"Jmenoval se myslím Hýl. Totiž ten vyslýchal mého tatínka. Tenkrát měli komunisté svoji úřadovnu v takzvané červené vile, tam, jak je Dolní náměstí, tam je pomník. Tak v té červené vile, tam že ho mlátil řetězem a vymlátil mu zuby. A tatínek měl skutečně vymlácené zuby."
"Tam na tom náměstí v Praze. Potom když tam šel průvod, na tribuně stál Gottwald. My jsme volali: 'Ať žije republika!' Když jsme procházeli kolem tribuny, začali jsme skandovat: 'Ať žije prezident Beneš!' ...A Gottwald nás vítal. Já třeba konkrétně a mí kamarádi jsme šli ve valašském kroji. Když viděl skupinu krojovaných Valachů, která vedla naši župu, která se jmenovala župa Františka Palackého, tak měl ten úsměv, já to dodnes vidím. Vidím, jak měl tu hubu oškeřenou a smál se. Myslel si, že budeme skandovat něco jiného. Ale my právě před ním začali to skandování. Potom, což bylo kupodivu... procházeli jsme tím náměstím a přicházeli k nám Pražáci a říkali: 'Vy blbci, co jste skandovali? Víte, jak to dopadne?' Nezbývalo nám nic jiného, než se rozprchnout do těch uliček, aby nás nechytili. Jelikož už tenkrát ti estébáci řádili."
"Věděli jsme, že do Zbrojovky vsetínské vede z několika stran elektrické vedení, protože Zbrojovka pro tu svoji zbrojní výrobu potřebovala obrovské množství elektrického proudu. Řekli jsme si, že s tím musíme něco udělat a musíme pomoct Zbrojovákům k tomu narušování. A taky, že budeme Němce zneklidňovat. Dostali jsme požehnání od Valina, že by bylo schůdné pořezat sloupy a znemožnit dodávky proudu do Zbrojovky. Jeden sloup jsme vyhodili na Žambošce, který byl železný, měl čtyři nožky, čtyři patky. K těm patkám jsme dávali výbušninu a pak to vyhodili. Pak celý sloup spadl a samozřejmě dodávka elektřiny byla přerušena. Když jsme věděli, že další vedení do Zbrojovky vede přes dřevěné sloupy, které vede přes pole a louky nad Ohradou. Řekli jsme si, že je to jediné místo, kde ještě můžeme pomoct těm Zbrojovákům, aby jim tam nešel proud."
"Ta naše činnost byla taková, že jsme jednak dávali výbušniny pod koleje. Že se odstřelovaly koleje a vlak potom nemohl přejet. Hlavně to bylo, když jely vojenské vlaky, německé transporty, co pak jely na Slovensko a pravděpodobně na východní frontu. Tak my jsme jednak dávali nálože a vyhazovali koleje."
Jiří Parduba se narodil 22. dubna 1923 ve Vsetíně. Jeho otec se živil jako holič a matka jako kadeřnice. Pamětník i oba jeho starší bratři prošli vlasteneckou výchovou a docházeli do vsetínského Sokola. Vystudoval zdejší gymnázium a poté učitelský ústav ve Valašském Meziříčí. Roku 1942 odmaturoval a nastoupil na své první učitelské místo. O rok později byl totálně nasazen do Zbrojovky Vsetín. Zapojil se do domácího protinacistického odboje a pod velením Valentina Gáby se účastnil několika diverzních akcí. 4. května 1945 zasáhl do vsetínského povstání. Po válce se stal členem Československého svazu protifašistického odboje, odkud z politických důvodů roku 1948 odstoupil. Jeho otec byl po únoru 1948 uvězněn za protistátní činnost v Uherském Hradišti. Pamětník vstup do komunistické strany odmítal a byl donucen vystřídat několik školních působišť po celém Valašsku. Po pádu komunistického režimu patřil k obnovitelům Sokola ve Vsetíně. V letech 1990-1994 byl členem vsetínského městského zastupitelstva a zasloužil se o obnovení památníku T. G. Masaryka. Zemřel 2. února 2017 ve Vsetíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
