Prvního února 1990 oznámil tehdejší federální ministr vnitra Richard Sacher zrušení Státní bezpečnosti. Tajná policie, která přes čtyřicet let sloužila komunistickému režimu, se musela transformovat v bezpečnostní službu demokratického státu.
Cesta od komunistické StB k dnešní BIS nebyla snadná. StB vznikla v červnu 1945 jako neuniformovaná součást Sborů národní bezpečnosti. Od počátku ji ovládali komunisté, kterým posloužila k získání moci a na čtyřicet jedna let se stala jejich klíčovou oporou.
V době největšího teroru na přelomu čtyřicátých a padesátých let přerostla přes hlavu i československým stranickým špičkám. Řídili ji sovětští poradci, na jejichž přání vyráběla politické procesy a likvidovala domnělé nepřátele lidově demokratického zřízení.
Během „vyšetřování” používala brutální fyzické i psychické násilí: bití, mučení elektrickým proudem, pobyt v temnici, odpírání spánku, vyhrožování likvidací rodiny, fingované popravy. Drastických metod se StB nevzdala ani později, kdy se více zaměřila na sběr zpravodajských informací.
Za normalizace ztrpčovala život ostrůvkům opozice, bránila projevům nesouhlasu s režimem, šikanovala disidenty. K rozsévání strachu a nedůvěry využívala rozsáhlou agenturní síť – tajné spolupracovníky, informátory a agenty. Někteří z nich spoluprací sledovali vlastní prospěch, jiní byli ke spolupráci dotlačeni.
StB zametla stopy
Co si počít s tímto temným dědictvím, byla jedna z ožehavých otázek po listopadu 1989. Řešení se muselo najít rychle. Už v prosinci začala StB na rozkaz svého posledního šéfa Alojze Lorence intenzivně ničit svou dokumentaci. Pálení tzv. živých svazků popsal Jaromír Ulč, bývalý major StB, který pracoval pro II. správu SNB od roku 1972:
„Samozřejmě, když už jsme věděli, kam to všechno bude směřovat, tak přece svoje lidi nepředhodíme někomu jinýmu,” vysvětloval v rozhovoru pro Paměť národa Ulč, který byl speciálně pro akci skartace Lorencem povýšen.
„Dostal jsem k sobě tři lidi. Obešli jsme všechny pracovníky, všechna oddělení s pověřením, aby ze spisů všechno vyndali a nechali pouze desky. Obsah těch spisů se dal do beden a pod mým vedením se to převezlo a zlikvidovalo. Do blíže nespecifikované spalovny. Tam jsme hlídali každý den, od rána do večera, aby si někdo něco z toho neodnesl a aby to bylo všechno spálený. To jsme dělali minimálně čtrnáct dní.”
StB po sobě zametla stopy, takže pro nový režim bylo obtížné se v ní zorientovat. Zničení naprosté většiny tzv. živých svazků, tedy svazků aktivních spolupracovníků StB, znemožnilo jejich vyloučení z veřejného života a politických funkcí.
Navíc hrozilo, že protřelá tajná policie vytvoří paralelní struktury, které budou proti rodící se demokracii bojovat, nebo se ji přinejmenším bude snažit infiltrovat. Tato obava se ukázala být oprávněná. Stanislav Devátý, bývalý disident a pozdější ředitel BIS, který po listopadu zasedal ve vyšetřovací komisi pro události 17. listopadu, popsal snahu StB se s novou situací vypořádat:
„Objevili jsme směrnici přímo od generála Lorence, která byla distribuována krátce po listopadu na všechny krajské úřadovny Státní bezpečnosti. Byla to instrukce, jak mají složky bezpečnosti, a hlavně StB, postupovat v nových podmínkách. Mezi jiným tam bylo i to, že je potřeba oživit spící agenturu a posílat ji do nově vznikajících struktur. A v rámci toho jsme skutečně zjistili, že v každém tom Občanském fóru – nejenom ve fóru, ale i v těch dalších politických stranách, které vznikaly – jsou agenti Státní bezpečnosti.”
