Mgr. Jan Ruml

* 1953  

  • „Myslím si, že to odčinil obrovskou statečností během činnosti v Chartě 77, kdy vlastně on byl takovej velmi troufalej, a vím, že mně hrozně pomáhalo, že když jsme byli ve vězení a měli jsme spolu velmi sporadickej styk, tak on mě neustále povzbuzoval a říkal, že to bude všechno dobrý, že si odsedíme nějakou dobu a pak nás pustěj a budeme pracovat dál. Já jsem si ho v tý chvíli hrozně vážil, tedy, v tý chvíli – vážil jsem si ho celej život. On měl v sobě takovou statečnost, která byla možná dána tím, že on měl za sebou tu komunistickou minulost a o to byl jakoby srdnatější, a tak se pouštěl do takových soubojů s těmi komunisty – on psal i fejetony, založil ty Lidovky, předtím psal nějaké knížky a spolupracoval s tou edicí Petlice – že by si člověk řekl, že to až jakoby trochu přeháněl s tou angažovaností protikomunistickou. Tak mně to vyhovovalo – já byl tehdy mladej. Pak už jakoby jsme byli na jedné notě a já si pamatuju, že ta atmosféra v té rodině ohrožené byla úplně fantastická, že jsme si navzájem pomáhali, pomáhali jsme i přátelům a přátelé zas pomáhali nám. Pro rodinné soužití to byla úplně ideální doba, protože nás ten komunistickej režim tlačil dohromady.“

  • „To je jedna z věcí, o kterých přemýšlím až dodnes. Jestli tehdy to byl nejsprávnější postup. Že jsme měli přijmout tu nabídku Zemana, byť Lux potom zemřel, takže ta nabídka, že by mohl dělat předsedu vlády, by se potom ani neuskutečnila. Ale jestli jsme neměli do té vlády jít za nějakých pro nás – s lidovci – výhodných podmínek té parity a nepřehlasovávání se. Protože v té chvíli by ten Klaus v podstatě zanikl. A že jsme v podstatě mu tímhletím umožnili potom kandidovat na prezidenta. Že jsme měli jít asi tou cestou, kterou nám nabízel – byť nevěrohodný – Miloš Zeman, že jsme to měli zkusit. To dodneška jaksi mám v sobě jako takové – nechci říct selhání, to určitě ne – ale jako takovou zmařenou příležitost, si myslím.“

  • „Mě zasáhly v životě tři věci nejvíc. Nebo čtyři. Jedna byla smrt Palacha, jedna byla Charta, protože já jsem měl pocit, že to je vítězství nad komunismem. Já jsem ji rozepisoval, rozmnožoval, začal jsem se zúčastňovat všech těch debat, dělal jsem takovýho lepšího pošťáka řadě mluvčích Charty 77. Lítal jsem nahoru a dolů, sem a tam, já jsem měl strašně energie. A připadalo mi, že jestli komunismus má padnout, tak takovýmhle způsobem a že jednou se to stane. A chodil jsem k Bendovi, k Uhlovi, k Andule Marvanový, prostě jsem byl hrozně aktivní. Tak to byl druhej velkej moment. Třetí moment byla samotná revoluce, kdy já jsem prostě ucítil, že to je konec toho komunistického režimu a začíná úplně jiná éra. No a čtvrtej moment byl, když jsem se oženil. A myslím si, že jsem měl velký štěstí, protože kdo tohle všechno může v jednom životě prožít?“

  • „No, nebylo to jednoduchý. Protože to člověk cítí v té společnosti, když jde po ulici, tak vidíte na těch pohledech lidí, kdo vám drží palce a kdo vás nesnáší. A mně tyhlety situace nejsou příjemný. A ty články v těch novinách a všechno. Není to jednoduchá situace, člověk nemá hroší kůži. A ani prostředky k tomu, jak se obhájit před tou společností. Protože to je velmi obtížný, vysvětlovat neustále tu pozici, proč člověk udělal to a proč tohle a proč neudělal něco jiného, a tak dále. To je taky jeden z důvodů, proč člověk z té politiky odchází. Já jsem v politice prožil patnáct let a myslím si, že to je tak dostatečně dlouhej čas na to, aby člověk nezblbnul, aby se nezačal chovat nějak jiným způsobem, nezačal někomu podlézat nebo ustupovat z těch principů, které vyznával. Že to je tak akorát ta doba, kdy člověk ještě odejde s vědomím toho, že se úplně nezbláznil.“

