Tajné setkání československých a polských disidentů na Borůvkové hoře

/ /
Setkání československých a polských disidentů na Borůvkové hoře v Rychlebských horách.
Setkání československých a polských disidentů na Borůvkové hoře v Rychlebských horách.

Po setkání na Borůvkové hoře proudily přes česko-polské hranice díky kurýrům ilegální tiskoviny a technika pro tisk samizdatů.

Po několika krkonošských schůzkách v roce 1978 se českoslovenští a polští disidenti řadu let na zelené hranici nescházeli. Poláky k tomu donutilo vyhlášení výjimečného stavu generálem Wojciechem Jaruzelským, Čechy a Slováky pak represe tajné policie, která se v rozsáhlé akci „Sever“ snažila jejich kontakty s polskými disidenty minimalizovat. Cestovní ruch mezi oběma státy byl navíc výrazně omezen.

Hraniční vrchol Borůvkové hory je součástí hlavního hřebene Rychlebských hor. Na konci 80.  let 20. století se na něm pro jeho odlehlost tajně scházeli českoslovenští a polští disidenti ze Solidarity. Mezi nimi například Lech Wałęsa, Adam Michnik, Václav Havel nebo Jan Ruml. Dnes stojí na vrcholu rozhledna s kioskem pro turisty.

Setkání na Borůvkové hoře v Rychlebských horách 15. srpna 1987 bylo první první schůzkou československých a polských disidentů po více než devíti letech a zahájilo intenzivní výměnu informací.

Na setkání vzpomínal olomoucký disident Rudolf Bereza, který na něj dorazil se svým kolegou Tomášem Hradilkem autem na nádraží v Javorníku. Tady už čekali Václav Havel, Petr Uhl,  Anna Šabatová, Jiří Dienstbier, Rudolf Battěk a další přátelé, aby se společně vydali vzhůru na Borůvkovou horu.

„Bál jsem se pronásledování příslušníky Veřejné bezpečnosti, a tak jsem si nevzal ani bundu, protože byla barevná, ani nic na pití, aby to necinkalo,“ vypráví Rudolf Bereza.

Hraniční kámen na Borůvkové hoře.
Hraniční kámen na Borůvkové hoře.

Když ale dorazil se zpožděním nahoru, přivítal ho tu Jacek Kuroň. „Držel v ruce flašku a řval: ,Nazdár, Rudolfe!‘ Říkám: ,Vy tady řvete jako na fotbale.‘ A on na to: ,Neboj, tady se nehlídá sto kilometrů ’. Měli to skvěle zorganizované,“ směje se Bereza.

Schůzky se zúčastnili také mladí lidé, kteří navázali společné kontakty teprve v polovině osmdesátých let: Mirosław Jasiński, Petr Pospíchal, Zbigniew Janas a Zbigniew Bujak. Po několikahodinové diskusi podepsali účastníci Komuniké ze setkání na polsko-československých hranicích, kde popsali svou představu o dalším vývoji sovětského bloku.

Formulovali také několik společných požadavků: zkrácení vojenské služby a snížení vysokého stavu konvenčních armád ve východních Evropě, zrušení byrokratických překážek bránících volnému cestování mezi zeměmi sovětského bloku a účinné řešení ekologických otázek. Dokument zveřejnili až 21. srpna 1987, v den výročí srpnové okupace Československa.

Setkání disidentů na Králickém Sněžníku 10. července 1988.
Setkání disidentů na Králickém Sněžníku 10. července 1988.

Poté se český a polský disent sešel ještě několikrát – opět pod svahem Sněžky, na Borůvkové hoře a Kralickém Sněžníku v Jeseníkách, v Beskydech a Tatrách.

Předávky u hraničních kamenů

Po setkání na Borůvkové hoře si začali Češi a Poláci pravidelně vyměňovat samizdatové tiskoviny, knihy, ale i technické součástky do rozmnožovacích strojů, které pašovali přes hranice.

Kurýři Jáchym Topol (vpravu) a Alexandr Vondra.
Kurýři Jáchym Topol (vpravu) a Alexandr Vondra.

Předávky probíhaly u hraničních kamenů. Z polské strany vyrazil kurýr a z české strany druhý. Oba měli na zádech naprosto stejné batohy. Potkali se na smluveném místě, vykouřili cigaretu, vyměnili si batohy a zase zmizeli. Každý na svou stranu.