Polovina zaměstnanců mimo službu
První krok k likvidaci komunistické tajné policie učinil federální ministr vnitra Richard Sacher. Prvního února 1990 oznámil zrušení Státní bezpečnosti:
„Státní bezpečnost, a to nejenom její struktura, ale i zaměření, byla produktem a zároveň nástrojem dřívější totalitní moci, která zejména tuto složku bezpečnostního aparátu zneužívala proti lidu. Bylo by proto v hlubokém rozporu s morálkou a se samou podstatou naší revoluce takový aparát jenom převzít,” uvedl ve vysílání Československého rozhlasu a nastínil další postup. Příslušníci měli odevzdat služební zbraně a průkazy, dostali zákaz vstupu na služebny a museli být dostupní na telefonu.
Sacherovo nařízení vešlo v platnost 15. února, kdy byly rozpuštěny jen některé útvary: krajské správy, kontrarozvědka, správa pasů a víz. Dohromady tyto útvary zahrnovaly více než polovinu z celkového počtu dvanácti a půl tisíce zaměstnanců StB. Nadále fungovala rozvědka, správa zpravodajské techniky, správa sledování a správa ochrany ústavních činitelů. Vojenská kontrarozvědka v nezměněné podobě jen přešla pod ministerstvo obrany. Příslušníci nebyli definitivně vyhozeni, ale zatím jen postaveni mimo službu.
1 281 nezpůsobilých přílušníků StB
Dne 16. února 1990 zrušenou civilní kontrarozvědku nahradil Úřad na ochranu ústavy a demokracie (ÚOÚD) – první z vývojových stupňů na cestě k dnešní Bezpečnostní informační službě (BIS). Důležitým krokem bylo ustavení prověrkových a občanských komisí, které společně rozhodovaly o tom, kdo z bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, toho času postavených mimo službu, bude moci do nového zpravodajského úřadu přejít.
Tříčlenné prověrkové komise se skládaly vždy z jednoho příslušníka sloužícího do listopadu 1989, z jednoho příslušníka reaktivovaného (tedy vyhozeného po roce 1968) a jednoho laika a měly dodat odborný náhled. Konečné rozhodnutí spočívalo na komisích občanských, složených ze zástupců veřejnosti, především z Občanského fóra.
Podle Jana Rumla, bývalého disidenta a od dubna 1990 náměstka federálního ministra vnitra, šlo o způsob, jak do očisty policie zapojit veřejnost – ta byla v revolučním čase, kdy institucionální i právní kontinuita byla přinejmenším narušena, zásadním zdrojem legitimity. Práci komisí proto dnes hodnotí jako nezbytnou, i když diskutabilní a problematickou:
„Ti předsedové občanských komisí – já jsem je svolával – byli bezvadní lidé s velkou snahou pomoct očistit ten sbor. Jenže podle jakých kritérií se to tehdy vlastně dělalo? To zadání bylo velice neurčité, ten zákon byl špatný. Ani se nevědělo, jak naložit s těmi, kteří museli okamžitě opustit ministerstvo vnitra.”
Zákon o občanských komisích podle něho postup prověrek stanovil příliš vágně a nesprávně kategorizoval posuzované příslušníky – což byl důsledek toho, že se ve složitém systému Státní bezpečnosti nikdo ještě pořádně nevyznal.
„Ten zákon neměl kritéria pro posuzování, bylo to takové trochu svévolné – jak to vycházelo z té revoluce. Na základě informací různých lidí, že ten člověk se nějak provinil – i tak ty komise pracovaly. Do archivů moc nechodily, protože ty tenkrát prostě nebyly vůbec srozumitelné,” popsal pro Paměť národa Jan Ruml.