  • „Ten Sacher – podle mě byl blázen. Havlovi ho tehdy nabídli lidovci a on se do něj nějakým způsobem zamiloval. Protože on ten Sacher byl takovej ezoterik a Havel měl k tomuhle oboru lidský činnosti dost blízko. A nějak si jako padli do oka a já si pamatuju, že ten Sacher byl zapřísáhlej odpůrce třeba svobodnejch zednářů nebo takovýchhle skupin lidí, že podléhal takovým těm dezinformačním kampaním, které už tehdy vznikaly, že vlastně ten převrat tady neprovedli obyvatelé týhletý země, ale že v tom měla prsty Moskva a já nevím kdo všechno, že to bylo pod taktovkou Státní bezpečnosti. Že to byl takovej podivnej chlapík, kterej si hrál svoje hry, vytvořil v tom archivu nějaký fond Z, kam dal materiály všech politiků, aby údajně nikdo je nemohl zneužít, ale myslím, že nejvíc je zneužíval právě on sám. No a tak jsem tam nastoupil na to ministerstvo vnitra, dostal jsem pod sebe vlastně zárodek nové zpravodajské služby – tehdy se to jmenovalo Ústav na ochranu demokracie, s reaktivovanými příslušníky, a já jsem věděl, že takhle to prostě dělat nejde. Takže jsem postupně ten útvar rozpustil a začali jsme stavět novou federální bezpečnostní informační službu, která byla zaměřená na konkrétní rizika, a nikoli na Ameriku, na Rusko, na Německo a tak. A začali jsme ji stavět z nových lidí v podstatě na zelený louce, samozřejmě za přispění některých reaktivovaných příslušníků, to byli lidé, kteří byli vyhozeni po roce 1968 a pak se na to vnitro vrátili.“

  • „Já myslím, že smysluplné dneska je vést diskusi s lidmi, už jenom pro tu diskusi samotnou. Nemyslím splynout s tím davem a něco jim slibovat a tak, ale vést poctivou diskusi s každým názorovým odpůrcem, byť to je hrozně složitý a mně to je nepříjemný bavit se s lidmi, kteří vám v podstatě nadávají. Je to jediná cesta, jak nějak vystavět tady znovu tu občanskou společnost, která musí mít v sobě tu sílu moderovat vlastně tu činnost těch politických stran nebo hnutí nebo všeho možného. My jsme na to velice rezignovali a z té původní Havlovy myšlenky té občanské společnosti vznikla karikatura. Kdy samozřejmě je tady spousta organizací, které se zabývají něčím užitečným, ale ti lidé si musí uvědomit, že každej občan tím, že je občan, tak má tu legitimitu. Legitimitu se sdružovat s jinými občany a vytvářet tady jakýsi svět, ve kterým nebudou hrát hlavní úlohu podvodníci. Ti lidé si musejí uvědomit, že tím, že jsou občany, že mají legitimitu dělat cokoli a jakýmkoli způsobem se sdružovat, zajímat se o politiku a ty věci veřejné. Tohle myslím, že na to naše společnost rezignovala a ty výsledky jsou patrné. Tady vlastně není síla, která by dokázala nastavit zrcadlo politice.“

