Bohuslav Andrš

* 1926  

  • „Vypuklo Slovenské národní povstání, s námi se snad – podle historických pramenů, jak já vím a jistě i všichni – počítalo, že budeme nasazeni až někde do Moravské brány. Protože tady přes Karpaty bylo zbytečně moc vojska. Postupovali přes Maďarsko, takže by se to obešlo. Ale vypuklo Slovenské národní povstání, tak hurá na pomoc povstání, takže na Duklu. A tam… To jistě znáte z pramenů, o tom bych zbytečně mluvil. Jsou různé názory, že tam padlo hodně lidí a mnohdy zbytečně. Ale oni zbytečně padli nejen tam. Protože, musím to skutečně říct, metoda bojování ze strany Sovětů byla: ‚Nas mnogo a nezáleží na nikom.‘ … Dostal jsem se až na Duklu. První dojmy byly otřesné – dojmy vstupu do toho osmého, devátého září 1944. To jsme snad byli pomalu zralí na stažení z fronty, jak to vypadalo v prvních chvílích. Pak se to trochu zkonsolidovalo, ty naše řady, ale fakt je, že tam zahynulo hodně našich.“

  • „Nepocházím odsud z Čech, z Československa. Na rozdíl od jiných, kteří se dostávali za hranice a pak do armády, ať už na západě nebo na východě, do naší zahraniční armády. Já jsem potomek pobělohorských exulantů. Moji předkové odešli – jak jsem se dosud dopátral – někdy kolem roku 1740. To znamená, že jsem už asi sedmá, ne-li osmá generace, která se narodila v cizině.“

  • „Vrátili se všichni, ale já jsem zůstal. A teď jsem se bál a oprávněně, že mě pošlou zpět, že Sověti řeknou: ‚Patříš tam, jsi volyňský Čech.‘ Tak jsem nepsal. Dva roky jsem – od pětačtyřicátého do léta sedmačtyřicátého – nepsal. V sedmačtyřicátém mě hledali dokonce v rozhlase, jak po válce hledali a vyhlašovali… Také ke mně jednou přišel kamarád a říkal: ‚Bohouši, ráno jsem v rozhlase slyšel, že hledají nějakého Andrše Bohouše atd. Nejsi to ty?‘ Řekl jsem: ‚Kdepak, mě nikdo nebude hledat. Dej pokoj!‘ Říkal mi, ať jdu do rozhlasu, ale já nikam nešel, bál jsem se. Byl jsem dokonce tak přesvědčený, tak jsem si umínil, že kdyby mě snad zavřeli a vezli mě tam, že bych vyskočil z vlaku. Pro mě to tady bylo něco úplně jiného. Když jsem byl v demobilizačním oddílu v Kroměříži, jak si dnes pamatuju, 6. srpna shodili (Američané) bombu na Hirošimu, tak tam byly různé tabule a já jsem četl noviny. Hlavně jsem četl Rudé právo, Svobodné slovo, Lidovou demokracii. Teď jsem se díval, že každé ty noviny píšou nějak jinak, zajímavě. Říkal jsem si, že to je něco! To u nás všechny, ať je to Pravda, Pionýrská pravda nebo Izvěstija – všechno na jedno kopyto. Tohle se mi moc líbilo.“

  • „Přišla sovětská vláda, začaly kolchozy a pronásledování a zavírání. Zůstali jsme bez otce. Nejen my, z naší vesnice sebrali tehdy v roce 1938 třináct lidí. Pro nic za nic. Poslali je na Sibiř, vrátil se jediný, nějaký Pujmun. Bez zubů, vymlácený, už si nevzpomínal, kde byl. Všichni ostatní tam zůstali. Až teprve v roce 1956, když vystřídal Stalina a Malenkova Chruščov (pamětník má na mysli zřejmě XX. sjezd KSSS a Chruščovovo odmítnutí kultu Stalinovy osobnosti, pozn. red.), tak dali mamince oznámení: ‚Váš muž byl nezákonně represírován…‘ A nevíme, kde vůbec skončil.“

  • „Když jsem přišel k armádě, bylo tam hodně Podkarpatských Ukrajinců, dost Židů a Češi – zdejší, to byli vesměs důstojníci, a pak to byli volyňští Češi. Já nejsem ta kategorie volyňských Čechů, já jsem exulant. A pak tam byli ti jako já, ti byli jednak z ukrajinských vesnic, někteří byli od Mariopolu, od Chersonu, z Novorossijsku, a i Češi až ze severního Kavkazu. A pak byli jednotlivci až z Omska, Leningradu, Moskvy, Chabarovska, ani nevím odkud. Byli možná vnuci nebo pozůstalí po legionářích, kteří tam byli v roce 1914 a 1918. A jednak to byli tací jako moje maminka – exulanti v hloubi Ruska a zejména v Povolží, Orenburg a tam okolí. Naše rodina tam také tři roky bydlela.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Byt Bohuslava Andrše, 14.07.2009

    (audio)
    délka: 56:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1938 deportovali Sověti z naší vesnice 13 lidí na Sibiř. Vrátil se jediný

Bohuslav Andrš v roce 1941
Bohuslav Andrš v roce 1941
zdroj: Archiv dcery pamětníka

  Bohuslav Andrš se narodil v roce 1926 v obci Česká Alexandrovka u Oděsy v Sovětském svazu. Pochází z rodiny českých pobělohorských exulantů. V roce 1938 byl jeho otec deportován sovětským režimem na Sibiř. V letech 1941 až 1944 žil pan Andrš ve své rodné vesnici pod německou a rumunskou okupací. Po příchodu Rudé armády se přihlásil jako branec k československé zahraniční jednotce. Poté, co prodělal výcvik, byl přidělen do průzkumné roty, s níž bojoval u Dukly. Během války působil ještě u protichemické jednotky. Se Svobodovými jednotkami se spolupodílel na osvobození Československa. Po válce se odmítl vrátit do Sovětského svazu a zůstal v Československu. Zde pracoval u četnictva a poté až do odchodu do penze působil u SNB jako kriminalista.