Věra Doleželová, roz. Vitoušová

* 1930  

  • „My jako děti jsme o této činnosti rodičů nevěděly. Maminka v jedenáct hodin... Vždycky parašutisté přišli. Musím podotknout, že nebyli ubytováni přímo v hájence, ale těsně za hájenkou byl pěkně vybavený včelín, kde oni měli svoje věci a kde přes den prodlévali. Ten pan Papula, nechci říct, že svojí neopatrností nebo přílišnou důvěřivostí, se seznámil s nějakým československým důstojníkem, který bohužel byl konfidentem gestapa a celou tuto činnost gestapu vyzradil. Když bylo 15. června roku 1944, maminka poslouchala Londýn, tatínek nebyl doma a oni hlásili, že prostě je celá tato akce prozrazena, a varovali ty parašutisty, aby okamžitě změnili působiště. Maminka ještě v jedenáct hodin večer jim dávala večeři a v jednu hodinu v noci najednou začala střelba. Tatínek natáhl kalhoty, vzal do ruky pušku a vyběhl ven. Byla hrozná tma, nic nebylo vidět. Až byly čtyři hodiny, maminka vyšla z domu, prošla dvorem a vyšla brankou do lesa. A teď jsme viděly, jak dává ruce nahoru a míří na ni několik pušek.“

  • „Byl protektorát, báli se všichni o to, co bude zítra, nesměl se poslouchat cizí rozhlas, byla Heydrichova akce, lidé byli popravováni, zavíráni. Tady toto se nevyhnulo ani nám. Tatínek byl na začátku května [1944] požádán, jestli by neukryl u nás tři parašutisty, kteří byli sesláni ze Západu a kteří měli zajišťovat odbojovou činnost na území naší republiky. S těmito parašutisty je [rodiče] seznámili pan [Jan] Pelán a pan [Jan] Durda. To byli občané z Boňova, kteří u tatínka v lese pracovali jako dřevaři. Tatínek s ubytováním parašutistů souhlasil. Byli tři. Jmenovali se Jaroslav Kotásek, Rudolf Novotný a Jan Vavrda. Měli určitá přízviska, jiná, pochopitelně. Jenomže my jsme bydleli na samotě, která nebyla elektrifikována a parašutisté se potřebovali spojit s Londýnem a potřebovali vysílat. Tatínek měl známého, jednoho sedláka, byl v Myslibořicích, pan Papula. Tak se s ním domluvil, jestli by nebylo možné to spojení s Londýnem s jeho pomocí... Tam s tou vysílačkou byly také nějaké problémy, které já přesně nemohu uvést, protože vím jenom z doslechu, že ta vysílačka byla někde shozená, schovaná, že po určité době, po útrapách se k té vysílačce parašutisté dostali a to spojení nastalo.“

  • „Ve Svatobořicích jsme byli celkem deset měsíců, a když se začalo bojovat o Hodonín, přišlo nějaké nařízení, že celý internační tábor - tam byly i dospělý ženy, muži a většinou to byli lidé, kteří měli někoho v zahraničí, nějaké ty zahraniční letce - má být rozpuštěn. Kolem asi 10. dubna se začalo bojovat o Hodonín, tak celý lágr, až na sto, byl rozpuštěn. Bylo tam tenkrát asi kolem dvou tisíc vězňů. Ta stovka vězňů a my děti, těch padesát dětí, jsme byli převezeni, vlastně jsme přešli pěšmo do Kyjova do hospodářské školy, kde jsme ve sklepě byli ubytováni. Teď přesně nevím, kolik dní to bylo, ale krátce, asi tak dva dny a pak najednou večer v osm hodin přijely takové autobusy, museli jsme nastoupit do těch autobusů všichni, dospělí do nákladních aut a večer, když se začalo stmívat, tak se to rozjelo, nevěděli jsme kam. Jeli jsme, nemohu popsat kudy, bylo slyšet střelbu a byly asi tři hodiny - to se tak podle svítání odhadlo - jsme přijeli do Brna na 5. nástupiště, kde nás dali do vagonů, které neměly okna, ta byla vybitá. Protože jsme si nic nemohli vzít, tak měl každý jenom jednu deku, nic jiného. V tom vlaku nám samozřejmě byla zima, neměli jsme nic k jídlu, vůbec nic. Bylo dopoledne, začaly houkat sirény, tak nás vyvedli. Potom jsem dodatečně zjistila, že to vlastně bylo sklepení pod Petrovem. Tam jsme přežili velký nálet na Brno. Pak nás přivedli zpátky do toho vlaku. A zase se nic nedělo. Odpoledne jsme viděli, jak hloubkoví letci bombardují Horní Heršpice. To jsme se koukali, jak nalétávají, jak to hoří... A v noci se vlak rozjel. To byla další noc a jeli jsme celý den, zas ještě další noc a přijeli jsme třetí den navečer, tak kolem šesté hodiny jsme přijeli... Viděli jsme nápis na budově – Planá nad Lužnicí.“

