Na Poláky! Před 40 lety začala mrazivá operace Krkonoše

/ /
František Netušil vyrazil k polským hranicím s ženijním praporem 17. tankového pluku v obrněném transportéru OT-62. Zdroj: Paměť národa
František Netušil vyrazil k polským hranicím s ženijním praporem 17. tankového pluku v obrněném transportéru OT-62. Zdroj: Paměť národa

Přes 17 tisíc československých vojáků čekalo před čtyřiceti lety u severních hranic na rozkaz, aby vtrhli do Polska. Operace Krkonoše měla potlačit vzrůstající odboj proti komunistické vládě, který reprezentovalo nezávislé odborové hnutí Solidarita.

Velení Československé lidové armády (ČSLA) vyhlásilo vybraným vojenským útvarům poplach 6. prosince 1980. Z kasáren vyjely útvary slánské 1. a táborské 9. divize posílené několika dalšími jednotkami údajně na mimořádné cvičení. Ve skutečnosti však šlo o přípravu na vpád do Polska. Spolu s bojovými jednotkami totiž cestovala ostrá munice do tanků, děl, kulometů, samopalů a další zbraní, která se na vojenská cvičení běžně nevyvážela.

Pavel Čermák v roce 1980. Zdroj: Paměť národa
Pavel Čermák v roce 1980. Zdroj: Paměť národa

Údajné cvičení se odehrávalo ve velmi nepříznivých podmínkách – 6. prosince 1980 teplota v noci klesala až k mínus 20 stupňům. Vystudovaný právník Pavel Čermák tehdy sloužil jako zástupce velitele roty u tankového pluku v Žatci. Stále dokola uvažoval, jak se zachová, pokud jeho tankový pluk Polsko napadne.

„Vždycky jsem si vymyslel nějaké město. Třeba Poznaň. Jedeme tam s tanky a jako velitel sedím na věži. Najednou zpoza rohu vyběhne třináctiletý kluk, v ruce Molotovův koktejl a bude ho chtít hodit na náš tank, aby bránil svou vlast,“ připomněl si Pavel Čermák kritické okamžiky své vojny.

„Dospěl jsem k názoru, že ho zastřelím, a to z jednoho prostého důvodu. Pod sebou v tanku mám tři vojáky, kteří mně věří, a za sebou další tanky, jejichž posádky na mě spoléhají. Moje trauma se ještě rozšířilo.“

Mráz, led a ostrá munice

Z invaze, jež by připomínala vpád spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, naštěstí sešlo. Přesun obrovského množství techniky a vojáků k polským hranicím s názvem ‚Operace Krkonoše‘ si ale oběti vyžádal. Podle svědectví pamětníků umírali mladí kluci při dopravních nehodách. Jeden spáchal sebevraždu a řada vojáků utrpěla zranění nebo jim v mrazivých nocích omrzly končetiny tak, že musely být amputovány.

„Dostal jsem rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety OT-65 s kulometem ve věži. Naším úkolem bylo obsadit náměstí v jednom polském městě, mělo v názvu slovo Góra,“ vyprávěl pro Paměť národa Vítězslav Velc, v roce 1980 desátník u chemické jednotky. „Důstojníci dostali připravené mapy a letecké snímky. Na náměstí se sbíhaly tři ulice, do kterých bychom rozmístili po jednom OT-65, samozřejmě s ostrou municí.“

Vítězslav Velc vlevo nahoře. Zdroj: Paměť národa
Vítězslav Velc vlevo nahoře. Zdroj: Paměť národa

Když se Vítězslav Velc zeptal, jestli musí do Poláků střílet, důstojník odpověděl: „Desátníku, když na vás budou střílet, tak se na ně budete smát, nebo co?“

Mladík jim řekl: „Nevím, a proč by na nás měli střílet?“ Od velitelů se dozvěděl, že Poláci jsou bojovný národ a schovávají doma brokovnice. „Dělejte si tam, co chcete, ale když vám přes obsazenou vesnici něco projede, budete mít průšvih vy,“ varoval ho důstojník.

Poláci len jebú a chlastajú

Jako dvacetiletého kluka Víťu zamrazilo při představě, že by střílel do lidí. Stejně uvažoval František Netušil, který tenkrát sloužil v Československé lidové armádě jako voják ‚záklaďák‘:

František Netušil. Zdroj: Paměť národa
František Netušil. Zdroj: Paměť národa

„U hranic s Polskem to vypadalo jako ve válce. Všude stála nebo jela spousta vojenské techniky,“ prohlásil „My jsme opravdu šli na Poláky. Bylo obrovské štěstí, že jsme hranice nepřekročili. Nedovedu si sám sebe představit, že bych tam střílel.“

Operace Krkonoše nevznikla v hlavách československé generality. Na pokraj války dohnali Československo neomezení vládci nad východním socialistickým blokem, sovětští komunisté, které děsila sílící popularita nezávislého odborového hnutí Solidarita na čele s Lechem Walesou, do kterého vstupovaly miliony Poláků (za rok existence Solidarity to bylo 10 milionů Poláků oproti třem milionům polské komunistické strany).

