Eduard Arkaďjevič Vorobjov

* 1938  

  • „Michael Kocáb byl dobrým diplomatem. Jestliže členové komise projevovali určitý důraz, řekl bych dokonce agresivitu, nevyrovnanost, emocionálnost, tak Michael Kocáb byl vždycky vyvážený a vždycky, když vznikala taková situace, tak mi říkal: ,Pane generále, oni mají svoji pravdu, vy máte svoji pravdu, zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí.' Tak působil dokonce i na mě: ,Dobře, uděláme zítra, pošleme tam, uvidíme, vyřešíme, sestavíme protokol, aby všechno bylo uděláno.“

  • „(Otec) umřel na rukách u adjutanta, byl pořád při smyslech a řekl: ‚Řekněte Antonině, ať jeden ze dvou synů je vojákem, ale jenom tehdy, pokud se bude chovat k lidem tak, jako jsem se k nim choval já.‘ Tedy otec. Matce to řekli, ona nám to samozřejmě vyprávěla a pravidelně připomínala. Když jsem končil průmyslovku, tak jsem si na to, co matka říkala o otci, vzpomněl, a chtěl se dostat do leteckého učiliště.“

  • „Když jsme přijeli do města Stříbra a přijížděli k vysokým domům, zprava i zleva od ulice byly domy, tak jsem skrz mlhu, skrz svit uviděl, nejdřív jsem ani nevěřil а potom jsem uviděl, že přímo na silnici a chodnících, bokem k nám sedí mladí lidé, kluci a holky. Někdo na chodníku něco říká a oni sedí, jako protest, stávka. K nám ani zády, ani obličejem, ale bokem, z jedné strany vidí, že jedeme. Přijeli jsme k nim na padesát metrů, když jsem je skrz ranní mlhu uviděl. Jel jsem vepředu na prvním autě, nečekal jsem to.“

  • „Byl jsem hluboce přesvědčen, když jsme vstupovali do Československa, když jsme byli v Československu, že v Československu jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje. Mrzelo nás to dvakrát, protože to bylo Československo, které absolutní většina, mohl bych říct, že všichni vojáci si Československa nejenom vážili, ale přímo ho milovali. To, že se to dělo v Československu, to nás tísnilo silněji. Jak je to možné? Vždyť jsou to ti lidé a ten stát, kteří tvoří pevný základ Varšavské smlouvy. Věděli jsme, že jsou problémy s polskou, maďarskou, rumunskou armádou, ale problémy v Československu, to u nás vyvolávalo přímo takové vnitřní napětí.“

  • „Ptali se mě jako velitele, jestli se budou sovětská vojska nějakým způsobem angažovat v tom, co se děje. Naše politické i vojenské vedení vydalo přísný pokyn, že je to vnitřní záležitost Československa. Vnitřní záležitost Československa, a jak se budou chovat, to je jejich vnitřní věc. Bylo doporučeno, to jsem sám chápal, ohraničit cvičení za hranicemi vojenského městečka, výjezdy kolon například na polygon v Doupovských horách nebo jinam na cvičení. Přerušili jsme polní cvičení mimo vojenská městečka, cvičili jsme uvnitř městeček a v kasárnách.“

  • „Když přijeli k pumpě a pokusili se nabrat vodu, tak jim ji místní obyvatelé nedali. Odjeli k druhé pumpě v téže obci, ale tam už dostali informaci a vedle pumpy stála starší žena, ruce měla za zády, šaty rozepnuté. Když se k ní pokusili přijít, aby nabrali vodu, tak ona řekla jediné slovo: ,Bij!‘ Kousek vedle stáli nějací muži, možná tam byli i fotografové, kdyby naši chtěli tu ženu odtáhnout. Velitel, který jel pro vodu, se otočil, přijel a nahlásil vše veliteli praporu. Začali jsme těžit vlastní vodu v lese.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slovenský institut, Moskva, 04.01.2011

    (audio)
    délka: 02:13:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já, poslední okupant Československa

Moskva, krátce po návratu z Československa
Moskva, krátce po návratu z Československa
zdroj: Archiv gen. Vorobjova

Generálplukovník Eduard A. Vorobjov (Эдуард Аркадьевич Воробьёв) se narodil 25. října 1938 ve středoruské Voroněži. Během druhé světové války byl s matkou, bratrem a sestrou evakuován do Penzenské oblasti. Otec bojoval jako letec v řadách Rudé armády, v březnu 1945 padl při osvobozování Vratislavi. Již v roce 1944 se rodina přestěhovala do Sumské oblasti na Ukrajině, kde mladý Eduard začal chodit do základní školy. Poté vystudoval stavební průmyslovku. Chtěl stejně jako otec sloužit u letectva, ale neprošel testy na centrifuze. Krátce pracoval v Tádžikistánu. Nastoupil na povinnou vojenskou službu v Krasnodaru, po roce služby se rozhodl pro kariéru profesionálního vojáka. V roce 1961 absolvoval s vyznamenáním Vyšší vojenskou velitelskou školu v Baku a nastoupil ke 138. motostřelecké divizi v Mukačevu na Zakarpatské Ukrajině. Po dvou letech byl převelen do města Würzen ve východním Německu. V roce 1968 úspěšně složil přijímací zkoušky na Frunzeho vojenskou akademii v Moskvě. Jeho odjezdu na studia však zabránila invaze státu Varšavské smlouvy do Československa. Již měsíc před začátkem operace se sovětské jednotky v NDR připravovaly na invazi v terénu. Vorobjovova jednotka vstoupila do ČSSR u Černého Potoka (okres Chomutov) a směřovala do oblasti Domažlic. Koncem roku 1968 odjel do Moskvy, aby nastoupil na vojenskou akademii. Dokončil ji v roce 1971, v roce 1981 absolvoval Vojenskou akademii Generálního štábu. Sloužil na Ukrajině, v Arménii a v Turkestánském vojenském okruhu ve Střední Asii, kde se podílel na přípravě sovětských vojáků pro válku v Afghánistánu. V roce 1987 se stal velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Československu. Účastnil se jednání o odsunu Sovětské armády z ČSFR. V červnu 1991 se stal posledním sovětským vojákem, který opustil území Československa. V roce 1992 velel mírovým jednotkám, které ukončily boje v Podněsteří, řešil otázku setrvání ruských jednotek v Tádžikistánu. V prosinci 1994 odmítl kvůli nepřipravenosti ruské armády velet vojenské operaci v Čečensku a odešel do výslužby. V letech 1995-2003 byl poslancem ruské Státní dumy za Demokratickou volbu Ruska a později za Svaz pravých sil, byl blízkým spolupracovníkem ruského reformního premiéra Jegora Gajdara. Dnes žije s manželkou v Moskvě, má dvě dcery.