebude vědět, co den předtím řekl. Ten, kdo sám mluví pravdu a za svým slovem vždy stojí, dovede také jistě přijmout pravdu od druhých. Chci-li, Věruško, posuzovat krásu člověka, to, co nás činí lidmi, budu posuzovat jednání a činy člověka především. Nikoli jeho zjev. I když to u vás mladých děvčat je důležitá okolnost. To však je věc tak pomíjející jak dubnový sníh a zajde. Něco však přece zůstává. To vnitřní, tvoje čisté já bez obalu a příkras. Jedná-li člověk vždy tak,  aby ctil a respektoval přání druhých a nejen svůj vlastní prospěch, potom už je snad možno mluvit o charakteru člověka. To, milá Věruško, že své požadavky dovedeš podřídit požadavkům a k dobrému stavu k druhým, je myslím to hlavní, co patří k důstojnosti a kráse každého člověka. Je opravdu škoda, že právě v této době musím žít v nedobrovolné odloučenosti od tebe a od vás všech. Jak rád bych ti mnohé věci osvětlil. Ta jediná ti nejlépe poradí a vysvětlí všechny nejasnosti. Je to matka. Ani nevíš, jak rád bych ti pomohl ve studiu a v učení. Dále se věnuj sportu a tělesnému cvičení, otužuj tělo, to činí ducha veselejším a zdravějším. Tyršovo heslo bylo: Ve zdravém těle zdravý duch. Dobrota, úsměv, láska, spokojenost je zapotřebí nám všem. Dívej se dobře kolem sebe a všímej si jen dobrých vzorů. Jsi moje milovaná a věřím, že na mě nyní i v budoucnu nezapomeneš. A nikdy mě nezavrhneš jako zločince. K tvým milým narozeninám ti blahopřeji. Tisknu ti otcovsky ruku. Přivinuji tě k sobě do své náruče a s polibkem se budu těšit na další setkání.“

 

Návrat otce z vězení a rok 1968 plný nečekaných událostí

V roce 1960 byl otec na všeobecnou amnestii propuštěn. Věra i bratr na něho čekali na nádraží: „Já jsem ho i s bratrem čekala na nádraží. Otec říkal, že se bál, jak ho přivítáme. Bylo to, jako by odešel včera. I s bratrem jsme se mu hodili kolem krku.“ Návrat nebyl lehký. Lidé na ulici se otci vyhýbali. Báli se s ním promluvit. Ani zaměstnání nemohl sehnat. Nakonec skončil jako zámečník ve Stavoprojektu, ale jeho zdravotní stav byl z důvodu pobytu ve vězení velmi vážný, a tak si zakrátko našel práci ve svém oboru a prodával knihy v Blansku.

Zatímco změny na jaře 1968 uvítala Věra Pytlíčková s nadšením, u otce převládala skepse. Často říkal, že komunisté nemohou mít lidskou tvář, a dokonce předpovídal invazi vojsk. Přesto se zapojil do skautu v Blansku. Na jaře 1969 se připravoval poslední junácký sněm v Praze, na kterém měl vystoupit s proslovem. Dne 3. října 1969 v 56 letech však zemřel na infarkt a místo referátu se za něj na sněmu držela minuta ticha. „Maminka se s tím nikdy nesmířila a já jsem to nesla velmi těžce.“ Pohřeb se konal ve Vyškově a proměnil se v manifestaci proti stávajícím poměrům. „Od kostela kolem našeho hřbitova šel smuteční průvod. Tady z toho byla manifestace.“ Blanenští skauti přišli v krojích, aby tak naposledy dali najevo, jak si Jaromíra Indry vážili. „Ti blanenští skauti všude stáli v krojích stráže, v kostele i na hřbitově. Pak z toho měli potíže. Ve škole v Blansku některé z nich vyhodili.“ StB nedalo otci pokoj ani po smrti. Rodina na jeho náhrobek umístila skautskou lilku a estébáci ji s železnou pravidelností odstraňovali. Lilka na náhrobku zůstala až po převezení ostatků v roce 1980 do Olomouce, kde je umístěna dodnes.

Paní Pytlíčková od roku 1964 bydlí v Olomouci, kam se provdala. Pracovala na dráze a pravidelně dojížděla za prací do Přerova. Ani v novém zaměstnání neměla klid od komunistů, kteří jí často připomínali její třídní původ. V listopadu 1989 se ihned zapojila do demonstrací. „Já jsem se zúčastnila jako jediná v práci a ještě v prosinci 1989 mně předseda strany vyhrožoval, že se mnou zatočí, protože jsem měla trikoloru.“  S výsledky dvacetileté demokracie není ale příliš spokojena. Hlavně morálně si lidé na demokracii musí ještě zvyknout. „Mně vadí, že dnes je ta morálka tak strašná. Nikdo nikoho nerespektuje. Mladí nerespektují stáří, staří jsou hnusní na mladý. Každý si myslí, že demokracie je, že si každý může dělat, co chce. Není to pravda. Demokracie je strašná zodpovědnost. Vůči sobě, vůči bližnímu, vůči státu, vůči vlasti. Šílená odpovědnost. Já nevím, proč ty lidi z toho dělají anarchii.“

Věra Pytlíčková se i dnes snaží mladým lidem připomenout zrůdné období komunistické diktatury, protože si nepřeje, aby je potkal podobný osud. Často se zúčastňuje besed se studenty, je členkou Konfederace politických vězňů a o.s. Dcery 50. let. Ani po tolika letech stále nedokáže odpustit lidem, kteří byli hlavními viníky politických zločinů..„Bachařům, věznitelům, soudcům, fízlům, donašečům, všem, co škodili těm rodinám, co nic nezavinily, nemůžu odpustit. Je to moje velké minus, ale nemůžu.“

 

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století