Čeští a polští disidenti se ve svých vyprávěních shodují na jedné věci. Batohy směřující na české území byly mnohonásobně těžší a nabitější než ty české. Dokládalo to bohatší produkci polské disentu a také svobodnější poměry, za kterých se v Polsku časopisy a samizdaty tiskly.

V Krkonoších tyto předávky organizoval Alexandr Vondra, kterého doprovázeli jako „nosiči“ Jáchym Topol, Ivan Lamper a fotograf Ludvik Hradilek jako řidič.

Při předávání jedné zásilky 12. června 1988 byli Jáchym Topol a Ivan Lamper zatčeni polskými pohraničníky a převezeni do vězení v pohraničním městečku Szklarska Poręba. Tam paradoxně při výslechu Jáchym Topol pochopil, že v Polsku už se komunistický režim hroutí:

„Ve výslechový místnosti běžela polská barevná televize. A já jsem byl šokovanej, protože byla úplně západní. Jela tam jedna reklama za druhou a po nich nějaká stávka, na který mluvil Lech Wałęsa. Byl jsem úplně nadšenej, protože jsem v tý vyšetřovací místnosti v televizi viděl něco, co v Čechách v tu dobu nebylo možný.“

O dva dny později je převezli zpět do Čech na další výslech: „Z těch dvou fízlů  jsem měl pocit, že je to zajímá, že si třeba myslí, že to tady taky praskne. Jenže oni najednou: 'Víte co? Jdeme se najíst,'“ vzpomínal s úsměvem Jáchym Topol na svůj poslední výslech a jeho konec v přilehlé restauraci nad smaženými řízky v létě roku 1988.

Neúspěšný zátah na kurýry

Zatýkání na hranicích pokračovalo až do pádu komunismu, jak vzpomínala Dana Foukalová, která se zapojila do kurýrní činnosti jako osmnáctiletá se zlínskými disidenty Petrem Holubářem a Miroslavem Odložilem. Dne 5. srpna 1989 vyrazili na Králický Sněžník, kde se měli setkat s disidenty z Polska, kde se už v červnu 1989 konaly polosvobodné volby.

Dana Foukalová (tehdy Krejčí) s Petrem Holubářem.
Dana Foukalová (tehdy Krejčí) s Petrem Holubářem.

S šedočerveným batohem plným samizdatových materiálů stoupali na hřeben, kde si s Poláky měli vyměnit batoh stejného zabarvení, ale jiného obsahu. Na určeném místě se ale žádný Polák neobjevil, a tak tam Petr Holubář batoh zanechal a společně pak šli opodál sbírat borůvky, že vyčkají na jejich příchod.

„Najednou se tam vyrojila strašná spousta lidí s odjištěnými samopaly a psy,“ vypráví Dana Foukalová. Ozbrojení muži našli batoh Poláků, ale ten český neobjevili. Přivolaný pes měl určit, kdo ho nesl na zádech. Nikoho z nich ale neoznačil. Následně všechny tři odvedli do údolí.

„Fakt na to nerada vzpomínám, přitom se nic nestalo. Rozdělili nás a mezi námi šli ozbrojení muži. Nevím, jestli to byli policisté. Byli tam lidi v civilu i klasičtí pohraničníci se samopaly a psy bez náhubku. Do údolí jsme scházeli dlouho. Nemohli jsme spolu mluvit a pořád před námi šel voják se zbraní a se psem a na záda vám dýchal další pes. Jak říkám, byla jsem v podstatě dítě.“

Autem je pak jednotlivě odvezli k výslechům, které se protáhly až do ranních hodin následujícího dne. Dana Foukalová vzpomíná, že odmítla vypovídat a pořád dokola jen odpovídala, že šli na borůvky. Prosila je jen, ať zavolají mámě, která měla nemocné srdce a nevěděla, kde se její dcera nachází. Jeden z estébáků jí odpověděl, že to udělají, jen když řekne celou pravdu.

„To si tedy pamatuji, že to bylo dilema,“ vypráví Dana Foukalová a dodává, že i tento nátlak ustála a nic neřekla. Ráno pak všechny tři propustili. „Bylo vidět, že jsou naštvaní, že se jim něco nepodařilo. Bylo to nachystané. Jak by se jich náhodou objevilo tolik nahoře.“

Tečkou za skrytou kapitolou česko-polských moderních dějin se stal 17. březen 1990. Kousek od místa, kde se dvanáct let předtím poprvé sešli disidenti z obou států u láhve pálenky s lidskou tváří, si podali ruce Václav Havel a Lech Wałęsa.

Tento článek vznikl ve spolupráci s Polským institutem.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit nás můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.