Terezie Edigna Bílková

* 1916  †︎ 2012

  • „Sestra Doloris byla zatčena se mnou. Když přišli pro sestru Vojtěchu, byly jsme tam obě dvě. Když se estébáci legitimovali, řekla (Doloris), že Vojtěchu zavolá, ale oni běžely za ní. Když vletěla do klauzury, tak jednomu gestapákovi (sic!) přivřela ruku, ale sestra Vojtěcha už jim šla vstříc. Sestra Doloris byla tedy potom zatčena se mnou, 31. října nás vzali obě.“

  • „Byla jsem do všeho zasvěcená. O otci Mádrovi, o všech, vím, kteří se u nás skrývali. Opisovala jsem Slovo o této době, ne desetkrát, ale mockrát. To byla krása! Myslím, že tu sílu dala mnoha lidem, ne jenom mě, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se všechno a něco takového bylo pro mě samozřejmost.“

  • „Samotku jsem měla z nás všech nejdelší. To bylo kruté, to bych nepřála nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych ty Pardubice. S vírou jsem se musela rvát… Kdo by to řekl, s Kristem se rvát? Ty nervy dělají někdy paseku! A když jsem přišla do Pardubic na ošetřovnu, paní doktorka, která byla také vězeňkyně, mi řekla: ,Proboha! Z kterého koncentráku jste přišla?!‘ Měla jsem něco málo přes 40 kilo. Ve vazbě totiž bývala večer polívka, kde bylo tolik papriky... a já jsem z toho asi už měla žaludeční vředy, a tak jsem polívku vylévala. To bylo hrozné. Řvala jsem někdy k Pánu Bohu, ale jsem tady…představte si to, jsem zázrak, že jsem tady!“

  • V roce 1950 byly rozpuštěny mužské řády. Jeden mladý františkán tehdy nebyl doma a vyhnul se transportu. Zašel za panem arcibiskupem a ten mu poradil, aby se nehlásil a místo toho šel tam, kde ho může být potřeba. Přišel tedy k nám pod Petřín a matka Bohumila si mě zavolala, jestli nemám místo v kotelně, pracovala jsem totiž v kanceláři. Přijala jsem ho do kotelny a napsala na pracovní úřad, aby mi ho přidělili. Jenže jsem nenapsala, že se jedná o františkána a mimo to jsem napsala, že se jedná o jeho první zaměstnání, aby mu vydali pracovní knížku. Přidělili mi ho, já jsem dala razítko a tím byl krytý. Samozřejmě, že v té kotelně nebyl, sloužil mši svatou, dával exercicie a byl u nás. Dávala jsem mu i dovolenky, aby se mohl volně pohybovat po městě.“

  • „Když jsme potom viděly, že hrozí nebezpečí matce Bohumile a věděly jsme, že Mádr už je zavřený, tak jsme toho františkána (otce Remigia) odstěhovali do Prachatic. Já jsem taky odjela do Prachatic a 10. září tady zatkli matku Vojtěchu. Otci Jančovi jsme pro případ, že by se něco stalo, nařídily, aby si vzal modrý plášť, šel zametat schody a dělal takového blbečka, jako jsme tam měly ty chovance. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa a přitom jim vletěl do náruče, měli obklíčenou chalupu. Já jsem věděla, že mě zatknou, protože jsem věděla, že má ty papíry, co jsem mu vystavila. Hlídali mě až do 31. října. Volali mě také pořád na církevní úřad, protože měli stále nějaké nejasnosti, když převzali mateřinec. Pořád jsem tedy jezdila vlakem do Prahy, na každém kroku jsem měla silný pocit, že mě pořád někdo hlídá.“ Měla jste strach ze zatčení? „Ne, neměla... nějak jsem brala tak, že musím jít s nimi. Když jsou tam ony, tak tam musím taky.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Charitní dům Znojmo-Hradiště, 16.09.2006

    (audio)
    délka: 01:56:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Čekám na ten den, kdy Pán mi řekne: Pojď...

dobové.jpg (historic)
Terezie Edigna Bílková

S. Edigna Terezie Bílková se narodila v roce 1916, zemřela v roce 2012. Do kongregace sv. Karla Boromejského vstoupila jako novicka v roce 1938. Válku prožila v Českých Budějovicích, kde působila jako ošetřovatelka. Zvláště během spojeneckého bombardování Č. Budějovic zde zakusila tvrdou zkušenost při nepřetržité službě. Po válce složila věčné sliby a stala se trvale řádovou sestrou. Po roce 1948 fungovala kongregace, přestože za ztížených podmínek, nadále a teprve v roce 1950, kdy se úspěšně podařilo zlikvidovat mužské řeholní řády, se komunisté zaměřili i na ženské řehole. Zejména díky nedostatku pomocného zdravotnického personálu z řad civilních zaměstnanců se ovšem likvidace pražského boromejského domu protáhla až do roku 1952 (jako ženský řád ovšem kongregace jako taková zrušena nebyla). Záminkou byla údajná potřeba dělnických sil v textilním průmyslu. Pověst kongregace byla také znevažována kvůli procesu se generální představenou, s jejímž vědomím byli v řádovém domě ukrýváni katoličtí kněží, vystavení jinak perzekuci. Sestra Edigna byla jednou ze zasvěcených do tohoto ukrývání a stalo se jí to také osudným. Po zrušení řádového „mateřince“ v Praze pod Petřínem se přestěhovala s jinými sestrami do Prachatic, kde se ukrýval již delší dobu jiný kněz, pater Rudolf Remigius Janča. O málo později zde byl nešťastnou náhodou dopaden a zatčen. O měsíc později ho následovaly i jiné sestry, Edigna mezi nimi. Prodělala 9měsíční samovazbu v Českých Budějovicích, kde kvůli těžkému onemocnění málem přišla o život. Byla odsouzena 16. září 1953, v procesu Jarolímek a spol., k šesti letům odnětí svobody. Věznici v Pardubicích opustila po roce (vazba byla započítána do výkonu trestu), kdy jí byl trest v obnoveném řízení snížen. Dlouhá léta po opuštění kriminálu žila sestra Edigna v Určicích u Prostějova, kde pečovala znovu jako řádová sestra o staré lidi. V době natáčení dvaadevadesátiletá sestra Edigna Terezia Bílková žila v boromejském domově v Praze-Řepích.