Po likvidaci mužských klášterů se komunisté v červenci 1950 pustili i do ženských řeholí. Akce Ř se ale ukázala být nad jejich síly. Obětavých jeptišek se nedokázali ze dne na den zbavit.
„Zvonila brána, šla jsem otevřít, tam bylo mužů! A hned mně blesklo: jedou pro nás. Tak jsem ty vrata zabouchla a utíkám dolů a říkám: ‚Rychle se schovejme, jedou pro nás.‘ Tak jsme se zamkly, ale oni nám vylámali i mříže, aby se dostali dovnitř. Ve jméně zákona jsme musely v noci nastoupit [do autobusu]. Tož my jsme ani nevěděly, kam nás vezou!“
Takto na Akci Ř vzpomínala sestra Marie Viktorie Mikulčíková, která se od roku 1949 připravovala na vstup do Řádu sv. Voršily ve slovenských Batizovicích. V noci 29. srpna 1950 noviciátní dům voršilek přepadli příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti spolu s Lidovými milicemi a donutili sestry urychleně se zabalit a nastoupit cestu neznámo kam.
Mnohé ze sester vypověděly, že tehdy očekávaly deportaci do Sovětského svazu – třeba sestra Mária Petra Mendrošová, která v roce 1948 jako patnáctiletá vstoupila do řádu školských sester sv. Františka a v roce 1950 procházela noviciátem v Katolickém domě v Žilině: „Říkaly jsme si: ‚Na co se balit, i tak nám to všechno seberou. Vždyť nás vyvezou na Sibiř anebo kam.‘ Byly jsme na to připravené.”
V tom se naštěstí mýlily, během července až září 1950 byly více než čtyři tisíce jeptišek donuceny opustit své domovské kláštery a řeholní domy a rozvezeny do zhruba čtyřiceti centralizačních středisek po celém Československu, většinou v opuštěném pohraničí: Bohosudov, Broumov, Hejnice, Osek, Bílá Voda u Javorníka; na Slovensku Dolné Semerovce, Kláštor pod Znievom...
Právě do Kláštora pod Znievom doputovala i sestra Petra, tehdy ovšem ještě „Mária” – v té době se teprve připravovala na přijetí řeholních slibů. Jako pouhá čekatelka na vstup do řádu měla možnost (podle komunistů však spíše povinnost) se řeholního života vzdát a „svobodně” odejít domů, do civilu.
„Okamžitě se začali shánět po novickách, mezi kterými jsem byla i já. Novicky byly přednostně zadržené a jejich řeholní služba byla zrušena. Jenže předvídavé starší sestry naši totožnost zatajily a vydávaly nás za klasické řádové řeholnice,“ popsala sestra Petra častý případ, kdy novicky nevyužily možnosti vyhnout se perzekuci a dobrovolně nastoupily strastiplnou cestu spolu se staršími sestrami.
Nasadit jeptišky do průmyslu
Září a říjen 1950 tak Mária spolu s dalšími františkánkami prožila v centralizačním táboře Kláštor pod Znievom. „Byly tam jen holé stěny, na pokoji nebyl dostatek postelí a i ty, co tam byly, měly dětskou velikost, protože to byl bývalý sirotčinec. Denní režim spočíval hlavně v práci. My, mladší sestry, jsme připravovaly jídlo a staraly se o chod budovy, starší sestry odváželi na zemědělské práce do okolních vesnic.“
Když nepracovaly, musely být uvnitř budovy – aby příliš nepřišly na oči civilnímu obyvatelstvu. A i při práci na ně stále dohlížela zmocněnkyně Státního úřadu pro věci církevní (SÚC), která měla na starost jejich politickou „převýchovu”. „Byla to přidělená strážkyně, ale neskutečně nám komplikovala život. Vykonávala kontroly a zasahovala do našeho soukromí s odhodlaností až na hranici šikany,“ vyprávěla Mária, která tu spolu s ostatními novickami tajně složila řeholní sliby a přijala řeholní jméno Petra.
Na konci října, když v okolí tábora skončily žně, se pro sestry hledalo nové pracovní uplatnění. Zde i jinde se komunisté rozhodli využít řeholnice pro průmysl – většinou během roku 1951 režim přistoupil k další fázi plánované eliminace jeptišek a asi dva tisíce z již internovaných sester „převedl” do výroby. Jeptišky pak pracovaly ve fabrikách, často v náročných a zdravotně nevyhovujících podmínkách v různých textilkách.
