Jan Dušek

* 1922  

  • „Dělal jsem na Schreibstube, kde se přijímali vězni. Naproti byla veliká, tak 12 metrů široká ulice. Přivezli tam židovskou rodinu, byli čtyři muži, tři ženy a pět dětí. Nahoře jsem opravoval komín a Soukup šel: ,Vytáhni si žebřík nahoru.‘ - ,Tak jo.‘ Tak jsem opravoval komín. Bylo to horko, v srpnu. Děti plakaly, tak jeden šel do Schreibstube, byl tam Rojko a Steinkopf, a chtěl vodu. Dostal namláceno a za chvíli znova. Všichni začali upadat a pak ubili děti. Jedna měla náušnici – byl jsem schovaný za komínem, aby mě neviděli – a Rojko rozepínal její náušnici. Kopnul do ní a přinesl si nůž. Uřízl ji i s laloučkem, a jak ji řízl, tak ona zvedla ručičku a on ji ještě domlátil. Takový škaredý zážitek, i když jich bylo denně mnoho zabitých a umlácených.“

  • „Bylo to stejně málo platné, bojovali jsme proti velké přesile a nacisté naši organizaci přece jenom rozbili. V Budějovicích na gestapu mě vyšetřovali půl roku. Nedostal jsem po zatčení sedm dní jíst, tak jsem se u okna modlil. Byl jsem věřící, do kostela jsem chodil, i ministranta jsem dělal. Sedmý den mi dali do ajnclíku starého heftlinka Václava Němce z Budějovic, redaktora Svobodného slova. Když jsem se modlil, tak mě nakopl. Myslel jsem si, že je to gestapák. Říkal: ,Kdyby byl Pán Bůh… To poznáš, až přijdeš dále, jestli je, nebo ne.‘ Od té doby jsem přestal na Boha věřit a obzvláště v Buchenwaldu. Když hnali děti do plynu, tak kde Pán Bůh byl? V božím přikázání, v desateru, je: nezabiješ, děti jsou bez hříchu, nechte je přijít ke mně… Proč to dovoloval? Proč tolik lidí zemřelo? Proč papež žehnal Němcům a Italům? Tak mi to nešlo do hlavy.“

  • „Rumunský důstojník si pro sebe nechával vycvičit dogu. Rumun a druzí byli pořádně pod vlivem alkoholu, přivezli mladou Židovku, bylo jí takových 18 let, a pustili na ni dogu. I když doga je veliká, lidé z ní mají strach a tahle kousala, nebylo to rychlé umrtvení. Vyskočil jsem z okna a dva nejhorší psy, které jsme ovládali, jsem pustil. Tak jsem jí trápení utišil. Ještě dnes si říkám, jestli náhodou nejsem vrah. Omlouvám se, že jsem ukončil veliké utrpení. Byla to hezká holka, ale co jí to bylo platné. Ještě v roce 1944 se stal koncentrák cílem náletů amerických a anglických letců. Mávali jsme jim, a když to přišlo, to bylo něco… Bylo přes tři tisíce mrtvol. Také jsem se do té haldy dostal, sám jsem byl těžce zraněn. Ještě mám na hlavě velikou jizvu. Bez mého vědomí psal lágrový písař rodičům zprávu, že jsem zahynul. Za tři dny jsem se probudil a volal jsem na něj, byl ze vsi, tak mě vytáhnul a polomrtvého mě dostali na blok. První bylo ošetření – počůral mně hlavu, abych nedostal nějakou nákazu. To byly veškeré léky.“

  • „Pátého dubna 1945 nás SS vyhnali na transport smrti, bylo nás již vyhnáno 7000 vězňů. Popsat všechny hrůzy transportu… To se snad ani nedají vysvětlit. Po sedmidenním putování nás osvobodila americká armáda a zůstalo nás 1500 živých a 300 se zabilo samo. Když nás osvobodili, přivezli tři veliké kádě polévky. Ta byla nádherná, kamarádi se do toho vrhli a zabili se sami. Tak dobrou polévku jsem ještě nejedl. Ale hlad je veliký kuchař, 300 jich zahynulo. Umírali po polévce, to jídlo organismus nevydržel. Sám jsem přežil díky tomu, že jsem si vzal lžíci, utíkal jsem pryč a zase jsem šel pro polévku. Ti, co se na ni vrhli a ládovali se vším možným… Když hlad je hlad. To nikdo nepochopí, co je hlad.“

  • „Jmenuji se Jan Dušek, narodil jsem se 7. března 1922 v obci Lipí, okres České Budějovice. Obecnou školu jsem navštěvoval v obci Habří, tři kilometry (od Lipí – pozn. autora), kam jsem denně chodil do školy v dřevákách, v zimě i v létě. Nikdo nás nevozil, leda v zimě sedláci. Otec byl tesařem a dělal v Budějovicích na dráze. Matka měla chaloupku, dvě kozy a většinou dělala u sedláka, sekala meze. Měl jsem ještě sestru a o nás nebyla žádná veliká starost jako dnes o malé děti. Každý se musel starat sám o sebe. Do Budějovic jsem dojížděl i chodil pěšky do měšťanky, později jsem dostal po nevlastním bráchovi kolo. Pak jsem se vyučil zedníkem a dál jsem jezdil do Budějovic. Bylo to 14 kilometrů a někdy ještě dále, kde byla ještě práce. Bylo to v době velké krize ve 30. letech, když se začalo proti Německu stavět opevnění. Tak bylo více práce, jinak byla taková bída. Těžké bylo dostat rohlík, stál 50 haléřů a maminka mi jej těžko koupila.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Jindřichův Hradec, 02.02.2009

    (audio)
    délka: 01:22:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když hnali v Buchenwaldu děti do plynu, kde byl Pán Bůh?

DSC00908mladý.jpg (historic)
Jan Dušek
zdroj: Dobová: 1944, Buchenwald, Současná: 2.2.2009

Jan Dušek se narodil 7. 3. 1922 v Lipí u Českých Budějovic. Před vypuknutím druhé světové války se vyučil zedníkem a za prací dojížděl do Českých Budějovic. Poprvé byl zatčen v Plané u Českých Budějovic na stavbě letiště po krádeži součástek pro tajnou vysílačku. Po třech dnech vyšetřování na gestapu byl propuštěn. V roce 1940 se zapojil do ilegální komunistické odbojové organizace TRN, hlavními úkoly Jana Duška bylo vyzvedávání zbraní a letáků. Dvacátého prvního dubna 1943 byl zatčen a odvezen na gestapo do Českých Budějovic, odkud byl po půlročním vyšetřování odvezen na Pankrác. Na Pankráci pobyl týden a na podzim 1943 byl převezen do Terezína. Ve svém prvním koncentračním táboře pracoval jako zedník a na Schreibstube pro přijímání vězňů. V květnu 1944 se dostal do Buchenwaldu, ve kterém se stal členem ilegálního mezinárodního vedení tábora, členem Hundkommanda na cvičení psů použitelných v bojích na frontě a členem Lagerkommanda na přijímání a transportování vězňů. V Buchenwaldu v roce 1944 zažil nálet spojeneckých letadel, po němž má doživotní zranění na hlavě. Pátého dubna 1945 šel pochod smrti a 12. dubna 1945 byl osvobozen americkou armádou. Domů se však dostal až v červnu 1945. Po válce pracoval u SNB, mj. u útvaru 9600. V současné době žije v Jindřichově Hradci. Jan Dušek dodnes trpí řadou fyzických i psychických následků věznění v koncentračních táborech.