Před 40 lety vznikla v Polsku Solidarita, která svrhla komunistický režim

/ /
Vůdce stávkujících Lech Wałęsa po podepsání porozumění s vládnoucími komunisty, kteří souhlasili se vznikem nezávislého odborového hnutí Solidarita. Foto: Wikimedia Commons
Vůdce stávkujících Lech Wałęsa po podepsání porozumění s vládnoucími komunisty, kteří souhlasili se vznikem nezávislého odborového hnutí Solidarita. Foto: Wikimedia Commons

Poslední srpnový den roku 1980 dostali polské komunisty na kolena dělníci. Ti, kterým měl socialismus přinést lepší časy, živořili a jejich protesty byly vždy brutálně potlačeny: v Poznani 1956, v Gdaňsku 1970 a Radomi 1976. Srpen 1980 byl jiný. Vzbouřilo se celé Polsko.

Komunistické hospodářství bylo u konce s dechem, obchody zely prázdnotou, lidé byli odkázáni na černý trh, kde ceny stále rostly. Režim se více než o blaho pracujících staral o potlačování svobody projevu a represi kritiků režimu.

Mezi ty nejhlasitější patřil elektrikář Lech Wałęsa, který přišel o práci v Gdaňských loděnicích V. I. Lenina v roce 1976. V srpnu 1980 se do nich vrátil, aby se postavil do čela stávky 15 tisíc zaměstnanců. Zbožného katolíka a vůdčí osobnost protestů v roce 1970 oslovili iniciátoři stávky, kterou vyhlásili 14. srpna na protest proti propuštění jeřábnice Anny Walentynowicz pět měsíců před důchodem.

Autorem výzvy ke stávce byl historik Bogdan Borusewicz, který organizoval vzpomínkové akce na oběti protestů v roce 1970 a angažoval se v ilegálních nezávislých odborech, kde poznal Lecha Wałęsu. Stávku zorganizoval spolu s mladými zaměstnanci loděnic Jerzym Borowczakem, Bogdanem Felskim a Ludwikem Prądzyńskim, kteří přinesli do loděnic první letáky o stávce. Právě Bogdan Borusewicz navrhl jako vůdce zkušeného Lecha Wałęsu, který byl schopný oslovit stávkující a vyjednávat s vedením.

Stávkující zvolili jinou strategii než v prosinci 1970, kdy byly jejich protesty v ulicích krvavě potlačeny střelbou. V srpnu 1980 se rozhodli pro stávku okupační, zamkli se v loděnicích a po třídenním jednání dosáhli svého: do práce mohou opět nastoupit Anna Walentynowicz i Lech Wałęsa, stávkující nebudou potrestáni, vznikne pomník obětí potlačení stávky v prosinci 1970 a proběhnou svobodné volby do odborů.

K branám Gdaňských loděnic V. I. Lenina přicházely po celou dobu stávky davy lidí na podporu stávkujících. Foto: Wikimedia Commons
K branám Gdaňských loděnic V. I. Lenina přicházely po celou dobu stávky davy lidí na podporu stávkujících. Foto: Wikimedia Commons

Málem zůstalo u vítězství zaměstnanců jednoho podniku. Když se začali z loděnic rozcházet domů, u brány je zastavila řidička tramvaje Henryka Krzywonos. Vyzvala je, aby stávku neukončovali, dokud nebudou splněny požadavky stávkujících v dalších podnicích, které se k jejich stávce připojily. Tak vznikl Mezipodnikový stávkový výbor, který zformuloval 21 požadavků všech stávkujících.

Proletáři všech podniků spojte se!

Seznam zveřejnili 18. srpna 1980 a pověsili na bránu loděnic vedle fotografie papeže Jana Pavla II., který rok předtím dodal při své návštěvě Polákům odvahu k boji za svá práva. Poláci ho vyslyšeli. V srpnu 1980 se dožadovali práva na existenci nezávislých odborů, svobody projevu, náboženské svobody a zlepšení životních podmínek.

