Seděli v trávě na hranicích a diskutovali, jak svrhnout společného tyrana

Příběhy

Borůvková hora v Jeseníkách

Čeští disidenti, oslněni polským protikomunistickým hnutím, iniciovali na konci 70. let setkání českých a polských disidentů na hranicích. Místa v horách, kde si disidenti vyměňovali samizdaty, dohodli tajnými kódy.

Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci představovalo Polsko sedmdesátých a osmdesátých let okno na Západ. Konaly se tam kvalitní hudební, filmové a divadelní festivaly, vycházely překlady v Československu nedostupných knížek, polští odpůrci režimu se organizovali v několika protirežimních hnutích, největší z nich byla Solidarita. 

Václav Havel vytáhl z batohu láhev Staré myslivecké s růžolícím obličejem hajného na etiketě a podal ji Jacku Kurońovi, spoluzakladateli Výboru na obranu dělníků a později poradci Lecha Wałęsy.

„Socialismus s lidskou tváří se v Československu vytvořit nepodařilo, ale kořalka s lidskou tváří v této zemi existuje,“ zasmál se Havel. 

Počasí se povedlo – bylo slunečno, 28. července 1978. Vyjma obou jmenovaných se na prvním ilegálním setkání českého a polského disentu sešli Marta Kubišová, Jiří Bednář, Tomáš Petřivý, Adam Michnik, Jan Lityński a Antoni Macierewicz, který přišel na místo schůzky jako poslední́, protože čekal na vytištění nového čísla samizdatového časopisu Głos, který chtěl ostatním ukázat. 

Piknik na hranicích

Setkání připomínalo spíš turistický piknik než konspirativní schůzku oponentů komunistických režimů, jak svědčí vyprávění Jacka Kurońe: 

„Setkání na nás všechny udělalo obrovský dojem. Tam i tady všude tajná i zjevná policie, konfidenti, a my sedíme sami u stolu, na kterém je rum, salám, sýr, chléb, nad námi šumí jedle a sbratřeni diskutujeme, jak svrhnout společného tyrana.“  Jacek Kuroń

„Tam i tady všude tajná i zjevná policie, konfidenti, a my sedíme sami u stolu, na kterém je rum, salám, sýr, chléb, nad námi šumí jedle a sbratřeni diskutujeme, jak svrhnout společného tyrana.“ 

Disidenti u velkého dřevěného stolu pod Obří boudou nakonec sepsali společné prohlášení, později vydané v domácím samizdatu a poslané médiím do ciziny. Kromě jiného v něm stálo: 

„Sbratření snahou prosazovat pravdu, lidská a občanská práva, demokracii, sociální spravedlnost a národní nezávislost, vyhlašujeme svou společnou vůli zachovat věrnost těmto ideálům a jednat v jejich duchu.“ 

Zátah

Následující setkání 1. října 1978 znemožnil razantní zásah policejních složek obou států, na kterém se podílelo kolem čtyř stovek příslušníků VB. Státní bezpečnost se spojení Charty 77 s polskou Solidaritou velmi obávala. V roce 1978 spustila akci „Asanaci“, během níž se snažila brutálním nátlakem a vydíráním přimět disidenty a především signatáře Charty 77 k emigraci. 

Také v Polsku se komunistický režim utužoval. Generál Vojciech Jaruzelski vyhlásil v prosinci 1981 výjimečný stav v reakci na sílící podporu opozičního hnutí Solidarita. V ulicích měst hlídkovali až do odvolání výjimečného stavu v červenci 1983 vojáci, pět tisíc představitelů Solidarity bylo zatčeno a hranice mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou byly uzavřeny.

Setkání po letech

Další schůzku hlavních představitelů vrcholného polského a českého disentu se tak podařilo zorganizovat až 15. srpna 1987 na Borůvkové hoře v Jeseníkách. Poté se český a polský disent sešel ještě několikrát - znovu pod svahem Sněžky, na Borůvkové hoře a Kralickém Sněžníku v Jeseníkách, v Beskydech a Tatrách. 

Společná fotografie ze setkání na Kralickém sněžníku v červenci 1988

 

Čeští disidenti, kteří se účastnili setkání s polskými protějšky, se shodnou v jednom – polští disidenti se cítili a chovali svobodněji. Druhé obnovené setkání iniciovali právě oni a také na sebe brali odpovědnost při pašování knih a techniky.

„Na mě působili veseleji, byli to takoví frajeři,“ vzpomínal spisovatel Jáchym Topol. „Úžasný bylo, že se to uskutečnilo. Pro Poláky to byla bujarost a veselí.“

Podobně popisuje setkání také Alexandr Vondra, který se účastnil několika setkání na hranicích: „Okouzlovala mě jedna věc. Když se dokončil text a vypil se všechen alkohol, tak Jacek Kuroń nebo Zbigniew Bujak zavelel: 'Polaci idzieme! ’Seřadili se za sebe a husím pochodem odcházeli dolů do polských nížin. Kdežto ten český individualismus zapracoval i tady, takže jsme cestou dolů často bloudili a pracně jsme se hledali u aut. Jednou jsme měli problém takhle najít právě Václava Havla,“ vzpomíná Vondra, který dal dohromady partu mladých disidentů – pašeráků. 

Nadšení u výslechu

Předávky probíhaly u hraničních kamenů. Z polské strany vyrazil kurýr a z české strany druhý. Oba měli na zádech naprosto stejné batohy. Potkali se na smluveném místě, vykouřili cigaretu, vyměnili si batohy a zase zmizeli. Každý na svou stranu. V Krkonoších tyto předávky organizoval Alexandr Vondra, kterého doprovázeli jako „nosiči“ Jáchym Topol, Ivan Lamper a fotograf Ludvik Hradilek jako řidič. 

Alexandr Vondra (vlevo) a Jáchym Topol v Krkonoších

Při předávání jedné zásilky 12. června 1988 byli Jáchym Topol a Ivan Lamper zatčeni polskými pohraničníky a převezeni do vězení v pohraničním městečku Szklarska Poręba. Tam paradoxně při výslechu Jáchym Topol pochopil, že v Polsku už se komunistický režim hroutí: 

„Ve výslechový místnosti běžela polská barevná televize. A já jsem byl šokovanej, protože byla úplně západní. Jela tam jedna reklama za druhou a po nich nějaká stávka, na který mluvil Lech Wałęsa. Byl jsem úplně nadšenej, protože jsem v tý vyšetřovací místnosti v televizi viděl něco, co v Čechách v tu dobu nebylo možný.“

O dva dny později je převezli na výslech zpět do Čech na další výslech: „Z těch dvou fízlů  jsem měl pocit, že je to zajímá, že si třeba myslí, že to tady taky prakne. Jenže oni najednou: 'Víte co? Jdeme se najíst,'“ vzpomínal s úsměvem Jáchym Topol na svůj poslední výslech a jeho konec v přilehlé restauraci nad smaženými řízky v létě roku 1988.

Trutnovský okresní soud jim zabavil krosnu a samizdaty z tzv. obecního zájmu, ale do vězení je neposlal. Soudní řízení s disidenty zastavil z důvodu amnestie prezidenta z října 1988.     

Pomyslnou tečkou za skrytou kapitolou česko-polských moderních dějin se stal 17. březen 1990. Kousek od Sněžky si na společné hranici podali ruce prezidenti Havel a Wałęsa.

Po stopách českých a polských disidentů se můžete vydat naší trasou Navzdory hranicím.  

Ondřej Nezbeda