  • „My jsme pak v roce 1968, když nás zabrala vojska Varšavské smlouvy, tak jsme měli takovej velmi vzrušenej rozhovor rodinnej, kdy naši navrhovali, abychom odjeli do zahraničí. A my s bráchou – bráchovi bylo třináct, mně patnáct – jsme vůči tomu měli takovej odpor, že naši už o tom nikdy v životě pak nemluvili. Prostě vzali v potaz to, že mají dvě děti, které chtějí zůstat v Československu, a už je to ani nenapadlo, emigrovat. A já jsem pak krátce poté měl s otcem takovej ten vážnej rozhovor, kterej musel jednou přijít, jak je to možný, že prostě on když ne schvaloval, tak aspoň mlčky trpěl všechny ty procesy proti Horákové, proti Slánskému a všem těm lidem, kteří s ním byli v jedné politické straně, Šling a Clementis a tak dále. Jestli prostě nezapochyboval. A on mi tehdy řekl, že samozřejmě to na něj působilo velice negativně, ale že si byl vědom, že ta strana jakoby ty procesy – a teď nemluvím o procesu s Horákovou, ale s těmi komunisty – přece musí vědět, proč ty lidi odstraňuje, když se tady buduje komunismus. Ale že pak přišel na to, že je to všechno lež a podvod, až potom později, sám na to přišel, a začal se jakoby s tím komunismem loučit. On ještě pořád byl v těch strukturách, nebyl nijak vysoce postavenej komunista, protože předtím on žádnou funkci nikde neměl, a bouřil se jen v těch šedesátých letech proti některým rozhodnutím té politické strany. Ale já jsem mu pak uvěřil mnohem později, až vlastně po roce 1989, protože v něm nebyl ten triumfalismus těch bývalých komunistů.“

  • „No, to je spojeno s těmi procesy privatizace. Zaprvé ta privatizace nebyla fér. Byla nastavená jenom pro někoho. A začaly první podvody s těmi investičními fondy a Kožený a prostě tito lidé, hrstka vyvolených ovládla privatizaci, takhle vznikly ty první velký peníze, který pak používali ti lidé pro organizovaný zločin a tak dále. A to já jsem nějak částečně věděl, částečně tušil, vím, že jsem proti tomu protestoval i přímo u Klause, že jsem mu říkal, že takovýmhle způsobem to nejde. Zvlášť třeba když do té druhé vlny privatizace nastoupil ten Motoinvest s těmi ‚mladými štikami‘, jak on říkal. A já jsem říkal: ‚To jsou podvodníci, normální veksláci, co blbneš?‘ Tak to byla jedna věc a druhá věc byla, že ona ta ekonomická situace byla na druhé straně nastavená příliš jakoby měkce. Že se jakoby hodně věnovalo času té privatizaci, v podstatě ta proběhla velmi spontánně, částečně ten majetek byl ukraden, částečně ti lidé ho odvedli někam pryč, ale nebyla žádná pravidla, jakým způsobem kontrolovat vlastně celý ten proces té privatizace. Ten právní rámec tady prostě scházel. A Klaus právníky nesnášel a měl pocit – ať se to spontánně nechá volné ruce trhu, že ona si to prostě srovná. Taky nás to stálo strašně peněz, když se pak privatizovaly ty banky, tak je sanovat po tomhletom období bylo hrozně obtížné a v podstatě jsme je prodali zadarmo těm Francouzům, Belgičanům a Rakušanům.“

  • „Tady v Praze existovalo několik významných center, kde se setkávali lidé. Většinou to bylo samozřejmě v bytech, jedním z takových center byl byt Petra Uhla, Václava Bendy, Petrušky Šustrové, Anny Marvanové (to byla stará novinářka), Františka Kriegla a Václava Havla. Takových bytů byly po Praze možná desítky. A tím, že Charta začala vydávat dokumenty, na druhé straně sem chodilo tajným kanálem do zahraničí, o kterém jsem ze začátku nevěděl, určité množství exilové literatury, tak bylo třeba udělat celorepublikovou distribuční síť a vazby mezi všemi těmi lidmi. To jsme tehdy dělali s Petrem Uhlem a Jiřím Němcem a postupovali jsme tak, že jsme věděli, kam který materiál a v kterou dobu odnést, aby se dostal dál, aby se dal písařkám k rozmnožování, zase jsme ty materiály stahovali zpátky, některé z nich se přerozdělovaly nebo se připravovaly na expedici do zahraničí, takže já když jsem říkal, že jsem dělal roli organizátora, komunikátora, pošťáka, tak to je v té obecné rovině samozřejmě. Tehdy jsme vymysleli časopis pro mladé, začali jsme ho dělat už po Chartě se synem Jiřího Lederera Alešem Ledererem a okruhem jeho přátel, časopis Spektrum, literárně-politicko-umělecký časopis, pak jsem se začal podílet na Informacích o Chartě 77, to jsem začal dělat s Petrem Uhlem. Když ho zavřeli, tak jsem to dělal s jeho ženou Aničkou Šabatovou, účastnil jsem se česko-polských aktivit, kdy sem z Polska chodila celá řada periodik, buď českých, která Poláci tiskli, nebo polských, která jsme zase museli určitým způsobem distribuovat... Chci tím říci, že já jsem nevymýšlel ty dokumenty, a vlastně ani filozofii Charty, ta není vůbec mým dílem. Já jsem spoluvytvářel atmosféru v Chartě, a protože jsem byl mladý a neuvěřitelně fyzicky výkonný, stal jsem se jedním z lidí, kteří byli ,nohama‘ Charty 77, kteří udržovali v chodu a v aktivitě všechny ty různé byty, pořád je proorganizovávali, vymýšleli různé skrýše, tajné schůzky... Takové věci jsem já dělal.“

