Symbolickou tečkou za odchodem sovětských vojsk byl koncert Adieu C.A., na kterém zahrál s Pražským výběrem americký hudebník Frank Zappa. Odlet posledního vojáka přímo z koncertu Sověti nepovolili, generál Vorobjov odletěl do Moskvy o tři dny později.
Když koncem roku 1989 padl v Československu komunistický režim, na území republiky se nacházelo 73 500 sovětských vojáků spolu se 40 000 jejich rodinných příslušníků a civilních zaměstnanců. Odchod okupačních vojáků, tvořících tzv. Střední skupinu vojsk Sovětské armády (SSkV), si ve vzácné shodě přál celý národ.
Dlouhé a devastující období sovětské okupace skončilo dne 21. června 1991, když opustil Československo poslední transport sovětských vojáků. Odchod desetisíců vojáků a ohromného množství vojenské techniky představoval náročný logistický úkol. A jednoduchý nebyl ani z politického hlediska.
Pomohla Havlova „rozpačitá jistota“
„Nebylo tak jednoduché přimět Sovětský svaz k tomu, aby souhlasil s odchodem Střední skupiny vojsk odtud, jednání bylo hodně náročné,“ řekl v roce 2014 Paměti národa Luboš Dobrovský, který se počátečních jednání se Sověty účastnil jako mluvčí nového ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera.
Sovětská delegace původně chtěla projednat jen nový právní rámec k dalšímu pobytu svých vojsk – a také budoucí západní spojenci projevovali spíš zdrženlivost.
„Všichni nám říkali – zejména tedy v NATO – abychom byli velmi opatrní, abychom tlakem na Moskvu nedosáhli toho, že Moskva se rozhodne k nějaké nepředloženosti. A že bychom si také měli uvědomit – naše velká snaha bylo zrušení Varšavské smlouvy – že vytvoříme jakési napětí, co potom se Severoatlantickou aliancí,“ uvedl Luboš Dobrovský.
Pozice Michaila Gorbačova nebyla neotřesitelná, na domácí scéně tento reformám nakloněný sovětský vůdce čelil „jestřábům“, kteří jeho politiku odmítali. Překotný a nezvládnutý odsun statisíců vojáků – ti se kromě Československa po roce 1989 stahovali i z dalších zemí východního bloku, s rodinnými příslušníky šlo celkem o asi 850 tisíc osob – mohl zapůsobit jako rozbuška k politickému výbuchu.
„Museli jsme vzít v úvahu, že sovětská strana má také své problémy a převod vojsk zpátky do Ruska je spojen s neuvěřitelně náročnými a velmi nákladnými důsledky. Co s těmi lidmi? Kam je dát? Jak je ubytovat? Oni tady žili dlouhá léta, měli tady rodiny. A tam [v SSSR] nebylo kam ty vojáky strčit.“
I díky síle osobnosti prezidenta Havla, který si podle Luboše Dobrovského svou „rozpačitou jistotou“ získal Gorbačovovu důvěru, se věc podařila: 26. února 1990 ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR. Za mezní datum byl stanoven kompromisní 30. červen 1991.
Rocker Kocáb mezi generály
O měsíc později, 28. března 1990, Federální shromáždění ČSSR zneplatnilo dvaadvacet let staré parlamentní usnesení legalizující „dočasný pobyt“ sovětských vojsk na našem území – a zároveň poslanci odsouhlasili vznik tzv. smíšené komise Federálního shromáždění pro dohled na stažení sovětských vojsk z Československa.
Její hlavní tváří a později i předsedou se stal hudebník a tehdejší poslanec Michael Kocáb, který své dobrodružné angažmá při odsunu okupační armády popsal v nedávno vydaných pamětech (Michael Kocáb. Vabank. 1989-1991. Sametová revoluce. Odsun sovětských vojsk).
Komise záhy navázala spolupráci s představiteli Československé lidové armády, zejména s generálporučíkem Ing. Rudolfem Ducháčkem, který byl vládním zmocněncem pro záležitosti odchodu sovětských vojsk, a s generálmajorem Svetozárem Naďovičem, náčelníkem Správy pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk z Československa.
