Štefan Popjuk

* 1915  †︎ unknown

  • „Když jsme někde stáli, třeba týden, byl postavený tábor a kolem něj chodila hlídka. V táboře měl vždy jeden velitel čety službu a měl dva vojáky – mimo hlídky. Když zazněl výstřel, velitele vzbudili. Třeba já, když jsem měl službu: vzbudili mě, řekli, kterým směrem byl výstřel. Jdeme tam, přijdu k tomu místu a tam stojí civilista s koněm. Vezl seno. Nenechal hlídku zkontrolovat, co tam je. Přišel jsem tam a ptám se, proč nechce. Začal se vymlouvat. Tak jsem řekl, podíváme se na to. To už byli vojáci vycvičení. Prohledali jsme to a ze sena vypadl ruský důstojník, samopal, pistole. Měl dost nábojů. Vzal jsem ho, vojáci vzali ty pistole a samopal. Vedl jsem ho k náčelníkovi štábu. Tenkrát jsme neměli ještě stany, to jsme kopali. Náčelník štábu měl taky jen bunkr a u sebe spojku. Přijdu k němu a hlásím mu, co se stalo. Říká: ‚Vyveďte ho ven za tábor a pusťte ho.‘ On to slyšel. Říkám si, kdepak, já ho nepustím. Má samopal, pistoli, zvedne to, pokropí nás a budeme tvrdí. Tak jsem si v duchu říkal, že ho nepustím.“

  • „Byl židovské národnosti a řekl nám, co se tam stalo. U nás se tomu říká polní četnictvo – ti mohli vojáka zastřelit, když se něčeho dopustil. Jedině oni. Jeli v autě, bylo jich tam šest a jeden vypadl. To byl volyňský Čech, aspirant. Vypadl do potoka a tam se zabil. Byly tam kameny. Podezřívali jsme je – bylo jich šest, tak jak to, že jeden jediný vypadl?! V tom místě, kde byl potok?! Nakonec to prošlo. Neudělalo se s tím nic.“

  • „Nechali jsme kanóny, vybrali jsme závěry, zaházeli a šli jsme pryč. Potkali jsme jednoho chlapa (měli jsme na sobě uniformy s hodnostmi a čísly) a ten nám říká: ‚Hoši, dejte čísla, hodnosti, všechno dolů. Protože shánějí šestatřicátý pluk a ty, kdo u něj sloužili.‘ Tak jsme vletěli do skladu, převlékli se. Zahodili pláště a čepice, kde byly hodnosti a čísla, a šli jsme pěšky pryč. Vzal jsem pistoli, co byla ve skladě. Ještě jeden spolubojovník si vzal taky. Teď mi říká: ‚Ty jsi blázen!‘ I jednu krabičku nábojů jsem si vzal. Teďka jak to schovat?! Pořád jsme přemýšleli. Za první republiky měly pláště podšívku, tak jsem řekl: ‚Zašijeme tady pod tu podšívku pistoli. A náboje do druhé.‘“

  • „Přešli jsme přes hranice a druhý den měla vstoupit pěchota. V Polsku byly domy ze dřeva a Němci vybrali dům, probourali a dali do něj tank nebo kanón. Nebylo vidět, odkud pálí. Proto jsme tam ztratili tolik tanků. Já jsem byl na přímé palbě. Viděl jsem výstřel z okna – záblesk. Ale jen z lehké zbraně, ne z děla. Řekl jsem veliteli baterie: ‚Já tam několikrát vpálím.‘ Měli jsme málo nábojů: šestatřicet ran byla železná dávka, na ty se nesmělo sáhnout. Ale já už poslal vojáky pro zásoby. Velitel nechtěl, ale potom povolil. Vrazil jsem je tam a trefil se do kanónu, co byl v tom domě. Němci z domu vyskakovali a šli do rohu do zahrady. Tam měli kanón. Z pozorovatelny volali, že která baterie pálí, ať pálí dál. Taky jsme tam pálili a postoupili jsme hrozně daleko.“

  • „Jak jsme se připravovali, velitel dělostřelectva Sachar procházel po jednotkách. Přišel taky ke mně. Říká: ‚Šetřit živé materiály! Já vám nic nedám, protože nemám. Nikdo z jednotky nesmí bez vědomí velitele čety nic brát,‘ to dal rozkazem. ‚Buďte připraveni, kdybych potřeboval pro přímou palbu, budu brát četu, ne baterii.‘ V přímé palbě se předpokládalo, že padne nejvíc vojáků. Byli jsme připraveni. Moje baterie byla přejmenována ze čtvrté na první. Bylo nás třeba na přímou palbu. Přišel rozkaz: Popjuk s jednotkou na přímou palbu! Vybírat jsem si nemohl, tak jsem šel. Vyšlo to dobře, byl to úspěch a ztráta žádná.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Byt Štefana Popjuka, 05.08.2003

    (audio)
    délka: 01:20:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sloužil jsem v armádě až do rozpadu první republiky. Náš šestatřicátý pluk nejvíc bojoval proti Maďarům.

  Nadporučík v. v. Štefan Popjuk se narodil 25. června 1915 na Podkarpatské Rusi. Vyučil se zde tesařem. Před začátkem druhé světové války sloužil v československé armádě. Po maďarské okupaci rodné země byl nucen vrátit se domů a zde pracovat v civilních odvětvích. Ještě v roce 1939 se pokusil o útěk do Sovětského svazu. Byl však po přechodu hranic zadržen a navrácen zpět. Na okupované Podkarpatské Rusi našel další zaměstnání a nakonec narukoval do maďarské armády, v níž sloužil přibližně tři měsíce. V roce 1943 se mu podařilo úspěšně přejít do SSSR, kde se přidal k československé vojenské jednotce a sloužil zde jako velitel dělostřelecké čety. Bojoval u Kyjeva, Jasla či Dukly. Zúčastnil se osvobozování Československa. Po válce odešel z armády a po krátkém čase nastoupil do služby u SNB. Odtud odešel roku 1963 opět do armády. Až do odchodu do penze sloužil v Litoměřicích u spojovacího útvaru.