21 požadavků stávkujících (21 postulatów) bylo v roce 2003 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO uchovaného v dokumentech Paměť světa. 1. Souhlas s nezávislými podnikovými odbory na straně a zaměstnavatelích podle Úmluvy č. 87 Mezinárodní organizace práce ratifikované Polskou lidovou republikou o nezávislých odborech. 2. Zaručení práva na stávku a bezpečnosti stávkujících a jejich podporovatelů. 3. Respektovat svobodu projevu, tisku a zveřejňování zaručenou Ústavou Polské lidové republiky a nekriminalizovat nezávislá vydavatelství a zpřístupnit prostředky masové komunikace představitelům všech vyznání. 4. Vrátit práva: lidem propuštěným z práce po stávkách v letech 1970 a 1976, studentům vyloučeným ze škol za jejich přesvědčení, propustit všechny politické vězně (mezi nimi Edmunda Zadrożyńského, Jana Kozłowského, Marka Kozłowského), netrestat projevy víry. 5. Zveřejnit v prostředcích masové komunikace informaci o vytvoření Mezipodnikového stávkového výboru a zveřejnit jeho požadavky. 6. Podniknout reálné kroky k vyvedení země z krize, a to zveřejněním informací o společensko-hospodářské situaci a umožněním účasti v debatě nad programem reforem všem společenským prostředím a vrstvám. 7. Zaplatit všem účastníkům stávky plat za dobu stávky, jako by šlo o dovolenou. 8. Zvýšit základního platu každého zaměstnance o 2 000 zlotých měsíčně jako kompenzaci za dosud zvýšené ceny. 9. Zaručit automatické zvyšování mezd v souladu s rostoucími cenami a znehodnocováním peněz. 10. Plně zásobovat vnitřní trh potravinami a vyvážet pouze přebytky. 11. Zavést lístky pro maso a masné produkty (dokud nebude situace na trhu pod kontrolou). 12. Zrušit komerční ceny a prodej za devizi v tzv. vnitřním exportu. 13. Zavést pravidla výběru vedoucích pracovníků podle kvalifikace, a nikoli stranické příslušnosti, a zrušit výsady policie, Státní bezpečnosti a stranického aparátu tím, že se vyrovnají přídavky na děti a zruší zvláštní prodejny atp. 14. Snížit důchodový věk pro ženy na 50 let a pro muže na 55 let nebo 30 odpracovaných let v PLR pro ženy a 35 let pro muže bez ohledu na věk. 15. Srovnat důchody a výsluhy starého typu na úroveň těch v současnosti vyplácených. 16. Zlepšit pracovní podmínky lekařů, což zajistí plnou zdravotní péči pracujícím. 17. Zajistit odpovídající počet míst v jeslích a školkách pro děti pracujících žen. 18. Zavést placenou mateřskou dovolenou v délce tří let na výchovu dítěte. 19. Zkrátit čekací dobu na byt. 20. Zvýšit cestovní náhrady ze 40 na 100 zlotých a přídavek za práci mimo bydliště. 21. Zavést všechny soboty jako volné. Pracovníkům v nepřetržitých a čtyřsměnných provozech nahradit neexistenci volných sobot delším výměrem dovolené nebo jinými placenými volnými dny.

„Pro komunisty to byl takový šok, že nevěděli, jak reagovat,“ řekla Paměti národa Ewa Klosová, rodačka z Poznaně. „Byli poučeni z roku 1970, kdy se režim rozhodl do dělníků střílet, a to už nechtěli. Tak se na to tak trpně dívali.“

Na seznamu nebyl jediný požadavek, který by komunisté mohli odmítnout jako neoprávněný. Stávkující měli ohromnou podporu veřejnosti, která přicházela k branám podniků a nosila stávkujícím jídlo. K 30. srpnu stávkovalo ve 28 okresech 700 tisíc zaměstnanců 700 podniků.

Seznam 21 požadavků na bráně Gdaňských loděnic V. I. Lenina. Foto: Wikimedia Commons
Seznam 21 požadavků na bráně Gdaňských loděnic V. I. Lenina. Foto: Wikimedia Commons

Polští komunisté tlaku podlehli a 31. srpna 1980 přistoupili na požadavky stávkujících. V 16 hodin podepsali v Gdaňských loděnicích vicepremiér Mieczysław Jagielski a šéf Mezipodnikového stávkového výboru Lech Wałęsa tzv. srpnové porozumění.

„Mohu s uspokojením konstatovat, že jsme náš spor ukončili bez použití síly, cestou dialogu a přesvědčování. Ukázali jsme, že Poláci, když chtějí, mohou si porozumět. Je to úspěch obou stran. Oznamuji za stávku za ukončenou,“ prohlásil Lech Wałęsa 31. srpna 1980, který k podpisu použil obří pero s obrázkem papeže.

Podpis tzv. srpnového porozumění pod dohledem V. I. Lenina (vpravo), podle kterého byly Gdaňské loděnice pojmenovány v roce 1967. Obří pero s obrázkem papeže, kterým porozumění podepsal Lech Walesa, vstoupilo do dějin. Foto: ČTK
Podpis tzv. srpnového porozumění pod dohledem V. I. Lenina (vpravo), podle kterého byly Gdaňské loděnice pojmenovány v roce 1967. Obří pero s obrázkem papeže, kterým porozumění podepsal Lech Walesa, vstoupilo do dějin. Foto: ČTK

Stávkující slavili vítězství, z Mezipodnikového stávkového výboru se zrodila Solidarita, nezávislé odborové hnutí, které spojovalo odbory po celém Polsku. Za rok existence do Solidarity vstoupilo 10 miliónů Poláků oproti třem miliónům členů polské komunistické strany.

Karneval Solidarity

Nastalo období Karnevalu Solidarity, což byla obdoba Pražského jara, kdy vycházely knihy zakázaných autorů (například laureáta Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980 Czesław Miłosze), divadla hrála představení bez schvalování cenzorů, Solidarita vydávala vlastní týdeník (Tygodnik Solidarność) a informační materiály, ve kterých informovala členy o svých právech.