  • „Já jsem měl naprosto volnou ruku v tom, že jsem měl na starosti bývalou Státní bezpečnost, která byla tehdy rozpuštěna Richardem Sachrem, ti příslušníci, což bylo asi 10 000 lidí v tzv. činných zálohách, byli doma na telefonu, a mým úkolem bylo je všechny propustit, samozřejmě po činnosti občanských a prověrkových komisí, což se týkalo téměř všech. Takže jakmile vyšel zákon o propouštění těch příslušníků nebo ještě předtím, tak já jsem vydal rozkaz, že všichni musí být propuštěni až na nějaké výjimky... Pak jsem měl připravovat zákon o činnosti občanských komisí a stavět novou zpravodajskou službu na půdorysu Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie... A to v podstatě byla moje činnost od dubna do voleb (1990). A pak přišly ty volby a rozhodovalo se, kdo bude novým ministrem vnitra. Volba (Jána) Langoše ministrem byla velice šťastná, protože on byl hluboce věřící člověk a přitom to byl vystudovaný elektrotechnik s obrovskou schopností analyticky uvažovat, s nímž jsme začali budovat opravdu už nové zpravodajské služby. A Úřad na ochranu ústavy a demokracie se přejmenoval na Federální bezpečnostní informační službu, já ho měl na starosti, zároveň mě Langoš pověřil i výstavbou Federálního ministerstva vnitra, to znamená, já jsem zřídil federální policii, zákonem, kde byly vlastně ty federální složky, které souvisely s bezpečností České republiky. Já jsem vytvářel ten Federální policejní sbor, kde tehdy byla Cizinecká a pohraniční policie, byla tam Federální kriminální ústředna, byla tam Ochranná služba na ochranu ústavních činitelů, vojska ministerstva vnitra jsme zrušili, a byly tam nějaké další útvary, které měly federální působnost. Já jsem byl už prvním náměstkem a stal jsem se ředitelem Federálního bezpečnostního sboru. Takže já jsem si uvědomil, že nelze jenom destruovat to, co tady bylo, ale je třeba vystavět nějaké nové bezpečnostní složky podřízené parlamentu, veřejnému mínění, a učinit i z toho ministerstva vnitra normální ústřední orgán státní správy. Což se mi pak podařilo až po dalších volbách (1992), kdy jsem se stal českým ministrem vnitra a kdy jsem vlastně celé ministerstvo vnitra zcivilnil a příslušníky ve Sboru národní bezpečnosti, později tedy příslušníky Policie České republiky, byli jenom lidé v přímém výkonu policejní služby.“

