podplukovník v. v. Ján Bačík

* 1917  †︎ 2016

  • Náš pozdrav byl „Šťastné přistání,“ anglicky „Happy Landing.“ Na "happy landing" záležela celá další akce a celá budoucnost výsadku. Zpravidla při vysazení to totiž selhávalo. Selhalo tak i vysazení skupiny Wolfram v Beskydech, protože musela být vysazena nadvakrát.

  • My jsme měli štědrovečerní večeři se stromečkem a se vším, co patří k Vánocům. Představte si, na Štědrý den nepadla ani jediná raketa, úplný klid. Němci byli asi 800 metrů daleko. Najednou o půlnoci vyšla skupina Němců a zpívali německé koledy. Naši kluci byli připravení na všechno, vyšli ven také do první linie a zpívali české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. Nádherný klid. Vypadalo to, že to není fronta. A druhý den Němci stříleli jako blázni.

  • Němci si tam krmili prase na farmě. Tam byla důstojnická jídelna. A oni z té důstojnické jídelny nosili praseti žrádlo. Udělali jsme na tu farmu průzkum a obsadili jsme ji, šedesát metrů od nás byli v zákopu Němci. Já sem byl kulometčík, měl jsem dvě stě nábojů a hlídal jsem Němce. Od nás tam šlo patnáct Čechoslováků, ale dělali takový rámus, jako kdyby tam byl prapor Čechoslováků. Čili Němci byli zkoprnělí a nevěděli, co se děje. Představte si, kluci zjistili, že je tam v chlívku prase, tak ho pustili. Prase běhalo po dvoře, oni běhali za ním, a pak ho tam někdo střelil. Pak ho píchli a my jsme ho odnesli, mělo sto padesát kilo. Ale Němci nevystřelili ani raketu. Já jsem byl zpocený, čekal jsem, že spustí palbu, ale nic se nestalo. Kdyby se tak stalo, tak ti, co běhali, by dostali pořádně. Čili naši kluci by to koupili. Pak jsme ho nesli k nám, a ne, že bychom neměli jídlo, ale ta radost, že jsme prase ukradli Němcům…

  • Můj šéf se jmenoval Robert Petrla, pocházel z Vizovicka. Myšlenkou byl oddaný občan Československé republiky. Měl spoustu známých, kteří se chtěli po 15. březnu dostat za hranice. Tenkrát měla Hlinkova garda zvyk, že každou sobotu vztyčovala svou vlajku. Já jsem ji několikrát pustil do větru, a jednou mě při tom můj šéf chytil. Získal jsem si ho tím, bezmezně mi věřil, a proto mi svěřoval úkoly, jako třeba převést jeho lidi přes hranici do Polska. Protože jsem byl průvodce horské služby, mohl jsem je v podstatě bez jakéhokoliv omezení dostat až do Krakova. Bylo to nenápadné a takřka legální.

  • Potom bylo krásný, když se Němci vzdali. Plnou výzbroj házeli 9. května na hromadu. Naše četa tam zůstala, ostatní se stáhli oslavovat do Belgie, ale za pět minut devět 8. května byl pro nás konec války. Němci stříleli jako blázni, ale my jsme jim už neodpovídali. Osmého v devět hodin utichlo všechno. Ale potom Němci z toho udělali benátskou noc, rakety. Do rána bylo bílé nebe, asi chtěli vystřílet všechno, co měli. My jsme už ale nestříleli, protože příměří už bylo podepsáno. Válka pro nás skončila v devět hodin 8. května.

  • My jsme byli odtrženi od normálních jednotek a měli jsme speciální výcvik. Hlavně trhaviny, střelba, rádio, prostě co bychom při výsadku mohli potřebovat. Trénovala se hlavně tělesná zdatnost. I když jsme byli ve Skotsku, tak na to bylo dbáno. Měli jsme zvláštní stravu, daleko jinou, než měli vojáci. Například jsme každý den fasovali litr plnotučného mléka. Na druhou stranu byl naprosto normální osmačtyřiceti hodinový pochod, nebo to, že jsme ráno běhali dvacet kilometrů. Smyslem bylo nás fyzicky zdokonalit a myslím, že výcviku vděčím za to, že jsem dnes, ač už v poměrně vysokém věku, tělesně fit.

  • Celé nahrávky
  • 7

    Třeboň, 24.05.2003

    (audio)
    délka: 01:48:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Náš pozdrav byl: Šťastné přistání - Happy landing. Na přistání totiž závisel úspěch celého výsadku

Ján Bačík v roce 1945
Ján Bačík v roce 1945
zdroj: Pamět národa - Archiv

Ján Bačík se narodil 25. ledna 1917 na Slovensku v dnes již neexistující obci  Parižovice. Přes Polsko se dostal v roce 1939 do Francie, byl přijat do Cizinecké legie, v roce 1940 bojoval na francouzské frontě, po pádu Francie se dostal přes Gibraltar do Británie. Prošel parašutistickým výcvikem, k výsadku v Protektorátu však nedošlo a byl přeřazen k tankovým jednotkám. Od října 1944 bojoval při obléhání přístavu Dunkerque jako zástupce velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády. Koncem října 1945 byl propuštěn z armády. V roce 1946 byl přijat do SNB, u něhož sloužil v různých funkcích v Jihočeském kraji. V roce 1948 vstoupil do KSČ. Od roku 1954 žije trvale v Třeboni. V roce 1998 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v.v.. Zemřel 29. dubna 2016.