„Pravda je, že jsem si ani neuvědomovala rozdíl mezi češtinou a ruštinou. Vůbec si nepamatuji, že bych měla problém, když jsem nastupovala do první třídy, ale musela jsem ho asi mít. Protože jsem vyrůstala v ruském prostředí, mluvilo se doma rusky, chodila jsem do ruské školky, ale pocit cizího jazyka jsem nikdy neměla. To jsem zjistila až v roce 1945, když přišli ti ruští vojáci a přebývali kolem Hanspaulky, že nemluvím taky jako oni. Jaké bylo setkání? Smrděli, pardon… Mám čichový vjem z té doby. Velmi silný – a to je kombinace špeku a špatného benzinu. Oni přijeli od Šárky, kde je pomníček dneska, protože jsme byli první na ráně, tam, kde je dneska Červeňák, byly louky a pole, takže tam přistávaly dvouplošníky, na to jsme se chodili dívat, a otec byl bez sebe nadšením, protože na svazích toho Červeného vrchu kvetly třešně, mezi nimi se pásli koníčci a on tam chodil a našel tam krajany. Takže to bylo nesmírné nadšení.“
„Na Hanspaulce jsme bydleli u školy v Sušické, Červený vrch, kde dříve přistávaly ty dvouplošníky a pásli se ty koně, to už bylo zastavěné, takže tam byla volná prostranství v parčíku a na loukách pod školou a pod tím byl sráz k bývalé Cihelně a oni přebývali tam. A morální povinností těch, co uměli rusky, bylo jít tam a začít jim vysvětlovat: že jsou v Praze, že je tady socialismus, že tady není žádná kontrarevoluce a co tady vlastně dělají. Což jsem dělala. Vysvětlovala jsem, že je to omyl. Že jsou na hlavu padlí a jaká že kontrarevoluce a jací američtí vojáci v Praze a invaze… Pocit z těch vojáků byl dvojí: Vojáčci chudáčci, naprosto vyjevení. Ti vůbec nevěděli, která bije. Oni nevěděli, kde jsou, proč jsou, a zkraje byli šíleně ostražití a vylekaní, že na ně musí ten imperialista vyběhnout z nějaké té hanspaulské zahrádky. Tak tihle poslouchali. Fakt je, že se báli navzájem sami sebe. A pak tam vždycky napochodoval nějaký politruk nebo ten, co měl ten ideologický dozor, a ten řekl: ‚Soudružko, odejděte, vy tomu vůbec nerozumíte. Co vy tady vykládáte těm vojáčkům, já jsem teď mluvil s představiteli dělnické třídy a ti mi to vysvětlili.‘ A vztah českých občanů – Pražanů k nim byl zpočátku velmi jednotný a velmi radikální. Vodu jim nepodali, na záchod je nepustili. Celá Hanspaulka byla ‚obdělaná‘, protože chodili, kde je napadlo.“
„Dědečkovi bylo 72 a vzali ho v květnu, v červenci proběhl soud za účast v antisovětských organizacích a za účast v tom dobrovolnickém hnutí se odsuzovalo. Takže ho odsoudili na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, to znamená přikázané místo pobytu.“ Tazatel: „Byl na Sibiři nebo kde?“ – „Ale nebyl. On za měsíc umřel. Myslím, že zaplaťpánbůh, že takhle. Ale nejhorší na tom je, že jsme se to dověděli až o 40 let později. Žádné oficiální zprávy. Ty, které odvezli, většinou neměli i deset let žádný kontakt s rodinami. Nejhorší bylo, že nevěděli, na čem jsou. Nejhorší to bylo pro vlastní pocit, ale také z materiálního hlediska. Protože manželky, které tu zůstaly, byly vdovy-nevdovy. Neměly nárok na penzi, protože nebylo jasné, zda je živ nebo ne. Žily tedy na sociálním minimu. To byl případ mé babičky. Až do smrti čekala, co se doví, a nedověděla se to, protože umřela, aniž dostala do ruky oficiální papír.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Anastazie Kopřivová, za svobodna Vukolová, se narodila v roce 1936 v Praze. Matka Sofie Vladimirovna, rozená Marakujeva, i tatínek Vasilij Andrejevič Vukolov pocházeli z jihu Ruska a patřili mezi prvních deset tisíc Rusů, které do Československa počátkem dvacátých let 20. století vytěsnil nově nastolený sovětský komunistický režim. Měla ještě o šest let starší sestru Sofii, výtvarnici, později provdanou za režiséra Václava Vorlíčka. V květnu roku 1945 jejího dědečka Vladimira Sergejeviče Marakujeva zatkla ruská organizace Smerš a odvlekla jej do Sovětského svazu. Co se s ním stalo, se rodina dozvěděla až počátkem 90. let díky spolku Oni byli první, jehož se Anastazie Kopřivová stala předsedkyní. Po zániku spolku pokračovala v bádání sama a vlastní pravděpodobně největší databázi ruských emigrantů v České republice. Spolupracovala se Slovanským ústavem a se Slovanskou knihovnou při Národní knihovně. Vychovala dvě dcery a v roce 2016 žije s manželem v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