Sestry františkánky z Žiliny tak putovaly na práci na Šumpersko (obecně se preferovalo přemístit řeholnice ze Slovenska do Česka mezi méně pobožné obyvatelstvo). Byly nasazeny jako dělnice do zestátněného podniku Moravolen v Sudově, kde se zpracovával len a bavlna. Jako politicky nežádoucí osoby tu dostávaly tu nejtěžší práci.
„Já jsem pracovala při praní a zpracovávání lnu, obsluhovala a čistila jsem stroje a mechanismy a asistovala místním civilním zaměstnankyním, takzvaným údernicím, když něco potřebovaly. Vycházely jsme s nimi relativně dobře, protože jsme si držely odstup a věděly jsme, že jsme kontrolované nadřízenými, kteří o naší případné náboženské propagandě měli okamžitě informovat příslušné orgány. I přímo mezi zaměstnanci byli nastrčení informátoři tajné služby, ale ty jsme vždycky rychle prokoukly a dávaly si pozor, co kde povíme,“ vyprávěla sestra Petra Mendrošová.
Ubytovány byly v nedalekých Hanušovicích, v prostoru bývalého nacistického koncentračního tábora, pobočky tábora Gross-Rosen – tedy v místech, kde necelých deset let před nimi žilo a pro stejnou továrnu otrocky pracovalo zhruba 250 židovských žen z Polska: „Atmosféra toho místa byla hrozivá. Dřevěné baráky podobné těm, které jsem později viděla v Osvětimi. Byla v nich zima, tma, nedostatek vody a prostředků základní hygieny.“
Hodina velké zkoušky
Komunistická propaganda, která už předem připravovala československou veřejnost na perzekuci řeholníků a jeptišek, líčila kláštery jako místa zahálky, pokrytectví a neřesti, hnízda „reakce”, kde agenti Vatikánu, dirigovaní americkými imperialisty, shromažďují zbraně a osnují rozvrat lidově demokratického státu.
To byl samozřejmě nesmysl, přesto však komunisté nepovažovali církev za mocného nepřítele zcela neprávem. V roce 1950 se ke katolickému vyznání hlásily tři čtvrtiny obyvatelstva českých zemí, na Slovensku to bylo kolem devadesáti procent.
K prvnímu zatýkání řeholníků došlo již v létě 1948, následovaly inscenované soudní procesy – nejen s řeholníky a církevními představiteli, ale i s katolickými intelektuály, básníky, spisovateli. Zrušeny byly téměř všechny církevní školy. V říjnu 1949 převzal dohled nad církví nově zřízený Státní úřad pro věci církevní (SÚC) a duchovní pak mohli své povolání vykonávat jen se státním souhlasem – stali se zaměstnanci státu.
Dne 5. dubna 1950 vynesl komunistický soud tvrdé rozsudky v procesu Machalka a spol., v němž byli k mnohaletým trestům odsouzeni čelní řeholníci a představení řeholních řádů. Režim zároveň tohoto procesu využil k propagandě a očerňování církve – stejně jako v případě Milady Horákové psali i během tohoto procesu českoslovenští občané dopisy požadující tvrdé potrestání řeholníků.
Režim si tak připravoval půdu pro chystanou Akci K, tedy přepadení mužských klášterů, jehož první fáze se odehrála v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Téměř vojenskou operaci, kdy bylo do internace odvlečeno 2376 řeholníků z 219 klášterů a řeholních domů, záhy následovala Akce Ř.
Boromejky ukrývaly uprchlé kněze
S řeholnicemi se ovšem komunisté přece jen neodvažovali zacházet stejně drsným a přímočarým způsobem jako s jejich mužskými protějšky. Zatímco mužské řády byly ctěny zejména pro svou duchovní a intelektuální činnost, ženské řehole se aktivněji zapojovaly do civilního života. Jeptišky pracovaly v nemocnicích, sirotčincích, starobincích, pečovaly o postižené, opuštěné a umírající – mnohdy s nasazením, které u civilních zaměstnanců nebylo možno očekávat a pro něž se těšily všeobecné úctě. Ani komunistický režim si nemohl dovolit jeptišky prostě nechat zmizet, protože za ně nebylo snadné nalézt náhradu.
