prof. PhDr. Marek Franěk

* 1956  

  • „Když šel každý voják do civilu, muselo se na něj napsat nějaké služební hodnocení. To měl dělat velitel roty, ale ten byl líný nebo to neuměl, tak jsme to psali my vysokoškoláci. My jsme si z toho dělali úplně legraci. Když byl nějaký hloupý, nevzdělaný voják, napsali jsme mu tam, jak ‚přesvědčoval ostatní vojáky o politice KSČ‘. Vojín Bílý, který špatně viděl a nic netrefil – tomu jsme napsali, jak výborně ovládnul svoji zbraň. Takhle jsme si dělali legraci. Velitel roty se vždycky rozčílil, a pak to podepsal – musel by to přepisovat. Ale takhle jsme si psali i posudky sami na sebe. Kdo jiný, nebude to psát velitel roty, je líný... Tak jsme se tam tak vychválili – taková soutěž, kdo si napíše, že je uvědomělejší, lepší voják. Na tom dalším cvičení, kde jsem byl v roce 1982 ve Vimperku, jsem měl hodně konflikty s velitelem praporu. Ten furt někde řval: ‚Soudruh Franěk, nejhorší voják! Napíšu vám hned stížnost na pracoviště! Vy nesmíte být důstojníkem Československé lidové armády!‘ A zase jsme si psali posudky na sebe, on na to byl líný, zase jsem se tam vychválil, zase to podepsal. To se mi vymstilo, protože mi pak volali z vojenské správy: ‚Soudruhu, vy tady máte tak výborné posudky, nechcete se stát vojákem z povolání?‘“

  • „To, co člověka překvapilo, byla taková jakoby vzájemná nenávist všech vůči všem. Člověk se diví, proč třeba ti důstojníci v nás neviděli lidi, ale někoho obtížného, koho je potřeba jenom deptat. My jsme zase nenáviděli ty důstojníky. Ti vojáci, co tam byli na dva roky, nenáviděli nás, kteří jsme tam byli na rok. My jsme zase – nechci říct nenáviděli – ale byla tam bariéra mezi námi a vojáky základní služby... Přišel jsem tam v roce 1980 a to byl už rozklad té armády. Když někdy přišli na cvičení nějací záložáci, kteří tam byli třeba ještě v polovině 70. let, tak to fungovalo. Ale toto byl rozklad. V podstatě nikdo to nebral vážně, nikdo nevěděl, proč tam je, nikdo nikoho neposlouchal. Autorita byla založená jenom na strachu. Kdo měl možnost lidi zavírat, toho se báli. My vysokoškoláci jsme měli velitelské funkce – funkce velitele čet nebo zástupce velitele čet. Ale v podstatě jsme nemohli velet, nikdo nás neposlouchal. Mohli jsme to občas zkoušet. Pak tam byli ti poddůstojníci, kteří tam byli na dva roky – ti už ani nemohli zkoušet velet. Člověk tak musel zjišťovat spíš různé způsoby manipulace, které se tak za ten rok naučil, jak dosáhnout, aby se něco stalo. Jedině ti důstojníci – těch se tedy báli, takže mohli poroučet. Ale zase to byla autorita založená na strachu. Takže to bylo takové velmi temné období. Další věc – člověk viděl rozklad armády v té naprosté formalizaci.“

  • „Všechno jsme sbalili, odpoledne jsme nasedli do těch obrněných transportérů, které byly zaparkovány někde na nějakém poli za Josefovem. Vždycky velitel vozidla dostával na takovém papírku psaném na stroji takzvanou pochodovou trasu – to znamená nějaká místa, města, křižovatky nebo kudy se má projet. To bylo pravidlem. V tomhle případě byla výjimka, že jsme dostali pochodovou trasu v zalepených obálkách a neměli jsme je rozlepovat, až na nějaký případný povel, který nepřišel. Takže celý ten prapor nasedl do obrněných transportérů. Ten postup je vždycky takový – nejdřív se dá příkaz pustit motory, pak se čeká a ten transportér se řadí do nějaké té pochodové osy, což může trvat deset minut, dvacet minut, půl hodiny. Přišel příkaz motory spustit, to znamená, normálně pojedeme. Čekali jsme tři hodiny, až přišel příkaz vypnout motory, sesednout, zpátky do kasáren. Takže to byl asi nějaký ten klíčový okamžik. Člověk se pak dozvěděl, že prezident Jaruzelski dělal nějaké jednání, že vyhlásí výjimečný stav – nevím, jestli ho už vyhlásil ten den, nebo ho slíbil vyhlásit. V tu chvíli ale bylo jasné, že jsme měli vyrazit do toho Polska a že na poslední chvíli se to zarazilo.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 03.02.2016

    (audio)
    délka: 01:50:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Studentům říkám, buďte konformní

6083-portrait_former.jpg (historic)
prof. PhDr. Marek Franěk

Marek Franěk se narodil 27. června 1956 v Praze do rodiny vědeckých pracovníků. Na střední škole se přiklonil ke katolicismu, začal se zajímat o hudbu a hrát na varhany. V druhé polovině 70. let vystudoval hudební vědu na filozofické fakultě, tehdy zdecimované stranickými prověrkami a prolezlé příslušníky StB. Vojenskou službu absolvoval u motostřelecké brigády v Prachaticích. Jeho prapor byl následně nasazen do Akce Krkonoše 1980, zvláštního vojenského cvičení, které mohlo přerůst až v invazi do Polska. Zažil naprostý rozklad armády, ve které fungovala pouze autorita založená na strachu a v níž si vojáci sami na sebe psali kádrové posudky. Aby mohl po návratu z vojny působit jako aspirant v Ústavu dějin umění Čs. akademie věd, vstoupil do KSČ. Po sametové revoluci měl ambice měnit poměry na Akademii. Na krátkou dobu se stal zástupcem vedoucího ústavu, z Akademie věd byl ale nakonec kvůli smyšlenému obvinění vyhozen. Působil poté v Českém ekologickém ústavu a na Ostravské univerzitě. V současnosti učí psychologii a dělá výzkum na Univerzitě Hradec Králové, zároveň řídí chrámový sbor v Praze u křižovníků.