Rozbití starých struktur
Jan Schneider je další z bývalých disidentů, který se po převratu uplatnil ve vedoucích funkcích transformující se zpravodajské služby. Po únoru 1990 byl členem občanských komisí, v říjnu téhož roku se stal šéfem východočeské úřadovny ÚOÚD v Hradci Králové. S Pamětí národa hovořil o tom, že prověrkami prošli, a v ÚOÚD pak pod ním pracovali, i někteří z těch, kteří se za minulého režimu podíleli na nechvalně proslulém „boji s vnitřním nepřítelem” – tedy bývalí příslušníci civilní kontrarozvědky, útvaru, pro který zejména byla StB běžnými občany tak obávaná.
„Platilo pravidlo – až na jeden okres ve východních Čechách – že vždycky jeden estébák, co dělal to vnitřní, zůstal sloužit. Ten můj se mě na to ptal a já jsem říkal: ‚Tak za prvé, potřebuju se občas někoho na něco zeptat. A ty by ses se mnou nebavil, kdybysme tě vyhodili. A za druhé, potřebovali jsme taky přetrhat vazby mezi vámi.”
Částečnou motivací zřejmě skutečně byla snaha bývalou tajnou policii rozdělit a postavit proti sobě. Menšina nově začleněných do ÚOÚD, která složila přísahu novému režimu, měla sledovat většinu propuštěných – jestli nepřipravují organizovaný odpor.
Dalším důvodem byla snaha o zachování odbornosti: architekti nových policejních struktur stáli před těžko řešitelným úkolem, když měli vysoce specializované útvary očistit od vazeb na minulý režim, a zároveň zachovat jejich profesionalitu.
Na počátky demokratických zpravodajských služeb pro Paměť národa vzpomínal František Stárek, rovněž bývalý disident, který u BIS pracoval v letech 1990-2007:
„Tam přijel jeden Němec od BND [Spolkové zpravodajské služby] a my jsme mu říkali: ‚To je hrozný, jak tady máme ty estébáky.‘ A on říkal: ‚Co si myslíte, že jsme po válce dělali? Nacisti a lidi, co byli z koncentráku, se museli dát dohromady a udělat německou službu.‘ Lidi z bývalé StB tam samozřejmě zůstali, ale zůstali tam lidi takovýho toho šroubováku. Ti, co uměli řemeslo. Když někdo umí otvírat trezor za osm vteřin, tak je jedno, jestli to dělá socialisticky, nebo kapitalisticky.”
Přechodné období s bývalými estébáky
Přechodné období, kdy se stavělo na lidech minulého režimu, bylo zkrátka podle mnoha zúčastněných nevyhnutelné. Jedním z těch, kdo toto přechodné období svou vlastní osobou pomáhal překlenout, byl Jaroslav Lamr, který pracoval u StB v letech 1973-84. Na starost měl odhalování cizích špionů a sledování kontaktů československých občanů s osobami ze zahraničí.
V roce 1984 přešel na vlastní žádost k Veřejné bezpečnosti – připadalo mu totiž, že objasňování skutečných kriminálních činů bude mít větší smysl. Po převratu byl jako kriminalista prověřen a uznán způsobilým pro další práci v resortu. Dne 1. září 1990 přestoupil z kriminálky do ÚOÚD.
„Převzal jsem torzo [příbramského] oddělení – to, co nebylo spáleno – převzal jsem živou agenturu, respektive seznam, protože svazky nebyly. A dostal jsem úkol tuhle agenturu zkoumat a studovat, kdo by šel používat na východ. Co z toho, co bylo orientované na západ, by šlo přetočit na východ.”
V rozhovoru pro Paměť národa Jaroslav Lamr přiznává, že přestup do ÚOÚD považuje za svou životní chybu. Kdyby býval zůstal u kriminálky, mohl podle svých slov revoluci a její důsledky „bezproblémově přežít”. V ÚOÚD ale vydržel jen do 19. prosince 1990, kdy první přechodné období náhle skončilo. Pracoviště ÚOÚD byla zapečetěna „samopalníky z Prahy” a Úřad na ochranu demokracie byl formálně zrušen a nahrazen Federální informační službou (FIS).
Role tajné policie v demokracii
Reorganizace zpravodajského úřadu umožnila další výraznou personální obměnu. Tehdejší federální ministr vnitra Ján Langoš a jeho náměstek Jan Ruml se rozhodli výrazněji se zbavit „starých struktur”.