Uznání nezávislého odborového hnutí na konci srpna 1980 doprovázelo uvolnění poměrů v Polsku nazývané Karneval Solidarity, jakási obdoba pražského jara, kdy vycházely knihy zakázaných autorů, divadla hrála představení bez schvalování cenzorů, Solidarita vydávala vlastní týdeník. To s nelibostí sledovali Sověti v čele s Leonidem Brežněvem.

Solidarita představovala nebezpečný příklad pro ostatní socialistické země, a proto v Moskvě proběhla 5. prosince 1980 jednání. Pro invazi se tehdy vyslovili představitelé Československa Gustáv Husák a Německé demokratické republiky Erich Honecker. S útokem na Polsko naopak nesouhlasili komunisté z Maďarska a Rumunska.

Marek Franěk v roce 1980. Zdroj: Paměť národa
Marek Franěk v roce 1980. Zdroj: Paměť národa

Československo dalo najevo svou ochotu vojensky zasáhnout vysláním 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 děl a dalších kusů dělostřelecké techniky a stovky nákladních a osobních automobilů na mimořádné cvičení Krkonoše.

Přesun vojska k polským hranicím doprovázela propaganda zaměřená proti demokratické opozici v Polsku. Vymývání mozků poznal Marek Franěk, vysokoškolák, který ‚kroutil‘ vojnu u motostřelců v Prachaticích a zúčastnil se Operace Krkonoše.

Na cestě k polským hranicím zůstala jednotka několik dní v kasárnách v Benešově. „Promítali nám polský film o intelektuálech, kteří nic nedělají, nevědí, co se sebou, a jenom někde popíjejí,“ uvedl. „Naše prosté vojáky to hrozně naštvalo. Nadávali – Poláci, oni nič nerobia, len tady jebú a chlastajú, lebo čo!‘“ 

Kolem silnic zůstávala spoušť

Nebývalé tažení armády na sever Čech zažil v prosinci 1980 řidič tanku Jiří Krůžela. Kasárnami, kde si odbýval dvouletou vojnu, začaly kolem Mikuláše šířit zprávy, že jednotky vyrazí na mimořádné divizní cvičení. Nicméně absolventi vojenských kateder vysokých škol, kteří měli větší přehled, říkali, že se může jet na Polsko.

„Jeden den se důkladně kontrolovala technika a nakládala se ostrá munice. Večer se vyrazilo na cestu. Vznikaly problémy, protože jsme nikdy předtím s tanky nejezdili po silnici,“ uvedl Jiří Krůžela.

Jiří Krůžela s kolegy a s tankem v říjnu 1980. Zdroj: Paměť národa
Jiří Krůžela s kolegy a s tankem v říjnu 1980. Zdroj: Paměť národa

„Na tvrdém asfaltu se pásy chovají úplně jinak než v terénu. Cestou jsme přerazili dost sloupů a plotů. Jeli jsme celou noc. Nad ránem jsem asi třikrát zaspal. Velitel tanku mě musel budit, abych nesjel do příkopu.“

U polských hranic zůstal Jiří Krůžela několik dní. O vývoji v Polsku, který tak znepokojoval Sovětský svaz, věděli lidé v Československu nejen z místních prokomunistických médií, ale také ze svobodných západních rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Strachovali se, že invaze Československé armády a dalších vojsk Varšavské smlouvy do Polska rozpoutá třetí světovou válku. Mohutný příliv vojenské techniky kolem svých domovů k hranicím sledovali zachmuřeně a znepokojeně.

Armáda byla v rozkladu a plná nenávisti

„Při přesunu vládlo hrozné počasí. Byly mrazy deset až patnáct stupňů pod nulou. Jel jsem na vétřiesce jen se zaplachtovanou korbou. Nemohli jsme se hýbat a všichni jsme tam hrozně promrzli,“ poznamenal František Netušil. 