  • „Prostě udělali prohlídku toho bytu, další gestapáci přivezli dva psy, protože celý les byl obstoupený, každých 50 metrů byl kulomet. To byla obrovská akce, to nebylo, že by tam přišlo - já nevím - pět šest gestapáků nebo tak. A oni prostě přivedli ty psy na stopu. Díky tomu, že ti naši králíci byli volně puštění, ti gestapáci nebyli schopní ty psy nasadit. Králíci věděli, že naši psi jim neublíží, čili se jich vůbec nebáli, vždycky odskočili a ti psi byli jako posedlí za těmi králíky, gestapáci zuřili, ale na stopu ty psy nenasadili. Já jsem přesvědčena o tom, že ti králíci tu noc zachránili život určitě těm parašutistům, protože ti byli asi sto metrů zalehlí v tom obilí, a kdyby bývali oni ty psy na tu stopu nasadili, tak je určitě museli dostat.“

  • „My jsme ztratily pojem o čase. Hodinky jsme neměly. Se sestrou jsme stály na té polní cestě, tak jsme viděly, že nakládají na nosítkách něco přikrytého dekou a dávají to do auta. A to vlastně byl jeden ten parašutista, kterého zasáhla ta smrtící střela, ten tam zůstal. A právě to byl ten Jaroslav Kotásek, který mamince dal ty peníze.“

  • „Mým přáním by bylo, aby už moje děti a děti jejich dětí a vůbec příští generace nemusely prožívat to, co jsme prožívali my. Aby si vážily života, aby si vážily každého hezkého dne, aby měly radost z každého hezkého dne, protože nikdo tu nejsme navěky. A člověku se pořád zdá, že to konečno je někde daleko, ale není to pravda. Najednou je to tady a musí se s tím člověk nějak smířit, a když se podívá zpátky, tak musí říct: Nežil jsem zbytečně, nemusím se stydět za to, co jsem v životě udělal a nemusím se stydět za to, že jsem žil tak, jak jsem žil.“

  • „Po nějaké době, nemohu odhadnout, přijelo auto a přivezlo jednoho z těch občanů, kteří ty parašutisty asi dva nebo tři dny přechovávali ve vesnici Boňově. Byl to nějaký pan Kratochvíl, měl tehdy 71 roků. Když ho přivezli, my jsme stáli kousek od něho, tak ten gestapák ho strašně bil, strašně bil, krev mu tekla z uší. Spadl na zem. Kopal do něho. Bylo to hrozné. Byl to zážitek, který mi nikdy nevymizí z paměti.“

  • „Parašutisté byli nachystaní na to, že odejdou, a jeden z nich držel službu – Jiří Novotný. On najednou uslyšel, že prostě chrastí zbraně nebo něco takového, a říká: ‚Chlapci, zle je, obstupují nás.‘ Tak oni se zvedli a všechny ty batohy nechali v tom a za zahradou, s kterou sousedil ten včelín, byl takový příkop a oni tím příkopem se začali plazit. A tomu Jirkovi ještě jeden ten Němec poklepal na rameno a říká: ‚Du, Fritz?‘ Načež ti parašutisté se zvedli a začali utíkat a tím nastala ta střelba, po které můj tatínek vyběhl ven. Parašutisté, místo aby utíkali do lesa, oběhli tu zahradu a vběhli do obilí, které na tom poli pod hájenkou bylo. Tatínek naopak, ten prostě utíkal směrem do lesa, zakopl o nějakej pařez, dost si poranil koleno. Protože tušil, že budou nasazení psi na stopu, tak normálně utíkal potokem, a po takových velkých útrapách se dostal k jednomu hajnému.“

