Osvobození Československa Rudou armádou znamenalo tragédii pro ruské emigranty, kteří našli v Československu útočiště ve 20. letech před bolševickým terorem.
S rudoarmějci dorazili na naše území také agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ (Smrt špiónům) s úkolem vyhledávat a násilně repatriovat ruské emigranty, kteří bojovali jako bělogvardějci na straně cara proti bolševikům v letech 1917–1920.
Sovětští agenti využili poválečného chaosu a ruští emigranti začali z Československa během května 1945 mizet bez jakéhokoli vysvětlení a soudních řízení. Z Prahy a další měst jich agenti odvlekli do sovětských pracovních táborů — gulagů přes tisíc, a to i přesto, že většina z nich měla již československé občanství.
Zatýkání ruských emigrantů kopírovalo postup Rudé armády, jak zjistilo občanské sdružení Oni byli první, založené po sametové revoluci potomky odvlečených Rusů.
Nenápadné poválečné zatýkání
První případy byly zdokumentovány v únoru 1945 v Popradu a ve Spišské Nové Vsi, v dubnu v Bratislavě, 3. května v Ostravě, 9. května v Brně a od 11. května v Praze, kde zatýkání pokračovalo po celý květen, dokonce i o sobotách a nedělích.
„V deset hodin přišli nějací pánové. Chovali se přátelsky. Pozvali otce k nim na návštěvu, že by si s ním chtěli o něčem pohovořit. Za dvě hodiny prý bude zpátky doma,“ popsal Dimitri Rafalský chvíli, kdy po osvobození viděl svého otce naposledy.
„Čekali jsme na tátu dvě hodiny, dva dny, dva měsíce, dva roky, dvacet let... Nikdy už jsme ho neviděli,“ uvedl Dimitri Rafalský, kterému bylo v té době 14 let. Sovětští agenti tehdy zatkli i jeho strýce.
Až v roce 1968 se dozvěděl, že otec zemřel hned druhý den po zatčení při výslechu ve vile v Dělostřelecké ulici 11, kterou sovětská kontrarozvědka SMERŠ okamžitě po osvobození obsadila. Jeho strýc byl odvlečen do gulagu, kde strávil 11 let a návratu do Prahy se nedožil.
Jeho otec Vladimir Rafalsky byl lingvista a diplomat carského Ruska. V Praze zůstal po skončení své diplomatické mise, a protože ovládal více než deset jazyků, stal se soudním tlumočníkem. Jeho matka byla dcerou generála Dmitrije Grigorjeviče Ščerbačeva, který ve dvacátých letech odešel na penzi do francouzského Nice.
„Maminka tedy žila od svých čtrnácti let ve Francii. Když pak přijela na návštěvu do Čech za svou starší sestrou Kateřinou, která zde byla provdaná, seznámila se s tatínkem,“ vysvětluje Dimitri Rafalský.
Marie Rafalská a její děti utrpěly těžkou ztrátu. Celý život je provázela nejistá naděje, že se Vladimir objeví ve dveřích. Hrůzné bylo, že jim nikdy nikdo nedokázal říci, co se s otcem stalo, jak a kde skončil. Nikdo jim nic nevysvětlil, neomluvil se.
„Celý život jsem míval sny, že se táta vrátil. Po válce nebylo možné obrátit se na žádné úřady, protože žádné, které by nám mohly pomoci, neexistovaly. Běhal jsem bez jakékoli logiky po Dejvicích a Bubenči a hledal tátu. Díval jsem se do oken, jestli v nějaké vile nezahlédnu nějaké vojáky a zadržené Rusy. Někde přece museli být...“
Jeho maminka se až do své smrti v roce 1973 nedozvěděla, co se s ním stalo. „Já jsem se to čtyři roky před její smrtí dozvěděl, ale byla na tom už zdravotně tak špatně, že jsem jí to nechtěl říct,“ vzpomíná Dimitri Rafalský.
Praha jako útočiště ruské inteligence
Rodiče Dimitri Rafalského patřili mezi deset tisíc ruských emigrantů, kteří našli v Československu na začátku 20. let útočiště před bolševickým terorem.
Nově vzniklá Československá republika jim jako jediná v Evropě nabídla státem řízenou pomoc. Díky ní zde mohli studovat na vysokých školách, a pokud plnili své studijní povinnosti, dostávali stipendia na úhradu ubytování, stravy a dalších potřeb.
„Československo bylo jediný stát, který nabídl mladým Rusům pobyt financovaný ze státního rozpočtu, a to za dvou podmínek – že se nebudou politicky angažovat a že zapomenou na svou válečnou minulost a budou se věnovat pouze studiu,“ vysvětluje Anastasie Kopřivová, rozená Vukolová.
Její otec Vasilij Andrejevič Vukolov této příležitosti využil a v Praze vystudoval zemědělské inženýrství na ČVUT a uzavřel sňatek se Sofií, dcerou Sergeje Vladimiroviče Marakujeva, který v době bolševické revoluce odjel do Prahy jako obchodní zástupce a poté se už nemohl vrátit do Ruska.
