Viktorie Mikulčíková

* 1930  

  • „Jo, my jsme jim nechodily volit. Byly volby, přijelo nákladní auto vojska, my jsme si říkaly, co se děje. No, že jestli nepůjdeme volit, že nás ti vojáci všechny postřílejí. My jsme říkaly, postřílejte, ale volit vám nepůjdeme. A byly jsme úplně klidné... Potom ten náčelník říká: ‚Víte co, jestli dovolíte, my to odvolíme za vás a my vás necháme naživu. My jsme říkaly: ‚Dělejte, co chcete, ale volit vám nebudeme.‘ No tak, oni tož odvolili za nás, ještě nám tam potom zahráli ti vojáci a sebrali se a odjeli.“

  • „Když jsem viděla, že mne Bůh povolal, tak jsem si řekla: ‚Vyšší štěstí získat nemůžu, než když ten Nejvyšší najde zalíbení v člověku.‘“

  • „Já jsem byla kandidátka, teď mně řekli: „Chceš jet s náma?‘ Já řekla: ‚No samozřejmě.‘ Tak mi jedna sestra půjčila své šaty, abych mohla jet. Ale teď ten jeden chlap říkal: ‚Já jsem tam viděl jednu jinak obléknutou, kde je?‘ Jak jsem před nima zabouchla vráta, tak on si hned všimnul, že jsem jiná než ty ostatní. Tak jsme se honem vyoblékaly, byly jsme čtyři, a vůbec mne nenapadlo, že budem odvezeny, vůbec...“

  • „...zvonila brána, šla jsem otevřít, tam bylo mužů, a hned mně blesklo: Jedou pro nás. Tak jsem ty vrata zabouchla a utíkám dolů a říkám: ‚Rychle se schovejme, jedou pro nás.‘ Tak jsme se zamkly, ale oni nám vylámali i mříže, aby se dostali dovnitř. Stejně v jméně zákona jsme musely v noci nastoupit. Tož my jsme ani nevěděly, kam nás vezou. A dovezli nás do Modré u Bratislavy. Z těch Batizovic do Modré. Tam jsme byly rok. Potom nás vezli zas už dál... Hanušovice, Hejnice, Broumov, Vratislavice, Poustevna, to nás vždycky dva roky tam, tři roky tam, takhle pořád postrkovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Klášter sester Voršilek Jiřetín pod Jedlovou, 18.03.2015

    (audio)
    délka: 01:03:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Větší štěstí získat nemůžu!

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: Archiv pamětníka

Viktorie Mikulčíková se narodila 2. prosince 1930 v obci Pozlovice u Luhačovic. Pocházela z rolnické rodiny, měla čtyři sourozence a do školy chodila v období druhé světové války. Poté, co ukončila měšťanku, pomáhala v domácnosti nemocné mamince. V roce 1950 tehdy dvacetiletá pamětnice dostala znamení, že by měla vstoupit do řádu sv. Voršily. Odjela za sestrami do slovenských Batuzovic, kde měl probíhat její noviciát. 29. srpna 1950 byla násilně deportována spolu s ostatními sestrami do Modré u Pezinku do soustřeďovacího kláštera. Od té doby až do roku 1989 byla nucena pracovat na mnoha různých pracovních pozicích, stejně jako ostatní členky řádu. Šestnáct let se řádové sestry nemohly věnovat žádnému povolání, které by souviselo s péčí o potřebné lidi. Až v roce 1966 začaly pracovat v Poustevně s mentálně postiženými dětmi. Od roku 1990 do roku 1995 pobývala v mateřském domě sester Voršilek v Římě. Poté se přestěhovala do Jiřetína pod Jedlovou do domova patřícího řádu sv. Voršily.