Památník padlých u loděnic v roce 1970 byl odhalen u brány č. 2 krátce po podepsání porozumění 16. prosince 1980. Foto: Wikimedia Commons
Památník padlých u loděnic v roce 1970 byl odhalen u brány č. 2 krátce po podepsání porozumění 16. prosince 1980. Foto: Wikimedia Commons

Síla Solidarity vycházela podle jednoho ze zakladatelů Solidarity ve Wroclawi Władysława Frasyniuka z toho, že členové znali svá práva a trvali na nich: „Ukázalo se, že lidé měli největší zájem o odborářské kursy. My jsme nebyli schopni najít prostory, do kterých by se vešli všichni zájemci. Tak jsem si uvědomil, že vzdělávání je zásadní pro změnu mentality. Že lidé mají potřebu dozvědět se, jak je možné žít, jaká práva mají, jaké prostředky poskytuje demokracie.“

Ewa Klosová se zapojila do Solidarity ve svém podniku. „V tu ránu jsem byla angažovaná a kdykoli jsem jela do Gdańsku, tak jsem vzala materiály a přivezla do podniku.“

V rodné Poznani byla svědkem dříve nemyslitelné věci: 19. června 1981 odhalen pomník obětem krvavě potlačeného protikomunistického povstání u příležitosti 25. výročí. O půl roku dříve vznikl v Gdaňsku pomník obětem zásahu proti stávkujícím v prosinci 1970.

Kreml zuřil, Husák hlasoval pro invazi

Uvolnění poměrů v Polsku a obrovskou popularitu Solidarity s nelibostí sledovali Sověti v čele s Leonidem Brežněvem. Solidarita představovala nebezpečný příklad pro ostatní socialistické země. Ve hře byla vojenská intervence obdobná jako v srpnu 1968 v Československu. Pro invazi do Polska se na jednání v Moskvě 5. prosince 1980 vyslovili představitelé  Československa Gustáv Husák a Německé demokratické republiky Erich Honecker. S útokem na Polsko naopak nesouhlasili komunisté z Maďarska a Rumunska.

Československo dalo najevo svou ochotu vojensky zasáhnout vysláním dvou tankových divizí na mimořádné cvičení Krkonoše. Dne 6. prosince 1980 vyfasovali vojáci ostrou munici a vydali se po zledovatělých silnicích k česko-polským hranicím, kde čekali na rozkaz k invazi do Polska. Ten nakonec nepřišel. Sověti nechali řešení na polských komunistech, kteří proti Solidaritě ještě rok nezasáhli.

Týdeník Solidarita z 11. září 1981, který informoval o prvním celostátním kongresu Solidarity, jehož účastníci přijali Poselství pracujícím ve východní Evropě.
Týdeník Solidarita z 11. září 1981, který informoval o prvním celostátním kongresu Solidarity, jehož účastníci přijali Poselství pracujícím ve východní Evropě.

Zásah přišel poté, co Kreml rozzuřilo Poselství pracujícím ve východní Evropě, které vydali 8. září 1981 delegáti prvního kongresu Solidarity. V něm oslovili pracující v Albánii, Bulharsku, Československo, Německé demokratické republice, Rumunsku, Maďarsku a Sovětskému svazu s nabídkou spolupracovat na vytvoření nezávislých odborů.

Poselství pracujícím ve východní Evropě: Jako první nezávislý odborový svaz v poválečné historii hluboce cítíme náš společný osud. Můžeme vás ujistit, že na rozdíl od lží, které se šíří ve vašich zemích, jsme skutečnou organizací 10 milión pracujících založenou v důsledku stávek pracovníků. Naším cílem je bojovat za zlepšení životních podmínek všech pracujících. Podporujeme ty z vás, kteří se rozhodli vydat na obtížnou cestu boje za nezávislé odbory. Věříme, že se brzy budete moci setkat a vyměnit si zkušenosti s odborovými organizacemi.

Kremelský vůdce Leonid Brežněv poselství popsal jako nebezpečný a pobuřující dokument: „Není v něm mnoho slov, ale všechna mají jeden cíl. Jeho autoři chtějí vyvolat v socialistických zemích chaos a povzbudit skupiny různých disidentů.“

Polští představitelé věděli, že je čas proti Solidaritě tvrdě zasáhnout. V neděli 13. prosince 1981 vyhlásil polský generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav: „Třináctého prosince jsme se probudili, potřebovala sem někam zavolat a nefungoval telefon. Zapnuli jsme televizi a objevil se generál Jaruzelski v uniformě a hrobovým hlasem nám oznamoval, že byl v Polsku zaveden výjimečný stav. Říkal, že je to nezbytné pro dobro Polska,“ vzpomínala Ewa Klosová.

Policie zatýkala představitele Solidarity po celém Polsku a hnutí bylo postaveno mimo zákon. Ve svých aktivitách ale pokračovalo v ilegalitě až do února roku 1989, kdy nová vlna stávek vedla k jednání u kulatého stolu. Poprvé se zástupci Solidarity sešli s vládnoucími komunisty 6. února 1989. Jednání trvala devět týdnů skončila vítězstvím Solidarity. Poláci mohli 4. června 1989 volit částečně svobodně a Solidarita v těchto volbách drtivě zvítězila.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit na https://podporte.pametnaroda.cz.