  • „Já mám pocit, že ta moc nás nějakým způsobem fascinovala, ať už negativně nebo pozitivně. Havlova esej Moc bezmocných v nás vryla nemocenskou složku politické nebo veřejné činnosti, to je pravda, ale na druhou stranu, nikdy nic nevidíte úplně negativně. Všechno má své různé odstíny. My jsme se učili se jí nebát, té moci, ale teď nemyslím jenom té komunistické, ale své vlastní moci se nebát... Myslím, že to bylo daleko plastičtější. Já jsem to pak zpětně pozoroval sám na sobě a to už přeskočím do období, kdy jsem dělal na ministerstvu vnitra první rok a čtvrt náměstka federálního ministra vnitra... Tehdy, kdy byl člověk na pomezí politiky, exekutivní činnosti, ještě jakoby jednou nohou na pomezí občanské společnosti a zbytkem všeho v novinářském prostředí, tak jsem si uvědomoval, jaká mohla být verze interpretace těch 50. let... Tehdy už mně byla řada věcí podezřelá. V 50. letech si vezměte mladého člověka, láme se systém, vytváří se nějaká nová budoucnost, on je naprosto pevně přesvědčený, že má pravdu, a má v rukou moc... Jak se takový člověk zachová? A já jsem byl v úplně stejné situaci jako ten mladý člověk v 50. letech v roce devadesát. Já jsem byl naprosto přesvědčený o tom, že komunismus se už vůbec nedá občerstvit, obnovit, reformovat, že to je konec. Měnila se celá epocha, měnily se dějiny, celý systém se měnil a já jsem věděl, že máme pravdu, a měl jsem v rukou tu moc. Samozřejmě, bylo to jiné než v 50. letech, protože už tady existoval demokraticky kooptovaný a pak zvolený parlament, byla tady velká síla nezávislých sdělovacích prostředků, byla tady velká pluralita společnosti, nikdo nebyl umlčován, ale já vím, s jakým až pohrdáním jsem se díval na lidi, a to byli mí kolegové z disentu, kteří měli jiné názory než my jakoby v tom hlavním proudu na to, že je třeba zachovat sociální systém, postupovat pomalu, mít nějaké právní rámce pro to, co děláme, a takové věci, a s jakým až pohrdáním člověk se na ně díval, co tady zdržují, když my děláme revoluci. To pokušení to nějak zválcovat, rychleji, ne že by snad člověk chtěl někoho zabít nebo zavřít nebo tak, ale nějak odsunout stranou, ať tady nepřekážejí. Když to pak člověk reflektuje, bylo to hrozné zjištění, v jaké situaci se člověk může ocitnout, když na to není připraven, zkušenostmi, přáteli, kritickým prostředím, a kam až to může dojít.“

  • „ODS tady tehdy představovala dynamický prvek..., věděla jasně, co chce, chtěla politickou transformaci, ekonomickou transformaci, sociální transformaci a měla jasná (ani nechci říct) hesla, ale prostě byla sevřenější ve svých programových otázkách, a já jsem nakonec skončil v ní, i když jsem si uvědomoval, že to s sebou ponese do budoucna velké problémy. Víte, ona jedna věc je vstoupit do politické strany a usilovat o to být ministrem vnitra a druhá věc je účast v té politické straně. A velmi rychle si uvědomíte, že abyste mohl usilovat o nějakou pozici a abyste v ní také mohl dobře fungovat, musíte si v té politické straně také vybudovat nějaké postavení. A kromě toho, že musíte pracovat ve svěřeném resortu, musíte mít nadresortní pohled na politiku vůbec, a pokud chcete uspět v rámci té politické strany, že si musíte získat členy té politické strany. Takže kromě toho, že člověk musí pracovat na tom ministerstvu a pracovat ve vládě, tak musí být neustále připraven objíždět republiku odshora dolů, zprava doleva a neustále diskutovat s členskou základnou, protože i v té straně se vytvářejí demokratické mechanismy, a kdybyste tohleto nedělal, tak by vás příště do žádných pozic nenavrhli. To znamená, že ta doba hájení parašutovaného člověka Václavem Havlem na ministerstvu vnitra skončila a já jsem se stal normální součástí regulérního politického souboje tehdy existujících politických stran, tuhle myšlenku jsem přijal, i když s určitým odporem, zvlášť k té stranické politice, nicméně jsem tehdy dosáhl myslím docela významných úspěchů, že mě Občanskodemokratická strana vzala jako člověka, který pochází z disentu, který je silně antikomunistický, který umí hovořit s lidmi a neváhá ztrácet čas tím, že neustále někam jezdí, něco vysvětluje, s někým o něčem diskutuje. Takže se stalo, že já jsem v té straně měl úplně výjimečnou pozici od samého začátku.“