  • „My jsme z okna celé toto pozorovaly. Jo, a ještě musím podotknout, než se ti parašutisté večer rozloučili, tak po té večeři parašutista Kotásek dal mamince 50 tisíc, kdyby se s ním něco stalo - protože se měli přemístit někam - aby je maminka dala jeho mamince, která bydlela v Ratíškovicích u Hodonína. Teď maminka měla nejen těch 50 tisíc, ale ještě její bratr nám udělal takovou náhradní lampu do rádia, která když se zasunula, bylo možno poslouchat Londýn. Maminka měla v ruce těch 50 tisíc a ty krátké vlny, vyšla ven, a než ještě prošla do toho lesa, tak šla do kolny, zvedla veliký špalek, co tam byl na sekání dřeva, tam zasunula těch 50 tisíc a ty krátké vlny dala do králičí díry. Pak maminka vyšla ven a teď ti vojáci na ni mířili a už prostě s ní šli, když se vracela do bytu. Samozřejmě ruce nahoře, pušky na ni namířené a vešli do toho bytu. První, co letělo, letělo rádio z poličky, všechny věci ze skříní, z postelí, všechno rozházeli, vyházeli... My jsme napřed stály na dvoře u zdi a potom nás vyvedli na polní cestu, která byla před hájenkou. Hájenka byla tak umístěna, že byla ze tří stran obklopena lesem a z té přední strany byla pole, která obhospodařoval tehdejší statkář, dá se říci velkostatkář, Kuthan.“

  • „Naložili nás do aut, a protože k té hájence nebyla nějaká normální cesta, tak nás vyvezli na silnici vedoucí z Myslibořic do Zárubic, kde stály připravené autobusy. Nic jsme si nesměly vzít s sebou, tak, jak jsme byly, tak jsme odešly. Musely jsme nést ty batohy těch parašutistů. Ty jsme musely nést a šly jsme do toho autobusu a tam už seděla ta rodina Papulova. Nejenom ten pan Papula se svojí paní, ale i jeho sestra, i ti čeledínové. Bylo jich asi pět nebo šest a ti všichni nakonec tedy byli popraveni. Nás v tom autobuse rozesadili, vždycky seděl gestapák, já, gestapák, maminka, gestapák, sestra. Tak nás dovezli do Brna před právnickou fakultu, kde jsme vystoupily. Zahnali nás dovnitř do právnické fakulty, tam jsme musely stát čelem ke zdi. Po nějaké krátké době odvedli maminku k výslechu a mě se sestrou dali do takové malé místnosti. Netrvalo dlouho a přišla taková mladší paní, abychom šly s ní. Venku už čekalo připravené auto, my jsme nasedly, paní si sedla mezi nás, objala nás okolo ramen a auto se rozjelo. Nevěděly jsme, kam jedeme. Celou tu dobu, co jsme jely, ta paní na nás vyzvídala, jestli jsme něco nepozorovaly, že by byl někdo u nás. My jsme pochopitelně plakaly, po tom zážitku... Ta paní řekla: ‚Neplačte. Když řeknete, že tam u vás byli nějací páni nebo někdo, tak my vám maminku určitě pustíme.‘ Děkujeme tomu, že rodiče tenkrát byli tak obezřetní, že před námi v nejmenším nedali najevo, že někdo u nás je, protože ze strachu o ty rodiče bychom bývaly i řekly, protože ta paní mluvila tak důvěryhodně, že bychom se bývaly určitě prořekly a byl by to býval konec. Maminka nebyla souzená, byla jako rukojmí, a kdyby bývala byla válka patnáct let, tak by byla patnáct let zavřená. Čekalo se. Na tatínka byla vypsaná odměna padesát tisíc marek na jeho dopadení, po všech četnických stanicích visela jeho fotografie s přesným popisem. A nás odvezli, my jsme skončily v internačním táboře Svatobořice.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Brno, 18.12.2006

    (audio)
    délka: 01:22:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Mým přáním by bylo, aby už moje děti a děti jejich dětí a vůbec příští generace nemusely prožívat to, co jsme prožívali my.“

Věra Vitoušová (provdaná Doleželová) těsně před válkou
Věra Vitoušová (provdaná Doleželová) těsně před válkou
zdroj: archiv pamětnice

Věra Doleželová se narodila 10. března 1930 v rodině fořta Františka Vitouše a jeho manželky Marie. Rodina se několikrát stěhovala kvůli otcovu zaměstnání, ale právě kvůli němu vždy bydleli na samotě. V roce 1938 musela rodina opustit pohraničí a přestěhovat se k Myslibořicím na hájenku, které se říkalo Na Ostrých. Její otec se během druhé světové války zapojil do činnosti odbojové skupiny Lenka-Jih. Rodiče v létě 1944 ukrývali ve své hájence tři parašutisty z operace Spelter. Po prozrazení úkrytu přepadlo jejich dům gestapo, obě dcery Vitoušovy byly poslány do internačního tábora ve Svatobořicích, matka byla vězněna v Brně v Kounicových kolejích a otec se do konce války skrýval postupně na několika místech, naposledy u kováře Stanislava Procházky v Jaroměřicích nad Rokytnou. Pokračoval i nadále v odbojové činnosti. Po válce se rodina opět sešla.