Erika Juklová

* 1927  

  • „Byla taková ,milá‘ příhoda. Opravdu mi krvácely nohy. Potom jsme dělali v největší zimě silnice. My jsme neměli kabáty nebo svetry, to neexistovalo. Měli jsme deky, kterými jsme se přikrývali, a na ramenech jsme měli mašle, to jsme měli kolem sebe. Nohy jsme měli krvavé a omrzlé, ruce jakbysmet. Maminka slyšela nějaký český nebo slovenský slovo a tam byl jeden (nuceně) nasazený. Maminka zpívala, že potřebujeme kousek hadru. Tak on nám hodil kousek hadru, abych si mohla zavázat nohu.“

  • „Potom jsme šly do nějaké místnosti, kde byly takzvané schutzhertlingy, který tam strávili už delší dobu. Musely jsme se svléknout donaha, a abychom neměly vši či jiné breberky, tak s nulkou nás ostříhali dohola. Moje maminka říká: ,Kde jsi, moje děvčátko?‘ Já jsem stála vedle ní a ona mne nepoznala. To bylo hrozné. Potom nás odvezli do nějaké místnosti, koupelny, minutu na nás pustili vodu a pak nám dali různé hadry. Já jsem měla úplně průsvitné žoržetové šaty, dřeváky a šly jsme asi nějakých šest kilometrů do Birkenau. To byl Birkenau B3 a já jsem byla v lágru B5 – s maminkou a s tetami. Nebylo kam si sednout, akorát na podlahu, dostaly jsme kus chleba a nějaký ten plecháček na vodu nebo takzvanou polévku. (...) Daly jsme si chleba nahoru a do rána tam nebyl. Chodili tam stále různí lidé, tak nám to ukradli.“

  • „Teď jak jsou ty různé sešlosti neonacistů, tak se hrozně bojím, protože ve mně je pořád strach.“

  • „Jednou maminka měla, chudák, na hlavě kousek hadru a to se nesmělo, tak dostala bití. Já jsem chtěla jít za tím esesákem a chtěla jsem ho napadnout. Děvčata okolo mne přidržely, aby mne nezastřelil. Takový ,krásný‘ věci. To nejhorší bylo, když jsem dostala nějakou vyrážku. To bylo léto, červen, červenec 1944. Dostala jsem vyrážku na břichu. Když nás prohlíželi, tak jsem musela jít dozadu a různě kličkovat, aby mne neposlali do plynu. (…) Takový ten revír, kde byli ti nemocní, byl přímo naproti našemu baráku. Každý den nákladní auto, ti, kteří šli do plynu, tak je tam nahé nakládali. Když nemohli, tak je v dece tam naházeli. Já jsem tam pár svých kamarádek ze školy poznala.“

  • „Chodili jsme v noci pěšky a najednou jsme viděli velkou louku a říkaly nám ty esesačky, že tady si sedneme. Tak jsme tam usnuli, to bylo vpodvečer a ráno jsme se probudili, esesačky byly pryč. Už se blížila fronta, tak se lekly a odešly. Zkrátka nás tam nechaly...“

  • „Nám vůbec nevadilo, když byly ty nálety. Sice nás vyhnali z dílen, ale my jsme si sedli na tu největší bombu, nám už nic nevadilo, byli jsme už otupělí, už jsme se nic nebáli. Večer, když už jsme sotva chodili, tak nás znovu počítali. (...) Hladoví jsme byli pořád. Měli jsme takový komisárek, rozdělený na sedm dílů. Jedna sedmina mně, druhá sedmina mamince. Občas deko margarínu nebo deko marmelády.“

  • „Rodiče byli praktikující (ortodoxní) z obou stran, chodila jsem do židovské školy, naučila jsem se číst hebrejsky a doteď to praktikuji. Sice nejsem teď tolik pobožná, ale co lze dodržet, to dodržuji. To je moje víra, v tom jsem se narodila. Já proti ostatním náboženstvím nic nemám, ale ať mne nechají na pokoji. Já do toho nemluvím, ale chci mít svoje. V tom je ta svoboda, ať si každý myslí, co chce, ale do určité míry. Mám padesát pět let kamarádku katoličku. Za těch padesát pět let nebylo mezi námi ani půl slova zlého. Já toleruji její víru, ona toleruje mojí. Ona dojde do synagogy, já dojdu do kostela. Je klid a mír. Já bych si přála, aby to tak bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.12.2007

    (audio)
    délka: 01:19:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak jsou teď různé sešlosti neonacistů, tak se hrozně bojím, protože ve mně je pořád strach

Jurkova dobovy.jpg (historic)
Erika Juklová

Erika Juklová (rozená Grossová) se narodila v roce 1927 v maďarském Miszkolci v ortodoxní židovské rodině. Její otec obchodoval s textilem. Doma se mluvilo maďarsky, pouze maminka pocházela ze Slovenska a ovládala slovenštinu. Erika Juklová studovala židovskou střední školu v Miszkolci, avšak nemohla ji dokončit. V roce 1944 se i v Maďarsku začaly uplatňovat norimberské rasové zákony. Rodina tak byla nucena přestěhovat se do ghetta. Na sklonku jara 1944 ji čekal transport do koncentračního tábora v Osvětimi. V říjnu 1944 se Erika s matkou dostaly do transportu do Buchenwaldu. Pracovaly tam v továrně na munici. V dubnu 1945 tábor osvobodili američtí vojáci, do Československa se obě ženy dostaly až o několik měsíců později s pomocí strýce, který bojoval ve Svobodově armádě. Do Maďarska se Erika už nikdy natrvalo nevrátila, v Praze se provdala, vystudovala zdravotní školu, přes třicet let pracovala v histologické laboratoři Akademie věd. Erika Juklová žije na Praze-Střešovicích, má dva syny, čtyři vnoučata a dvě pravnoučata.