V souvislosti s rolí, kterou třímilionová německá menšina sehrála při rozbití Československa, a stupňujícím se nacistickým terorem (zvláště v době heydrichiády) sílila v exilové politické reprezentaci i v domácím odboji myšlenka částečného nebo úplného vysídlení Němců z Československa. Tento požadavek, který vzali za svůj představitelé takřka všech politických proudů, byl během let 1942-1943 přijat i spojeneckými mocnostmi. Mezinárodně právní rámec odsunu dala postupimská konference. Do ledna 1946 hovoříme o tzv. divokém odsunu, který provázela celá řada excesů a přinesl tisíce obětí na životech nevinných lidí (o skutečný počet obětí odsunu se vedou spory), od 25. ledna 1946 do 29. října pak probíhaly deportace německé menšiny „spořádaně“. Dle oficiálního hlášení, které dostal prezident Beneš počátkem roku 1947, bylo v rámci odsunu vystěhováno z Československa 2 170 598 Němců, k tomu je však třeba připočíst statisíce uprchlých v době těsně po skončení války. Poválečný odsun Němců je dodnes předmětem sporů a diskuzí. V rozjitřené poválečné atmosféře by mírové soužití Čechů a německé menšiny pravděpodobně nebylo představitelné, na druhou stranu nelze přehlédnout skutečnost, že vysídlení obyvatel, kteří české pohraničí obývali po staletí, přineslo naší zemi nenapravitelné materiální i kulturní ztráty.