„To, že jsou generálové armády, která kolaborovala se Sověty a řídila se ‚Poučením z krizového vývoje,‘ mi bylo jasné,“ píše Kocáb v pamětech. „Naši generálové ale spolupracovali vzorně a navázali jsme s nimi velmi dobré vztahy. O co jsem je požádal, to ochotně zařídili, a byli dokonce iniciativní. Patrně jim spadl velký kámen ze srdce, když pochopili, že účelem naší komise není prověřování politické minulosti generálů ČSLA (v takové komisi jsem později ovšem také byl), ale úkol daleko závažnější,“ pokračuje s tím, že bez spolupráce s vedením armády, které rozumělo vojenským záležitostem, by se tehdy jen těžko obešli.
S československými generály po boku vyrážela komise k jednáním se Sověty. Jejich první kroky mířily pochopitelně do Milovic, kde sídlilo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk (SSkV).
„I když ve vzduchu bylo cítit napětí, do žádného konfliktu jsme se nedostali. Většina sovětských tváří byla vážná a neproniknutelná. Někteří připomínali jakési rytíře Falstaffy bolševického střihu, kteří vnitřně bojovali s pocitem hořkosti, výsměchu, zneuznání a opovržení. Přijeli nám přece poskytnout bratrskou pomoc a my je nyní vyhazujeme?!“ líčí atmosféru prvního setkání Kocáb.
V úplném čele SSkV ovšem stál generálporučík Eduard Vorobjov – a v jeho osobě měla zřejmě česká strana štěstí. Tohoto sovětského generála, který byl zároveň zmocněncem sovětské vlády pro odchod sovětských vojsk z Československa, popisuje Kocáb jako věcného intelektuála, který na invazi roku 1968 nebyl hrdý a nesnažil se „přesvědčovat frázemi o bratrské pomoci“.
Vojenská čest generála Vorobjova
Eduard Vorobjov se invaze do Československa v roce 1968 osobně účastnil jako velitel roty – v té době prý byl přesvědčen, že jede na pomoc zemi proti silám, „které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje“. Záhy pak odcestoval do Moskvy, vystudoval vojenskou akademii a do Československa se znovu vrátil v roce 1987, tentokrát už jako velitel celé SSkV. Během listopadové revoluce stál pevně za Gorbačovovou politikou nezasahování a později dbal na hladký průběh i dodržování harmonogramu odsunu.
„Úkol spočíval v tom – a o tom jsem mluvil na tiskových konferencích – že budeme odcházet organizovaně, vyjdeme rozděleni po jednotkách,“ popsal své působení v Československu generál Vorobjov v roce 2001, kdy s ním redaktoři Paměti národa natočili rozhovor. „Přišli jsme organizovaně a odejdeme organizovaně. Jestli tehdy byly nějaké nepříjemnosti, dokonce oběti, tak teď se jako velitel budu snažit, aby se nic takové nedělo.“
Když v červnu 1990 přiletěla do Prahy delegace „moskevských jestřábů“ a zpochybnila celý průběh odsunu, byl to podle Kocába právě Vorobjov, kdo konflikt rozhodl v náš prospěch:
„Rozhodný okamžik nastal, když už toho měl Vorobjov dost. Nečekaně se postavil, vypjal, zasalutoval a pevným hlasem jim vmetl do tváře svoji vojenskou, ale i politickou argumentaci. Zakončil slovy: ‚Dokud já budu velitelem Střední skupiny sovětských vojsk, dohodnutý harmonogram odsunu se nezpozdí ani o minutu.‘ [...] Šel mi mráz po zádech. Čekal jsem od Vorobjova určitou pomoc, ale tohle? Otevřeně se postavit na naši stranu a poslat sovětskou parlamentní delegaci ke všem čertům? To už nebyla jen statečnost, to byl hrdinský čin,“ píše Kocáb.
Zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí
V rozhovoru pro Paměť národa generál Vorobjov uvedl, že byť samotný politický akt odsunu většině sovětských vojáků nevadil, neubránili se pocitu jistého nevděku: „Mrzelo je, když je nazývali okupanty. I v roce 1968 lidé jen plnili rozkaz, rozhodovali politici. V roce 1989 nebo 1990 tam sloužili lidé, kteří tam v roce 1968 nebyli. Proto se označení okupanti přijímalo citlivě.“
Zásadnější ale pro vojáky zřejmě byly obavy z budoucnosti v Sovětském svazu. „Znepokojivé bylo ještě to, že téměř padesát procent rodin vojáků nemělo v Sovětském svazu kde bydlet."
Rozdíl v životní úrovni v Československu a v SSSR byl velký, a hlavně manželky vojáků z povolání se prý obávaly, že by mohli být přesunuti do městeček, která byla zasažena výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Jedno takové městečko dokonce manželky vojáků navštívily a stěžovaly si u generála Vorobjova. Ten poté poprosil nadřízené, aby vojáky přesunuli jinam.
V citlivé a komplikované záležitosti odsunu Vorobjov oceňoval věcný a racionální přístup hlavního vyjednavače Kocába: „Michael Kocáb byl dobrým diplomatem. Jestliže členové komise projevovali určitý důraz, řekl bych dokonce agresivitu, nevyrovnanost, emocionálnost, tak Michael Kocáb byl vždycky vyvážený a vždycky, když vznikala taková situace, tak mi říkal: ,Pane generále, oni mají svoji pravdu, vy máte svoji pravdu, zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí.' Tak působil dokonce i na mě: ,Dobře, uděláme zítra, pošleme tam, uvidíme, vyřešíme, sestavíme protokol, aby všechno bylo uděláno.“
Rusové se chovali daleko bezohledněji
Ne všechno ale pochopitelně šlo jako po drátku. Během roku a půl muselo být z Československa do SSSR vypraveno 925 železničních transportů, které dohromady čítaly 33 tisíc naložených vagónů. Ty převážely 1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 103 letadel, 173 vrtulníků a 95 000 tun munice.
Muselo být předáno celkem 110 různých lokalit, do té doby používaných sovětskými vojáky: množství vojenských posádek ve městech po celé republice, tři hlavní výcvikové prostory (Milovice, Libavá, Mimoň), několik letišť (např. Hradčany u Ralska a Boží dar u Milovic). Řada těchto lokalit přitom byla silně znečištěna, půda a podzemní vody byly zamořeny ropnými produkty a dalšími chemikáliemi, nebezpečí představovala i nevybuchlá munice.
Jak to v opuštěných vojenských prostorech po odchodu okupantů vypadalo, popsal pro Paměť národa Jindřich Machala, který jako lesník spolupracoval s Vojenskými lesy a statky a před rokem 1989 měl možnost navštěvovat výcvikový prostor Libavá:
„Některé domy se rozebíraly, některé nechali vojáci spadnout. Působilo to dost depresivně. Vypálené trosky stavení, zarostlé zahrady, vyvrácené ploty. I naši vojáci to brali jako vojenský prostor, kde musí cvičit, ale Rusové se tam chovali daleko bezohledněji. Bylo jim jedno, jestli je sucho nebo ne, takže byly časté požáry lesa. V některých částech městského lesa byly ustřílené vrchy stromů. Až dodatečně se stavěly nějaké ochranné valy.“
Budovy, které na „svých“ územích v průběhu let Sověti živelně postavili – ubytovny pro vojáky, důstojnické byty, ale i nemocnice, školy či kulturní domy – neodpovídaly československým zvyklostem ani stavebním předpisům:
„Byly to stavby bez stavebního povolení, bez izolace, na elektřinu byly napojené bez ohledu na to, jestli to energetické sítě vydrží. Byla to naprosto chaotická zástavba a byl by obrovský problém vymyslet nějaké jejich další využití. A všude kolem byla zakopána spousta nádrží na benzín a naftu. Jen to natřeli asfaltem a bez izolací zakopali do země. Ropné úniky byly normální věc.“
O bydlení Sovětů si Jindřich Machala udělal konkrétní představu, když si po jejich odchodu v Městě Libavá pronajal a opravil zdevastovaný domek. Před ním ho obývali dva nižší důstojníci s manželkami:
„Každá rodina měla jeden pokoj a pak tam byla společná místnost, kde byla malá kuchyňka, vana i záchod. Těžko si představit, jak tam žili. Udělali si tam velmi primitivní topení, vodu vedli gumovými hadicemi a odpady vypouštěli ven na zeď domu, ke které navezli kupu hlíny," popsal.