„O tom, že jedeme na Poláky mluvili i důstojníci, občas od nich něco problesklo. Měli také strach. Najednou jsme pro ně nebyli kreténi a debilové. Nezapomenu na slova svého velitele: Ještě budete rádi, že máte na hlavách ty ocelový blembáky. Teď se vám budou hodit. Teď je to naostro.“ 

Bojové vozidlo pěchoty BVP-1 při přesunu během cvičení Krkonoše. Zdroj: Paměť národa
Bojové vozidlo pěchoty BVP-1 při přesunu během cvičení Krkonoše. Zdroj: Paměť národa

V ČSLA nesloužili jako záklaďáci jen vojáci jako František Netušil – tedy s odporem k zabíjení lidí. Poměry v armádě na začátku 80. let 20. století výstižně popsal Marek Franěk. „Překvapila mě taková vzájemná nenávist všech vůči všem,“ řekl Paměti národa.

„Armáda byla v totálním rozkladu. Autorita nadřízených fungovala pouze na základě vyvolávání strachu a místo skutečné bojové přípravy se neustále jen uklízelo. Vojáci jako lidi velitele nezajímali. Existoval obrovský problém se šikanou, ale nikdo ho neřešil.“

Podobné zkušenosti získal na vojně i Pavel Čermák. „Většina mých vojáků prošla před vojnou trestním stíháním,“ upozornil. „Kvůli nim vládl v kasárnách zákon kriminálu. Když vám slíbili, že vás v noci zlikvidují, mohli jste jim věřit.“

Někteří se těšili

Právě na konto podobných vyvrhelů František Netušil řekl: „Někteří vojáci se cestou do Polska těšili, že budou moci střílet.“

U polských hranic skončil v prosinci 1980 František Kotyz. „Opravdu jsme nevěděli, co bude. Měli jsme vypracováno několik scénářů. Bylo zajímavé, že někteří lidé se tam docela těšili,“ poznamenal. „V té době nebyl problém v Polsku sehnat zboží, které u nás nebylo dostupné. Jeden voják říkal: Až nebude co kouřit, drcneme tankem do trafiky a nabereme marlbora. A za kádéčka si budeme kupovat Polky.“

Kádéčko byla zkratka pro dlouhé vojenské čtyřkonzervy s masem, jehož se v Polsku v roce 1980 zoufale nedostávalo. „Ale já, protože jsem měl v Polsku kamarády, tak jsem si říkal, co udělám, když tam skutečně pojedeme,“ prohlásil Pavel Kotyz. „Asi ukradnu nějaké bojové vozidlo pěchoty a pojedu s ním na sever k moři. Tam skočím na nějakou loď a zmizím. Člověk měl tehdy takové hloupé představy. No, nevím, co by se v Polsku dělo.“

Přimrzl k pancíři a amputovali mu ruku

Tragédie se odehrávaly už při pouhém přesunu těžké vojenské techniky na sever Čech. Paměť národa uchovává kromě jiného následující svědectví.

Při průjezdu Slaným narazil jeden obrněný transportér do domu poté, co mu při sjezdu z kopce ‚odešla‘ hydraulika a nemohl brzdit ani pořádně zatáčet. Z roty Františka Netušila dorazily do Chrudimi jen dva obrněné transportéry ze šesti. K vojákům se dostala zpráva a havarovaném tanku, v němž zahynula celá posádka.

František Netušil s kolegy. Zdroj: Paměť národa
František Netušil s kolegy. Zdroj: Paměť národa

František Kotyz odjel se svými vojáky z kasáren motostřeleckého pluku v Benešově do Jaroměře – Josefova 7. prosince. Když projížděli přes most v Bohdanči, tak pod ním zahlédli převrácený tank. František se ale především dozvěděl zprávu o sebevraždě jednoho vojáka z druhého praporu. Psychicky labilní mladík neunesl zátěž danou mimořádně těžkými podmínkami při přesunu k hranicím.

František Kotyz se stal očitým svědkem jiné mimořádné události, když jeden strážný z jejich roty při noční službě usnul a přimrzla mu ruka k pancíři. Omrzliny byly tak vážné, že mu ji v nemocnici museli amputovat.

Vítězslav Velc dorazil se svým útvarem do nějakého lesa, kde se vojáci utábořili. Chyběly jim stany a v noci teplota klesla na mínus 20 stupňů Celsia. Technika velmi rychle promrzala, protože motory musely zůstat kvůli utajení vypnuté. Některé posádky obrněných vozidel se zpočátku ohřívaly tak, že letlampu namířily na pancíř a ohřívaly uvnitř vzduch. Ale druhý den důstojníci jejich ‚zlepšovák‘ zakázali, aby se někdo z nich neudusil. Vojáci spali venku.

„Došlo k několika vážným omrzlinám, kdy museli klukům amputovat prsty u nohou,“ upozornil Vítězslav Velc. Důstojníci si naopak žili jak páni, přespávali ve skříňových Pragách V3S, v nichž se topilo v malých, ale výhřevných kamínkách.