  • „Tak já jsem se začal hlásit na vysoké školy nejdříve podle preferencí osobních, na filozofii, na literaturu a skončil jsem na ČVUT... Asi pět nebo šest let jsem to zkoušel.. .Byl jsem neúnavný, protože všichni moji kamarádi studovali, já jsem se s nimi přátelil dál a chtěl jsem být v tom prostředí. Prošel jsem celou přijímací zkouškou, které byly zdánlivě objektivní, ale jako by mě nepřijali a někde napsali, že je to kvůli špatnému posudku ze střední školy, někde řekli, že jsem se neumísti,l a na dvou těch vysokých školách jsme měli zevnitř informace, jaký je pravý důvod toho nepřijetí. Na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity nám tuto informaci sdělil Dušan Machovec, bratr Milana Machovce, také pozdějšího disident, ten řekl nějakému našemu známému, že jsme se zbláznili, že Ruml nemůže nikdy studovat na Filozofické fakultě, ať to tam vůbec nezkoušíme... A matka mluvila s rektorem ČVUT, kde brali úplně každého bez přijímacích zkoušek, rodiče mně najali učitelku a já jsem se doučil deskriptivní geometrii, matematiku a fyziku, abych ty zkoušky opravdu udělal, a moje matka byla za rektorem té školy jako matka dítěte, které má potíže, a on jí rovnou řekl, že mě prostě vzít nesmí, že je prostě zákaz vzít takové lidi na vysokou školu.“

  • Celé nahrávky
  • 14

    Praha, 21.06.2018

    (audio)
    délka: 31:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 15

    Praha , 15.08.2013

    (audio)
    délka: 05:27:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 16

    Praha, 29.06.2016

    (audio)
    délka: 03:13:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk je autentický i tehdy, když autentický není