Na ubohé životní podmínky, ve kterých sovětští vojáci žili, vzpomínala i fotografka Dana Kyndrová, která odchod vojáků dokumentovala. Sovětská kasárna navštěvovala společně s parlamentní komisí: „Na fotkách vidíte tu ubohost, která pro mne symbolizovala rozpad sovětského impéria."
Náhrady vzniklých škod se Československo nedočkalo
Byť odsun samotný nakonec proběhl bez větších zádrhelů, složitá a tvrdá jednání se vedla o majetkoprávní vypořádání. Z našeho hlediska měl nemovitý majetek, který tu Sověti zanechávali, v mnoha případech mizivou, ba často i zápornou hodnotu – byl vhodný leda tak k likvidaci. Náklady na zbourání budov, rekultivaci prostor a zejména odstranění rozsáhlých ekologických škod dalece převyšovaly hodnotu sovětského majetku.
Sověti to ale viděli přesně naopak: svůj majetek mnohonásobně nadceňovali a ve hře byla i otázka tzv. „montovaných domků“, které Václav Havel v počátcích jednání neurčitě přislíbil Gorbačovovi. Ty měly pomoci vyřešit otázku bydlení sovětských důstojníků, v jejichž řadách prý narůstalo „sociální napětí“.
„Vypadalo to, jako by o odsunu armády najednou rozhodovalo, jestli jsme schopni rychle sehnat tisíce montovaných baráků. Dokonce se zdálo, že je chtějí získat zadarmo!“ píše Kocáb.
Vícekolová jednání o majetkovém a finančním vyrovnání měla finální dohru až po skončení celého odsunu. Sověti sice převedli svůj téměř bezcenný majetek na ČSFR bez nároku na odškodnění, závazek uhradit náhradu za vzniklé škody však z konečné verze dohody vypadl. Čechoslováci naopak slíbili příspěvek na montované domky. Prakticky šlo o rezignaci na jakékoliv majetkové vypořádání.
„Nakonec jsme se dopracovali toho, že oni nebudou chtít nic od nás a my nic od nich. Protože se to stejně nedalo spočítat. Ty náklady na likvidaci škod, které oni tady způsobili, byly neuvěřitelné – ale nedalo se to dohodnout,“ zhodnotil výslednou dohodu, která nakonec byla podepsána až 1. května 1992, Luboš Dobrovský.
Dne 19. června 1991 odjel z Milovic poslední transport okupační armády, za dva dny pak v Čierné nad Tisou překročil československou hranici. Na našem území tak zbyl už jen jediný představitel sovětské armády – generál Vorobjov. Ten se 24. června zúčastnil megakoncertu na oslavu ukončení okupace, při němž jako hlavní kapela vystoupil Pražský výběr v čele s Michaelem Kocábem. Jako zvláštní host zahrál i Frank Zappa.
Na závěr koncertu měl Vorobjov podle původního plánu odletět v přistaveném vrtulníku, protože ale Moskva byla proti, odletěl nakonec jen nafukovací voják, a skutečný Vorobjov odcestoval z letiště v Kbelích o tři dny později.
Dne 25. června zmocněnci obou vlád podepsali protokol o ukončení odchodu sovětských vojsk z území ČSFR. K 30. červnu 1991 tak definitivně skončil „dočasný“ pobyt okupantů, který se ještě nedlouho předtím zdál být „na věčné časy“.