První tak přišly na řadu kontemplativní a školské řády – sestry pracující ve školách, s dětmi a mládeží, jejichž „indoktrinaci” chtěli komunisté zabránit. To byl i případ sestry Petry Mendrošové, školské sestry sv. Františka, jejíž příběh jsme zmínili. Naopak jeptišky pracující ve zdravotnictví či sociálních ústavech mnohdy na svých místech zůstaly déle a byly odstraňovány postupně, podle toho, jak se to mocným hodilo.
Až do roku 1952 se tak například udržel mateřinec Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze na Malé Straně – byla k němu přidružena řádová nemocnice Pod Petřínem, v níž sestry boromejky pracovaly. Nemocnice sice byla zestátněna už v roce 1949, sestry z ní ale výpověď dostaly až v polovině srpna 1952, kdy službu během noční akce kryté Státní bezpečností převzaly civilní zdravotní sestry z nemocnice Na Bulovce. Řeholní sestry odvezli do centralizačních řeholních domů, mladší sestry si na práci vyžádala továrna Texlen v Trutnově.
Už půl roku před tím, 24. ledna 1952, si ale Státní bezpečnost do pražského mateřince přišla pro generální představenou boromejek Žofii Bohumilu Langrovou. Na její zatčení vzpomínala sestra Anna Petrina Schreiberová:
„Měli auto v naší kongregační vrátnici. Chtěli vyjet ven, jenomže my jsme se navalily do dvoru a oni nemohli odjet. Byly jsme jak hloupé děti, protože jsme vůbec nevnímaly, že policie se musí poslouchat. Pořád jsme říkaly, že ji máme rády, že ji nedáme. A mohli říkat, co chtěli, bylo jich asi sedmdesát.”
Po nečekaně bojovné reakci boromejek se velitel bezpečnosti uvolil přivést matku představenou do chóru, aby se mohla s řeholními sestrami rozloučit. „Jak začala mluvit, tak jsme začaly křičet, že na ni nevidíme, protože policie se postavila před lavice, a představte si, oni dostali rozkaz, že si musí všichni dřepnout. Udělali to, protože bysme jim jinak asi nedaly pokoj. Bylo to něco úžasného. Matka domluvila, dala nám požehnání a musela odejít.“
Zatčení matky představené souviselo s dopadením jedné z vůdčích postav katolického života u nás, františkánského kněze Oto Mádra, kterého před tím, než se neúspěšně pokusil o útěk z republiky, boromejky ukrývaly ve své nemocnici. Tam také Oto Mádr sepsal své slavné poselství všem křesťanům Slovo o této době, jež boromejky šířily mezi věřící. Jednou z těch, kdo byly do věci zasvěceny, byla i sestra Terezie Edigna Bílková:
„Opisovala jsem Slovo o této době, ne desetkrát, ale mockrát. To byla krása! Myslím, že tu sílu dala mnoha lidem, ne jenom mně, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se všechno, ale něco takového bylo pro mě samozřejmost.“
Když jsou tam ony, půjdu i já
Oto Mádr byl po roce vyšetřovací vazby v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Na svobodu se dostal v roce 1966, nevztahovala se tedy na něj velká amnestie z května 1960. Na tu byla propuštěna představená boromejek Žofie Langrová, odsouzená s Otou Mádrem na 25 let vězení.
Sestra Edigna Bílková měla kromě krytí Oty Mádra podíl i na skrývání dalšího uprchlého a nakonec dopadeného kněze patera Remigia Janči. „Já jsem věděla, že mě zatknou, protože jsem věděla, že [pater Janča] má ty papíry, co jsem mu vystavila. [...] Strach jsem neměla, věděla jsem, že když jsou tam ony, půjdu i já,“ uvedla sestra Edigna k době před svým zatčením.
To přišlo 31. října 1952. Sestra Edigna putovala do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích. Zde byla za nelidských podmínek držena jedenáct měsíců, z toho devět v naprosté izolaci.