Jan Ruml
Jan Ruml
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jan Ruml se narodil 5. března 1953 v Praze-Podolí jako syn komunistického novináře, později disidenta, signatáře Charty 77, politického vězně a poslance Jiřího Rumla. V raném dětství žil s rodinou ve Východním Berlíně, kde otec působil jako korespondent Československého rozhlasu, a zde byl svědkem budování tzv. Berlínské zdi (v srpnu 1961). Příklad rodičů i zážitek srpna 1968 předurčily jeho vlastní dráhu disidenta. Po maturitě v r. 1972 se čtyři roky hlásil na vysoké školy různého zaměření, ale z politických důvodů ho vždy odmítli přijmout. Proto začal pracovat v manuálních profesích (jako učeň ‒ filmový laborant na Barrandově, zauhlovač-odškvárovač v plynárně v Michli, dřevorubec v Kaplici v jižních Čechách, učeň a knihkupec v nakladatelství Melantrich, dojič krav a topič). Z Melantrichu byl propuštěn kvůli podpisu Charty 77, do jejíž činnosti se zapojil ještě aktivněji po svém návratu z jižních Čech do Prahy v r. 1978. Jan Ruml v Chartě působil jako jeden z koordinátorů, kontaktních osob a distributorů samizdatu. S Petrem Uhlem a Jiřím Němcem vytvářel celostátní distribuční síť dokumentů Charty, podílel se na vydávání samizdatu (časopis Spektrum), rozšiřoval Informace o Chartě 77, účastnil se česko-polských aktivit apod. V r. 1979 zorganizoval tzv. druhou vlnu VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) a koordinoval tzv. kurýrní kamionovou poštu mezi Prahou a londýnským nakladatelstvím Palach Press Limited v Londýně. Po udání a zadržení jednoho z kamionů StB (v dubnu 1981) strávil spolu s otcem a dalšími šesti disidenty rok ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění pokračoval v disidentské činnosti, jen v létě 1983 a 1984 se s bratrem vypravil do slovenských hor pást jalovice. V letech 1987‒1989 se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin, Originálního videojournálu a radikálně antikomunisticky orientované politické revue Sport, stal se členem Hnutí za občanskou svobodu a účastnil se debat se studenty. Souběžně od roku 1987 pracoval jako sanitář na oddělení ARO v pražské Nemocnici pod Petřínem. Dne 18. listopadu 1989 založil s přáteli ze samizdatu Nezávislé tiskové středisko, základ pozdějšího týdeníku Respekt, jehož se stal prvním šéfredaktorem. Velmi krátce působil jako mluvčí Občanského fóra a účastnil se prvního jednání OF s komunistickou vládou Ladislava Adamce (21. 11. 1989). Od prosince 1989 do června 1990 se podílel na práci neformální „vlivové skupiny“ tvořené spolupracovníky prezidenta Havla, členy vlády, zástupci Občanského fóra a novináři. Tato skupina navrhla Jana Rumla do funkce náměstka federálního ministra vnitra, v níž působil od dubna 1990 do voleb v červnu 1990. V této funkci měl na starosti mj. propuštění deseti tisíc příslušníků bývalé Státní bezpečnosti v činných zálohách, neformální odvolávání agentů StB z vysokých státních funkcí a transformaci bývalé civilní kontrarozvědky na demokraticky kontrolovanou tajnou službu. Před volbami v červnu 1990 vystoupil v Československé televizi proti tehdejšímu předsedovi Československé strany lidové Josefu Bartončíkovi a obvinil ho ze spolupráce se Státní bezpečností a porušení slibu prezidentu Havlovi, že nebude kandidovat do státních funkcí. V letech 1992‒1997 byl ministrem vnitra samostatné České republiky a v letech 1996‒1998 poslancem Parlamentu ČR. V tomto období odpovídal za zásadní kroky demokratické transformace Ministerstva vnitra ČR, policie a tajných služeb. Na jaře 1992 vstoupil do Občanské demokratické strany, kde měl mimo jiné roli zprostředkovatele při jednáních mezi prezidentem Václavem Havlem a předsedou vlády Václavem Klausem. Podporoval základní cíle vlády, ale kritizoval její ekonomickou technokratičnost a vystupoval proti jejím sporným krokům (např. způsobu privatizace českého petrochemického průmyslu). Dne 28. listopadu 1997 vyzval spolu s ministrem Ivanem Pilipem tehdejšího předsedu strany Klause k odstoupení z důvodu nekalého financování strany v době jeho cesty do Bosny (tzv. Sarajevský atentát). Na kongresu v Poděbradech v prosinci 1997 kandidoval na předsedu Občanské demokratické strany, neuspěl, založil však samostatnou liberální stranu Unie svobody, jejímž se stal předsedou. Jan Ruml se podílel také na projektu koalice čtyř malých stran, tzv. Čtyřkoalici, proti „opoziční smlouvě“ usilující o změny ústavního systému ve prospěch velkých stran. Za Čtyřkoalici byl v roce 1998 zvolen do Senátu ČR, kde působil od roku 2000 také jako místopředseda pro zahraniční věci a podporoval projekty zaměřené na obranu lidských práv v autoritativních režimech (Olympic Watch, Občanské Bělorusko). Během tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 se ubytoval spolu se stávkujícími redaktory v budově České televize, aby státní orgány nemohly zakročit silou. V roce 2004 se stáhl z politiky, dokončil studia práv a pracoval v oblasti firemního etického poradenství a na projektech neziskových organizací. Poskytoval zkušenosti s českou demokratickou transformací kubánským studentům univerzity v Miami. V roce 2006 sehrál důležitou roli při záchraně časopisu Respekt a stal se na dva roky předsedou jeho dozorčí rady. V současnosti působí jako generální ředitel holdingu SECAR Bohemia, který vyvíjí systémy pro vyhledávání ukradených osobních automobilů. Od r. 2010 je řadovým členem Strany zelených v Praze 2. Je ženatý a má dva syny, s rodinou často pobývá na chalupě v jižních Čechách.