Josef Paul

* 1937

  • „Našemu domu v Lobzích trochu opadává fasáda. Jednou jsme se dokonce mohli podívat i dovnitř, byl to velký zážitek. Byl jsem tam tehdy s tetou, vrátili jsme se po desetiletích. Vnitřně to s námi neobyčejně otřáslo. Když teď přijedu do Lobzů, už to se mnou nic nedělá, mám odstup. Možná, kdybychom zůstali doma, já bych v Lobzích stejně nezůstal. Je to ale vlast, kde jsem se narodil a kde jsem strávil několik let, takže mě zajímá, co se tam děje. Má matka striktně odmítla vrátit se někdy zpátky. Prarodičům se ta možnost nikdy nenaskytla, babička zemřela na rakovinu žaludku v roce 1949 a dědeček v roce 1959. Bylo to pro ně těžké, tahle generace to odnesla hodně. S tetou učitelkou jsme do vlasti jezdili často, i ona měla odstup. Většinou jsme se shodli, že jsme rádi, že se můžeme zase vrátit do našeho nového domova, do Bavorska.“

  • „Válka skončila 8. května 1945. Ze severozápadu k nám přišli američtí vojáci a já jsem poprvé v životě viděl barevného vojáka. Vojáci se u tety a u sousedů v botách uvelebili do postelí s prachovým peřím a k jídlu si poručili vajíčka, protože chtěli mít jistotu, abychom je neotrávili. Zůstali ale jenom jednu noc a pak šli dál. Patřili k jednotce generála Pattona, v Plzni je jeho památník. Musím uznat, že to byla úleva, když jsme je viděli. Už několik měsíců bylo jasné, že tuhle válku Německo nevyhraje, a každý si jen přál, aby už to bylo pryč.“

  • „Na Köthen si vzpomínám tolik, že potraviny byly na lístky, všeho bylo málo a že zima 1946/1947 byla obzvlášť chladná. Jako dítě jsem musel chodit stát frontu s hliníkovou konví, abych dostal polévku s klobásou nebo třeba syrovátku. Bylo to nadlouho. Jinak taky bylo běžné chodit paběrkovat na pole, sbírat klásky, které tam zůstaly ležet, z nich vyklepat zrní a tak mít na mouku. To byl velký šok pro moji rodinu, hlavně pro starší generaci. Prarodiče přestáli první i druhou světovou válku a teď tady stáli před ničím. Doma měli hospodářství, kolem kterého se všechno točilo, třicet devět hektarů, teď neměli vůbec nic. Dědeček si našel nějakou práci u dráhy, tak nosil domů nějaké uhlí.“

  • „Historici mají jedno takové heslo: Sine ira et studio. Znamená to, že dějiny by se měly hodnotit bez hněvu a přehnaného spěchu a na základě obeznámení se s nimi. Já už teď mám dostatečný odstup, nebudu už žít dlouho a také jsem se dostal k informacím, které jsme dříve neměli. S odstupem vidí člověk věci jinak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 16.09.2019

    (audio)
    délka: 01:15:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do Čech mě pořád táhne naše společná kultura

Doma, cca rok 1941
Doma, cca rok 1941
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Paul se narodil 25. dubna 1937 ve vesničce Lobzy v západočeském pohraničí. Jeho rodina patřila k místním velkým sedlákům, doma se mluvilo německy. Za první republiky byl pamětníkův dědeček starostou, politicky náležel k německé agrární straně. V září 1946 byli Paulovi vysídleni do Köthenu v sovětské okupační zóně Německa. V květnu 1949 se jim podařilo přestěhovat se do vesnice Trasching v Bavorsku, kde pamětníkova teta Rosa Paul působila jako velmi oblíbená učitelka. Díky ní se Josefu Paulovi podařilo vystudovat univerzitu v Mnichově a v Erlangenu se zaměřením na učitelství latiny a němčiny. V letech 1969–2000 působil na gymnáziu v Burglengenfeldu, později také jako zástupce ředitele. Se svou ženou, která pochází z Podkrkonoší, se o sudetoněmecká témata a česko-německé vztahy intenzivně zajímá.