„Samotku jsem měla z nás všech nejdelší. To bylo kruté, to bych nepřála nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych ty Pardubice. S vírou jsem se musela rvát… Kdo by to řekl, s Kristem se rvát? Ty nervy dělají někdy paseku! [...] Řvala jsem někdy k Pánu Bohu, ale jsem tady… představte si to, jsem zázrak, že jsem tady!“
Teprve po jedenácti měsících vazby, v září 1953, se konal soud. V procesu Jarolímek a spol. vynesl rozsudky nad sedmi sestrami, které se účastnily exercicií vedených ukrývajícím se paterem Jančou. Sestra Edigna si odnesla šestiletý trest a putovala do pardubické věznice, kde musela být okamžitě odevzdána do péče vězeňského lékaře. Vážila čtyřicet kilo a byla jí diagnostikována tuberkulóza.
Její otec shromáždil úspory a zaplatil advokáta, aby dosáhl odvolacího soudu a případně snížení trestu. „To bylo 23. prosince, před Štědrým dnem, ten advokát mi říkal: ,Prosím vás, sestro, když se vás budou ptát, jestli byste opakovaně tomu knězi poskytla pomoc, řekněte, že už byste to neudělala.‘ Já jsem mu odpověděla: ,Pane doktore, já jsem křesťanka. Když se mě budou ptát, tak mohu říct jenom tolik, že ten kněz nic zlého neudělal a že bych kdykoli znovu nevinnému knězi pomohla.‘ On řekl jen: ,V tom případě je to zbytečné.‘ Nakonec byl soud, ptali se mě, co se zdravím a podobně. Zastal se mě tam přísedící. Nakonec soud změnil rozsudek ze šesti let na tři.“
Na svobodu se sestra Edigna dostala v říjnu 1954. Znovu oblékla řeholní roucho a dlouhá léta pak pečovala o staré lidi v Určicích u Prostějova. Její příběh vypráví také jedny ze starších Příběhů 20. století Mikuláše Kroupy.
Pokusům o převýchovu sestry vzdorovaly
A jak to bylo dál s Edigninou spolusestrou Annou Petrinou Schreiberovou a s františkánkou Máriou Petrou Mendrošovou? Petru jsme opustili v internaci v bývalém nacistickém táboře v Hanušovicích, kde nuceně pracovala pro textilku Moravolen; boromejka Petrina byla mezi mladými jeptiškami, které si po rozpuštění pražského mateřince v srpnu 1952 vyžádala trutnovská textilka Texlen.
Z obou se staly nuceně nasazené dělnice, odmítající svléknout řeholní šat – byť na ně v tomto směru příslušné orgány neustále tlačily a pohybovat se ve volném rouchu mezi stroji ani nebylo bezpečné. Jenže jeptišky byly tvrdohlavé a dokázaly čelit neustálému znevažování své víry a rozmanitým taktikám, jak je donutit, aby se řeholního poslání vzdaly. „Stávalo se, že pan ředitel Texlenu za námi přišel, když jsme přebíraly len. Stoupl si a hučel do nás. Nemělo to žádný smysl. My jsme věděly, co chceme,“ uvedla boromejka Petrina.
Naprostá většina sester odolala pokusům o „převýchovu”, ať už měly podobu výhružek či přemlouvání a příslibů různých výhod. Naopak se nebály další konfrontace. Obě řeholní komunity jak v Texlenu, tak v Moravolenu například odmítaly pracovat v době církevních svátků. V Moravolenu sestry dovolenou nedostaly, i když předem deklarovaly, že do práce nenastoupí. Na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie 8. prosince a znovu na Tři krále 6. ledna pak do továrny skutečně nepřišly.
„Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Ozbrojení příslušníci SNB v nočních hodinách obsadili náš tábor a začala rozsáhlá razie a pátrání po protistátní činnosti a dokumentech. Obávaly jsme se toho, protože doba byla taková, že jakkoliv jste byli obezřetní, mohli vám něco nastrčit. A když vás obvinili, nic už vám nepomohlo. Některé sestry nakonec skutečně zatkli. Hlavně mezi sestrami představenými, které považovali za iniciátorky rebelie,“ vyprávěla františkánka Petra.
Ani to ale jeptišky neodradilo. Byly vytrvalé, sveřepé, vše braly v duchu poselství Oty Mádra jako zkoušku víry, kterou je Bůh vyznamenává. Komunisté si s nimi nevěděli rady. „Jo, my jsme jim nechodily volit,” vzpomínala sestra Viktorie Marie Mikulčíková, voršilka z úplného počátku našeho příběhu.