Tank bouchal jak při ohňostroji

Při cestě k polským hranicím omrzla zápěstí řidiči vojenské tatrovky Kamilu Mihálovi. U Mělníka se kolona zastavila a kolem se prořítilo několik hasičských vozů. O kus dál totiž shořel pásový transportér, posádka z něj díkybohu včas unikla.

Kamil Mihál v roce 1980. Zdroj: Paměť národa
Kamil Mihál v roce 1980. Zdroj: Paměť národa

Kamil Mihál strávil při přesunu své jednotky směrem k Polsku za volantem třicet hodin. Cestou dostali vojáci jen jednou polévku a jednou čaj. Kamil  zaslechl také jednu tragikomickou historku. V jednom tanku spal nabíječ, a aby mu nebyla zima, tak si zatopil. Od ohřívače, takzvaného ‚bufíku‘, mu chytil spacák. Hodil ho dopředu do prostoru řidiče, zapatlaného od oleje. V tanku vypukl požár a začala bouchat ‚kila‘ – velké tankové náboje.

„Protože byla bojová pohotovost, plně vyzbrojený tank jich vezl čtyřicet tři. Byl z toho ohňostroj jako na Silvestra. ‚Kila‘ lítala z obou poklopů,“ prohlásil Kamil Mihál. Nabíječ stačil z tanku vyskočit a do bezpečí unikli i všichni ostatní vojáci.

Spousta techniky zůstala ‚viset‘ na cestě

Cvičení ukázalo, jak zastaralá a špatně udržovaná vozidla Československá lidová armáda měla: „Hodně techniky zůstalo stát na cestě. Kdybychom šli do války za naši vlast, možná by dojelo všechno. Ale nikdo nevěděl, kam jedeme, nikdo z důstojníků s námi pořádně nemluvil. Jisté bylo, že připravují nějaký podraz,“ řekl František Kotyz.

„Když jsme se blížili k polským hranicím, šířil se strach, že tam opravdu vlítneme. A pro řidiče není problém tank zneschopnit během půl hodiny. Stačí zavřít žaluzie, vyhnat otáčky motoru nahoru, za chvíli vylítne teplota přes sto stupňů a spálí se gumičky obepínající vložky. Motor se zalije chladicí kapalinou a je hotovo. Podobně to fungovalo u maďarských nebo sovětských obrněných transportérů.“ 

Kamil Mihál vyjádřil ve vyprávění pro Paměť národa pocity mnoha vojáků nahnaných do česko-polského pohraničí. „Byl strach. Nálada nebyla dobrá. Nejistota. Člověk nevěděl, co bude… Poláci by se s náma asi nemazlili,“ uvedl.

Při návratu je lidé nadšeně zdravili

Historici uvádějí několik důvodů, proč plány na invazi do Polska padly. Sovětský svaz měl problémy s válkou započatou po okupaci Afghánistánu. Navíc se obával houževnatého odporu Poláků a odvetné reakce Spojených států amerických a jejich spojenců z NATO.

Ukončení Operace Krkonoše přineslo úlevu nejen vystresovaným vojákům a důstojníkům. Radovali se také civilisté z území, kudy kolony těžké vojenské techniky směřovaly k polské hranici.

Rozkaz k návratu do posádek vydal prezident Gustáv Husák vojenským útvarům 9. prosince 1980. Mimochodem právě on hlasoval na setkání pohlavárů socialistických zemí pro invazi do Polska. Dějiny se naštěstí ubíraly jiným směrem.

„Při cestě zpátky od polských hranic do kasáren nám lidé kolem silnic mávali jak Rusům v květnu pětačtyřicátého,“ svěřil se Jiří Krůžela.

Sověti nechali řešení na polských komunistech. Ti proti Solidaritě zasáhli poté, co Kreml rozzuřilo Poselství pracujícím ve východní Evropě, které vydali 8. září 1981 delegáti prvního kongresu Solidarity. Sovětský vůdce Leonid Brežněv poselství popsal jako nebezpečný a pobuřující dokument: „Není v něm mnoho slov, ale všechna mají jeden cíl. Jeho autoři chtějí vyvolat v socialistických zemích chaos a povzbudit skupiny různých disidentů.“

Polští představitelé věděli, že je čas proti Solidaritě tvrdě zasáhnout. V neděli 13. prosince 1981 vyhlásil polský generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav – v ulicích všech měst se objevily polské tanky a obrněné transportéry s polskými vojáky, hnutí Solidarita se ocitlo bylo zákon a její představitelé byli zatýkáni.

Tento článek vychází s podporou Polského institutu v Praze.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na podporte.pametnaroda.cz. Paměť národa můžete podpořit i nákupem vánočních dárků v e-shopu Paměti národa na eshop.pametnaroda.cz.