Jáchym Topol

* 1962  

  • "Asi budu trochu za blbečka, ale opravdu to v mém případě probíhalo takhle. Že Saša [Vondra] říkal: 'Pojď, dáme si sraz na Malostranský,' a já jsem šel do těch hor rovnou z té Malostranské. To bylo od něj trochu přehnaný bezpečnostní opatření. Takže jsem poprvé na tuhle schůzku do hor s batohem šel ve svém kavárenském oblečení, což bylo manšestrové sako, manšestrové kalhoty a sandály a nějaká bunda nebo mikina, to tehdy moc nebylo. Nicméně tohle bylo asi poprvé. Takže ty informace, kdo kde bude, měl v hlavě ten Saša. A strašně důležitý byl Ludvík Hradilek, který na rozdíl ode mě byl organizačně schopný a byl řidič. A ta instituce řidiče byla enormně důležitá, protože ten řidič nás někde vysadil a Saša, protože byl geograf, studoval geografii, tak znal cestu. Mně to bylo fakt jedno, já jsem byl ten nosič, ten tupan. A ten Ludvík čekal na místě, které jsme si určili, že se vrátíme."

  • "No a na tenhle gympl už jezdili estébáci. Byli tam pro mě několikrát a dokonce mě odvezli ze školy, to bylo asi dvakrát. Odvezli mě ze školy na čtyřicet osm hodin zadržení a to bylo ještě jednou na té [střední škole] sociálně právní. A to bylo fascinující, protože já jsem v omluvném listu měl razítko z Bartolomějské. Co bych za to dal, kdybych to uchoval! To mě samozřejmě nenapadlo. A taky v té škole se to strašně rychle rozdělilo. Většina dětiček dělalo jakoby nic, ale ti ostatní byli naprosto nadšení, že tam mají takového statečného člověka. Holkám se to líbilo a hned někdo přišel ze 4.B a donesl mi jako dárek kazetu, kde byli nahraní DG307. A ti starší kluci mi říkali: 'Pojď, dostaneš lístek na Abraxas!' V podstatě okamžitě to člověka proslavilo a nabalovali se další a další lidi a ta osmačtyřicítka s nějakýma třeba fackama stála za to."

  • "Václav byl člověk, který vystupoval jako řádný, bezúhonný, legálně jednající občan, takže on, až na ty nejdůležitější věci, nebyl tak vystrašený králík jako já v konspiraci. Takže já když jsem k němu přišel, všude odposlechy a telefony, zrovna někdo volal a já mám pocit, že ho slyším, jak říká: 'Petruško, je tu Jáchym! Donesl Revolver Revue!' Muselo to být někdy dávno, protože původně se to jmenovalo Jednou nohou, ale tohle byl Václav, on to do toho telefonu klidně řek, protože jeho strategie byla legalita. No, a když se teda vrátím do doby Jednou nohou, tak já jsem k němu přišel jako k jednomu z prvních, mluvil jsem o tom časopise a on jako: 'Výborně! Skvělý, že to děláte!' A teď já jsem před ním ještě snobsky pomlouval Vokno, za což se omlouvám, ale to Vokno mi připadalo jako 'echt androšský' a takový jakoby: 'My jsme byli ti intelektuálové, my jsme četli světovou literaturu, my jsme chtěli překládat, my jsme chtěli, aby ten Revolver byl jinej.' Tohle byl projekt, který se mu strašně líbil. Já si pamatuji, že mi tehdy dal asi dva tisíce na ruku, což byly bezvadné peníze. A byli jsme hrdí na to, že snad v tom prvním čísle je jeho Šest poznámek o kultuře, že jsme byli první."

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 11.05.2017

    (audio)
    délka: 03:11:04
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kriminál a putyka, chléb vezdejší básníka

Jáchym Topol se narodil 4. 8. 1962 jako starší syn překladatele Josefa Topola. Chodil s dalšími dětmi disidentů na radotínské gymnázium. Jeho vzorem byli básníci z beatnické generace, Jack London a z Čechů například Ivan Martin Jirous. V mládí psal texty pro bratrovu kapelu Psí vojáci, za což byl popotahován příslušníky StB. Se spolužáky a dalšími mladými disidenty z Malé Strany založili časopis Violit, který posléze přerostl v Revolver Revue. Připojil se k Chartě 77 a podílel se na pašování české literatury do Polska. Polsko bylo jeho zamilovanou zemí od mládí. Cestoval tam pravidelně na srazy místních hippies anebo se jen toulal po kraji. Jeho velkým snem byla pouť na hrob básníka Wojaczeka. Poznal i polský kriminál, kde byl několikrát zavřen. Ať už za pašování samizdatu, nebo při zátahu na ‚máničky‘. Jako mladý muž se vyhnul odvodu na vojnu pobytem v blázinci v Bohnicích. Strávil zde tři měsíce pozorováním pacientů a různých zvyků, které se staly blázineckým folklórem ne nepodobným tomu, který se děl v kriminále. Po opuštění blázince dostal nejen modrou knížku, ale i ‚důchod na hlavu‘, ze kterého žil další léta. Na začátku roku 1989 vycestoval do Ameriky. Listopadovým událostem zprvu moc nevěřil, ale i přesto pružně reagoval se svojí skupinou v rámci samizdatu. Byl u založení Informačního servisu, z něhož se v průběhu času stal časopis Respekt. Dnes je programovým ředitelem knihovny Václava Havla a autorem řady úspěšných knih.