Vasilij Vukolov se stal významným botanikem ve Státním výzkumném ústavu zemědělském (dnes Ústav organické chemie a biochemie AV ČR) na Flemmingově náměstí v Dejvicích a příchodu Rudé armády na konci války se neobával, stejně jako jeho tchán Sergej Vladimirovič Marakujev.
„Dědečkovi bylo v květnu 1945 už přes sedmdesát let a říkal si, komu co udělal, proč by ho měli v jeho věku ještě za něco popotahovat. Ani můj otec se nebál. Vždyť od občanské války, ve které bojoval proti bolševikům, uběhlo už více než 25 let a navíc měl československé státní občanství…“
Mýlili se oba. Štěstím v neštěstí Anastasiina otce bylo, že viditelně trpěl nevyléčitelnou nemocí a zbývaly mu dva roky života. Dědeček však z drápů vojenské kontrarozvědky SMERŠ neunikl.
Za dvaasedmdesátiletým a neduživým dědečkem Sergejem Vladimirovičem přišli lidé ze sovětské kontrarozvědky Smerš 20. května 1945 se slovy: „Potřebujeme si s vámi popovídat, do večera budete zpátky.“
Zmizeli beze stopy
Manželka ho pustila, ale svého muže se už nikdy nedočkala. Do konce svého života se nedověděla, co se s ním stalo ani zda vůbec žije. V rodinném archivu po něm zůstaly jen dva lístečky se stručným vzkazem, že je zadržen na pražském Karlově náměstí.
Anastasie Kopřivová se dověděla až na začátku 90. let, co se s jejím dědečkem stalo. Zapojila se do práce občanského sdružení Oni byli první, které se po čtyřiceti letech začalo znovu ptát, co se se zmizelými Rusy vlastně stalo. Na toto téma napsala řadu odborných prací a článků a shromáždila rozsáhlou sbírku dokumentů o životě ruských emigrantů v ČR.
Anastasii Kopřivové z Moskvy odpověděli, že soud s jejím dědečkem proběhl v červenci 1945 a za účast v protisovětských organizacích a dobrovolnických hnutích před rokem 1917 ho odsoudili na osm let v pracovních táborech, další tři roky ztráty občanských práv a přikázání místa pobytu.
„Také mi ale sdělili datum úmrtí dědy. Z toho vyšlo najevo, že děda se výkonu trestu ani nedožil. Měsíc po rozsudku zemřel na plicní onemocnění. Možná dobře, že se netrápil. Horší bylo, že se to babička a moje matka ani nedověděly, protože se toho nedožily. Celé dlouhé roky tak žily v nejistotě.“
Žádné oficiální zprávy neexistovaly. Zavlečení muži neměli žádný kontakt s rodinami třeba celých deset let. „Babička byla vdova – nevdova. Nebylo jasné, zda je její manžel živ či není. Z materiálního hlediska neměla nárok na podporu a žila na sociálním minimu. Zemřela v roce 1962, aniž by se dočkala jakékoli odpovědi.“
A takových žen byla většina. Nejhůře na tom byly ty s malými dětmi. Z existenčních důvodů často nechávaly své muže prohlásit za mrtvé.
Smutný konec ruské komunity
Anastasie Kopřilová ve svých publikacích popsala, jak řádění sovětských agentů zničilo komunitu ruských exulantů, kteří se ve 20. a 30. letech usazovali zejména ve Strašnicích, Dejvicích a Bubenči, kde vznikala nová, moderní čtvrť.
V Bučkově ulici (dnes Rooseveltově) postavili družstevní dvojdům, tzv. Profesorský dům, do nějž se nastěhovali ruští intelektuálové a profesoři přednášející na pražských univerzitách. V jeho suterénu byla velká společenská místnost, tzv. sborovna, která od roku 1945 slouží jako modlitebna sv. Mikuláše.
Ruští imigranti postavili další tři domy na třídě Krále Alexandra (dnes Jugoslávských partyzánů), dvojdům v Koulově ulici, kde žili například matka, sestra a bratr spisovatele Vladimira Nabokova, a jeden dům v Průběžné ulici ve Strašnicích. V Dejvicích a Bubenči měli své obchody, školku, fotoateliér i tenisový klub, na Pankráci ruské gymnázium.
Společné neštěstí obyvatele domů nestmelilo, naopak se často stalo zdrojem vzájemné nedůvěry. Rodiny zatčených podvědomě podezíraly nepostižené rodiny ze spolupráce se Sověty. Rodiny, kterých se zatýkání nedotklo, žily v nejistotě a stálém očekávání možného zatčení a ze strachu se po stiženým rodinám vyhýbaly.
Soužití v družstevních domech netrvalo dlouho. Na začátku 50. let byla všechna dosavadní samostatná bytová družstva v ČSR sjednocena a většina Rusů byla ze svých domů vystěhována. Představitelé ruské inteligence dožívali poslední léta v neznámém a nepřátelském prostředí.