„Byly volby, přijelo nákladní auto vojska, my jsme si říkaly, co se děje. No, že jestli nepůjdeme volit, že nás ti vojáci všechny postřílejí. My jsme říkaly, postřílejte, ale volit vám nepůjdeme. A byly jsme úplně klidné. Potom ten náčelník říká: ‚Víte co, jestli dovolíte, my to odvolíme za vás a my vás necháme naživu. My jsme říkaly: ‚Dělejte, co chcete, ale volit vám nebudeme.‘ Tak oni to odvolili za nás, ještě nám tam potom zahráli ti vojáci a sebrali se a odjeli.“
S jeptiškami zkrátka nebylo snadné pořízení. Nakonec celá Akce Ř – likvidace ženských řeholí – neprobíhala zcela podle představ režimu. Komunity zůstávaly soudržné i v internaci a jen velmi málo sester se rozhodlo odejít do civilu. Dost řeholnic navíc stále ještě pracovalo v nemocnicích a ústavech, kde byly nepostradatelné.
V roce 1953 proto nespokojené orgány naplánovaly definitivní řešení otázky ženských řeholí: v březnu 1953 se měla uskutečnit tzv. Akce B – internovány měly být úplně všechny zbývající jeptišky, které odmítnou odejít do civilu. 5. března ale zemřel Stalin, vzápětí ho následoval Gottwald a komunisté nakonec od radikální akce upustili.
Volili pak většinou mírnější postupy, od roku 1954 se zvolna začalo z internace propouštět. Mnozí kněží a řeholníci přesto v centralizačních klášterech či ve vězeních prodlévali až do roku 1960 i déle.
S láskou přijímám svou cestu
Od roku 1954 se také řeholnice nuceně nasazené ve fabrikách více dostávaly k práci v sociálních ústavech, zvláště jim byla svěřována práce s tělesně a mentálně postiženými a se starými lidmi. Františkánka Petra Mendrošová tak v roce 1954 uvítala zprávu, že bude přesunuta na práci do domova důchodců do slezské obce Mnichov u Vrbna pod Pradědem.
„Ta práce byla zodpovědná, ale krásná. Mnoho těch starých lidí, kteří už nikoho neměli, si nás oblíbilo a říkali hlavně nám mladším, že nás vnímají jako svoje dcery. [...] Náročnější stránkou naší práce byla duchovní příprava umírajících na odchod z tohoto světa. Byly jsme při nich, když naposled vydechli.“
Později byla sestra Petra přemístěna ještě do domova pro postižené děti v Hlučíně v Moravskoslezkém kraji a v náručí jí pak umíraly i děti. V Hlučíně prožila 60. léta i celou normalizaci. Až do roku 1989 byla nejen ona, ale i ostatní sestry pod stálým dohledem státu a musela pracovat jen na pozicích, které jí komunistický režim vybral. Přesto si Petra – stejně jako většina řeholnic – na svůj osud nestěžuje:
„Byla to Boží vůle, Bůh to tak chtěl, když mi vybral tuto cestu. Já ji s láskou přijímám a beru to jako zkoušku své víry. Zkoušku mé trpělivosti a milosrdenství. Tento život jsem si zvolila a budu ho žít tak, jak to ode mě Pán žádá. Ve víře, pokoře a lásce až do posledního dne, doufajíc ve věčný život!“
„Samozřejmě že jsem komunistům odpustila, vždyť se denně modlíme: ‚Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.‘ To byli vlastně chudáci, nevědoucí lidé. Jinak by prostě nemohli dělat to, co dělali,“ dodává sestra Emilie Slavomíra Měřičková, dominikánka, jež po počáteční internaci v Bohosudově strávila 50. léta nuceným stěhováním z místa na místo a tvrdou prací v továrnách. „Mám velikou touhu, aby všichni lidé poznali Boží lásku Pána Všemohoucího, který nás tak miluje.“
Roky internace a šikany tedy zřejmě nezanechaly nezhojené jizvy na duších jeptišek, které mnohaleté utrpení podstoupily na vlastní kůži. Otázkou je, jaké jizvy zůstaly na duši národa. „Neboť národ, to je víra, a bez víry žádný národ trvale nepřežije,“ vzkazuje sestra Petra.