„Oni pořád zachovávali to teritoriální rozčlenění světa a měli svůj odbor na Spojené státy americké, na západní Evropu, nově na Sovětský svaz,” komentuje zrušení ÚOÚD Ruml.
„Já jsem jim tehdy říkal: ‚To takhle nejde, přece je úplně jiná doba. Musíme zpravodajskou službu zaměřovat věcně. Proti korupci, proti zpravodajským službám cizího státu – jakéhokoliv cizího státu. Prostě chránit ústavu a demokracii, a ne teritoriálně rozčleňovat.‘ Já jsem pak všechny ty lidi musel vyhodit, protože byli pro novou dobu nepoužitelní.”
Jaroslav Lamr byl tedy spolu s dalšími bývalými estébáky z ÚOÚD vyhozen a práci už nenašel nejen u nově vzniklé FIS, ale ani u kriminálky. Vrátil služební zbraň a vyřídil si odstupné (ve výši šesti platů, což prý v jeho případě dalo necelých třicet dva tisíc). Další čtyři roky také pobíral měsíční rentu (zhruba šestnáct set korun) – do chvíle, než zákon z roku 1995 připravil bývalé policisty o poměrnou část výslužného za dobu, kterou strávili u Státní bezpečnosti.
Lustrace a osobní odpovědnost ministra vnitra
Kladný posudek občanských komisí tedy pro bývalé příslušníky komunistické bezpečnosti neznamenal definitivní pardon. Očista nové policie a zpravodajství musela probíhat postupně a měla různé fáze. Zapojení veřejnosti skrze občanské komise odpovídalo revoluční atmosféře, v pozdějších dobách činnost komisí doplnil lustrační zákon.
Tzv. velký lustrační zákon z roku 1991 měl bývalé příslušníky StB – a také jejich vědomé tajné spolupracovníky, funkcionáře KSČ, bývalé milicionáře či členy normalizačních prověrek – dostat z vybraných vyšších funkcí státních orgánů – mimo jiné i z Federální bezpečnostní informační služby (FBIS, následníka FIS) a Federálního policejního sboru.
Policie se ve větší míře týkal „malý” lustrační zákon z roku 1992, který pro nižší funkce stanovoval mírnější kritéria lustrace: vybrané posty u policie mohl zastávat i ten bývalý příslušník StB, který nebyl zařazen na „úseku s kontrarozvědným zaměřením” a současně nevykonával náčelnickou funkci.
Jak ukázala již transformace ÚOÚD ve FIS, další zásadní filtr pak představovala osobní odpovědnost ministra vnitra. „Bylo to doplněno lustračními zákony a pak ještě volností ministra vnitra propouštět ty příslušníky i bez lustračních zákonů. Ta po nějakou dobu, než se to uzavřelo, dávala příležitost skutečně nějakým způsobem ty bezpečnostní sbory očistit. Alespoň v zásadě,” tvrdí Ruml, který se v roce 1992 z náměstka federálního ministra stal ministrem vnitra ČR.
Personální i strukturální změny provázely další reorganizace zpravodajských služeb: z FIS se v roce 1991 stala FBIS, tu v roce 1993 nahradila BIS ČR a o rok později vznikla dnešní BIS. Postupné zbavování se lidí spjatých s minulostí přitom poznamenalo efektivnost tajných služeb. Trvalo roky, než si bezpečnostní služby vycvičily nové zpravodajce a nabraly dostatek zkušeností.
Šlo ale zřejmě o nutný průvodní jev zásadní transformace. „Já neříkám, že tam nezůstali lidé, kteří tam neměli být, a zároveň si myslím, že jsme některé lidi propustili zbytečně. Ale taková byla prostě situace. A myslím, že to nic nezhoršilo na naší bezpečnostní situaci. A demokracie v této zemi ohrožena nebyla,” zhodnotil proměnu bezpečnostních služeb pro Paměť národa Jan Ruml.