Dana Kyndrová

* 1955  

  • „Když hledali fotky pro masarykovský soubor, maminka se seznámila s oběma Masarykovými vnučkami a začala se s nimi stýkat. Byly nesmírně skeptické, neangažovaly se, nechtěly se do ničeho zapojit. Když byly pozvané na nějaké jednání nebo na sjezd KANu, jedna mamince řekla: ,Paní Kyndrová, já ani sestra tam nechceme jít, protože to jednou dopadne strašně špatně. Nechcete tam jít místo nás?‘ Matka a její sestra to přijaly a byl to trapas: všichni si mysleli, že jsou Masarykovy vnučky, vítali je, a pak se to uvedlo na pravou míru. 21. srpna 1968 nám asi ve tři hodiny někdo volal, máma hned volala paní Masarykové a ona jí pověděla: ,Já to, paní Kyndrová, vím od jedenácté hodiny. Takhle to muselo dopadnout.‘ Máma byla v Orbisu, od šéfredaktora dostala příkaz: ,Všichni, kdo umíte fotit, vyrazte do ulic. Uděláme velký soubor, to se prodá.‘ Matka vyrazila fotit, já s otcem jsme jezdili po Praze – všechno mi ukazoval a říkal: ,Dívej se, ať si to uvědomíš.‘“

  • „Fotila jsem komunistické manifestace – koncentroval se mi v nich celý totalitní systém, proti kterému lidé reptali, ale na oficiální akce šli a tím režim formálně podpořili. V té frašce jsem viděla podstatu schizofrenie režimu. Na komunistické manifestaci jsem byla poprvé v roce 1973 na Václaváku, tehdy mi bylo osmnáct; od roku 1974 manifestace přesunuli na Letenskou pláň. Chodila jsem na ně každý rok a fotila je. Nebylo to zas takové dobrodružství, cítila jsem to spíš politicky.“

  • „Byla to fádní, nudná doba, do zahraničí se jezdit moc nedalo, lidé se uzavírali do sebe. Třeba Pavel Štecha dělal projekt o chatách – já jsem to tehdy nevnímala jako něco důležitého, ale naši se taky realizovali v tom, že měli starý barák v Polabí. Byli aktivní, pořád na něm něco opravovali, jezdili jsme tam jako otroci.“

  • „Máma furt chtěla, abych fotila, ale já jsem nechtěla. Jednou si ze mě dělali legraci, že jsem šprt, že v životě nic nedokážu. Byla jsem tehdy na nějakém mejdanu, přijela jsem v noci ve dvě, doma jsem brečela a máma toho šikovně využila. Přišla za mnou do pokoje a ptala se, co se děje, a řekla mi: ,Zkus fotit. Dokaž, že to umíš jako oni.‘ A já jsem skutečně pod tímto vlivem vyrazila do Podolí se svým prvním filmem. Šla jsem dolů na nábřeží, měla jsem tam čtyřstovku, abych nemusela ostřit, širokáč – a fotila jsem. Na mé první fotce byla babička, jak na bedýnce prodává Večerní Prahu. Když jsem zmáčkla spoušť, běžela jsem se schovat za podolskou vodárnu, protože jsem měla pocit, že se za mnou kouká celé Podolí. Film jsme vyvolaly a máma mi na základě toho určila, jaké dělám kompoziční chyby. Focení mě začalo bavit a na gymplu nás výtvarnou výchovu učil profesor Divíšek, který měl obrovské pochopení pro dokument. Já jsem se snažila dělat i zákoutí na Vltavě, ale inklinovala jsem k dokumentu; připravovali jsme výstavu a on mi tenkrát řekl: ,Dělejte tohleto živé, to vám sedí. Na zákoutí se vykašlete.‘“

  • „V jeden moment kardinál na balkoně řekl, že se pomodlíme, celé nádvoří si kleklo, zůstali stát jen tajní a nevěděli, co mají dělat. Bylo to naprosto neuvěřitelné! Já jsem to vyfotila a měla jsem strach, abych film uchránila. Tak jsem se běžela schovat do katedrály sv. Víta, tam jsem film vytáhla a dala si ho do punčocháčů. Potom jsem se přesunula k Haštalovi, kde měla být hlavní duchovní akce, ale tam už skoro nikdo nebyl, protože hlavní protest se konal na Hradčanech.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, 24.03.2015

    (audio)
    délka: 01:49:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V komunistických manifestacích jsem viděla podstatu schizofrenie režimu

Dana Kyndrová (2015)
Dana Kyndrová (2015)
zdroj: Pamět národa - Archiv

Dana Kyndrová (narozena 4. dubna 1955 v Praze) žila v letech 1964 až 1966 s rodiči v Alžírsku, tam se začala učit francouzsky, později vystudovala na FF UK ruštinu a francouzštinu a živila se jako turistická průvodkyně a učitelka jazyků (do roku 1989 na FSI ČVUT, pak na AMU). V gymnaziálních letech začala fotit, mezi její nejčastější náměty během normalizace patřily komunistické manifestace, které dokumentovala od roku 1973. Po půlročním pobytu v Togu (1975) realizovala svou první výstavu. V roce 1978 se pod vedením Anity Fárové zapojila do fotografického projektu studentů AMU, jenž měl zachytit mizející Žižkov. Od roku 1986 se pravidelně účastnila protikomunistických demonstrací, které rovněž zachytila na svých snímcích. Od roku 1993 se živí jako fotografka. Vydala knihy Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost a 1945 Osvobození... 1968 Okupace: Sovětská vojska v Československu; realizovala výstavy Osvobození, okupace, odchod či Česká osudová data.