Rudolf Paulik

* 1938

  • "Taky tamtudy hnali Židy. A jedna u nás v Horní Vltavici zemřela nebo byla zabita. A oni ji potom museli vykopávat, to už tu byli Češi. A oni ji potom vystavili v márách na návsi, museli ji čistit kartáči. Potom shromáždili celou vesnici, všichni museli chodit kolem mrtvoly dokola a líbat ji. O tom vím. To bylo zlé."

  • "Za špatné také považuji, že když nás nakládali, hnali nás na nádraží a ti, co stáli zvenčí, na nás plivali a hrozili nám rukama. To bylo zlé. Nejpěknější bylo, když jsme potom byli uvnitř ve vagónu."

  • "Odvšivení! Samozřejmě. Nezávisle na tom, jak dlouho transport trval, ve Furthu museli všichni ven a tam byly takové baráky a v nich každého odvšivili. Když člověk vyšel ven, bylo všechno bílé. A když dneska cestuju, je jedno, do jakého koutu Německa, a bavím se s některými lidmi a řeknu, že jsem byl ve Furthu, řeknou: 'Ach, nás vysídlili přes Furth im Wald a ještě dnes se pamatujeme, jak jsme vyšli bílí jako sníh ven z té odvšivovací komory.'"

  • "Vyhnání, to říkám dopředu, nebudu moct Čechům odpustit. Protože to přesahuje všechno. Když jsem musel přihlížet, co všechno se lidem dělo, jenom protože byli Němci, tak to není správné. Ale kolem dějin dnes zpátky neotočíme. Je jisté, že se Němci dopouštěli daleko horších věcí, to také nikdo nechce popírat. Tak to prostě bylo. Ale Němci se x-krát omluvili a Němci co bylo možné, za to zaplatili. A ostatní nepovažují za správné, aby se omlouvali? O nějakém placení ani nemluvě. Je nejvyšší čas, řekl bych, abychom spolupracovali a společně se snažili, aby se nám dařilo dobře. Hlavně považuju za důležité, aby naše mládež, ať už Češi, nebo Němci, měla zajištěnou budoucnost a abychom spolu mohli vycházet."

  • "Krátce před termínem odsunu jsme dostali poštovní lístek a tam nahoře stálo, že máme být za dva, za tři dny připraveni a co si smíme vzít s sebou, mimo jiné tuším 1000 říšských marek a 30 kg zavazadel. Ale s těmi zavazadly, musím říct, to bylo různé. Někteří si směli vzít 40 kg, jak jsem slyšel. Jestli to je pravda, nemůžu potvrdit. A potom jsme se k tomu datu museli v osm ráno nacházet na místě, naložili nás na náklaďák, náklaďákem nás odvezli do Prachatic a šli jsme do tábora. A tam nás čekala další mizernost. Kufry a takové věci jsme moc neměli, majetek jsme měli zabalený do plen. Samozřejmě jsme s sebou nebrali krámy, ale dobré věci a co člověk bezprostředně potřeboval. A v táboře nám ty plíny rozřezali a co se Čechům líbilo, to si vzali. A to bylo víc než mizernost. Když už jeden leží na zemi, tak se na něj nešlape."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neukirchen, SRN, 02.09.2019

    (audio)
    délka: 01:11:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť Šumavy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když už člověk leží na zemi, tak se na něj nešlape

Rudolf Paulik, Neukirchen 2019
Rudolf Paulik, Neukirchen 2019
zdroj: Natáčení

Rudolf Paulik se narodil 13. ledna 1938 v Horní Vltavici do německé rodiny s „králováckou“ tradicí. Matka otce pocházela z Husince a byla Češka, ale zemřela před koncem války. Rodině patřil rozsáhlý Paulikův dvůr. V době Rudolfova narození narukoval otec k československé armádě, později bojoval v řadách wehrmachtu a byl v sovětském zajetí. Matka pocházela z mlynářské rodiny, po celou dobu války sama řídila statek a provozovala koloniál v Horní Vltavici. Období svého dětství za války na Šumavě vnímá jako bezkonfliktní. Z poválečných událostí vzpomíná na zvrácené zacházení dozorců, kteří nutili německé obyvatelstvo líbat tělo mrtvé židovské dívky na návsi v Horní Vltavici. Dne 24. května 1945 byla rodina odvezena do sběrného tábora, odkud po několika dnech odjela transportem přes Cheb do Německa. Rudolf Paulik se vyučil v Řezně, stal se dílenským mistrem a v roce 1959 narukoval jako jeden z prvních k ozbrojeným silám Bundeswehr do Norimberka. Je otcem čtyř dětí, které vychovával od jejich dětství sám. Do Čech se poprvé podíval v roce 1966, kdy se v Horní Vltavici setkal s „neodsunutými“ přáteli. Ačkoli stál u zakládání několika česko-německých partnerství a v žilách mu „koluje česká krev“, na konání českých lidí po válce nemůže zapomenout a odpustit.