Zemřel herec revolucionář Ladislav Dušek. V listopadu 1989 mu vyhrožovali gulagem

/ /
Zemřel herec revolucionář Ladislav Dušek. V listopadu 1989 mu vyhrožovali gulagem

V liberecké Divadle F. X. Šaldy rozdmýchal sametovou revoluci a pomohl ji rozšířit po celém Liberci. Zemřel v pátek 16. října po vážné nemoci ve věku 77 let.

„Ředitel divadla byl v listopadu 1989 ve spojení s krajským výborem KSČ a zastrašoval nás, protože se stávkou nesouhlasil,“ vyprávěl Ladislav Dušek před rokem v rozhovoru pro Paměť národa o dnech, kdy se rozhodovalo o pádu komunismu v Československu. „Vyhrožoval, že si pro nás přijedou a půjdeme do gulagu.“

Podle Ladislava Duška vstoupili liberečtí divadelníci po 17. listopadu 1989 do stávky jako první po Praze. „První dny stávky probíhaly pod velkým psychickým tlakem. Lidi, kteří vcházeli do divadla, kontrolovala Veřejná bezpečnost a zapisovala si jejich nacionále,“ připomněl Dušek. „Nám řekli: Nepočítejte s tím, že budete hrát divadlo, půjdete do vězení a rodiny vás neuvidí!“

VB kontroluje diváky před vstupem do divadla v listopadu 1989. Foto: Paměť národa
VB kontroluje diváky před vstupem do divadla v listopadu 1989. Foto: Paměť národa

Divadlo F. X. Šaldy zrušilo představení a místo nich pořádalo s návštěvníky besedy, jejichž smyslem bylo, aby se proti totalitě postavilo co nejvíce obyvatel skoro stotisícového města. Televize a rozhlas v prvních dnech po 17. listopadu demonstracích proti komunistickému režimy mlčely, a právě herci se studenty se stali vyslanci boje za svobodu a demokracii.

Vyjděte ven! Vyzývali policajti revoltující herce

Když lidé odešli z besed, přespávali v divadle tři herci ze stávkového výboru – Ladislav Dušek, Zdeněk Palusga a Hanuš Bor.

„Měli jsme strach. Beseda skončila, a najednou jsme zůstali sami tři zamčení v divadle,“ svěřil se Ladislav Dušek. „Kolem jezdila Veřejná bezpečnost, svítila nám do oken, bouchala do dveří a chtěla, abychom vyšli ven. Čekali jsme, kdy vyrazí dveře a seberou nás.“

Herci Divadla F.X. Šaldy při besedě s diváky v pátek 24. listopadu 1989, kdy byla oznámena demise ÚV KSČ. Foto: Paměť národa
Herci Divadla F.X. Šaldy při besedě s diváky v pátek 24. listopadu 1989, kdy byla oznámena demise ÚV KSČ. Foto: Paměť národa

Statečnost libereckých herců však přinesla úspěch. Liberec patřil k nejodbojnějším českým městům a v pátek 24. listopadu demonstrovalo na náměstí před libereckou radnicí bezmála dvacet tisíc lidí. Ve stejný den padlo konzervativní vedení ÚV KSČ a po dnech obav se ulevilo i Ladislavu Duškovi.

Liberečtí herci vytrvali ve stávce až do 10. prosince, ale souběžně zkoušeli Komedii o hvězdě a premiéru stihli ještě před Vánocemi.

„Divadlo bylo našlapané. Režisér Komedii o hvězdě pojal aktuálně, Herodovi vojáci měli štíty jako na Národní třídě, matky, kterým zavraždili děti, zapalovaly svíčky,“ poznamenal Ladislav Dušek. „Mělo to ohromnou atmosféru. V hledišti jsme poprvé viděli jeptišky v sutanách, lidi zpívali na závěr koledy.“

Sametovou revoluci si Ladislav Dušek prožil po letech v seriálu Vyprávěj, kde mu však scénář předepisoval stát na druhé strany pomyslné barikády – hrál jednoho z důstojníků Státní bezpečnosti, který velel 17. listopadu 1989 na Národní třídě brutálnímu zásahu policie a červených baretů. V epizodních rolích se objevil v dalších seriálech i několika filmech.

Maloval karikatury proti okupantům

Ladislav Dušek v Praze na Proseku 14. června 1943. Po válce se rodina přestěhovala do Vroutku u Podbořan. V padesátých letech zemřel Ladislavovi otec a s matkou se vrátili do Prahy.  Při práci u vlakové pošty začal mladý muž studovat herectví na právě založené konzervatoři, kde učily herecké osobnosti z divadla na Vinohradech.

Z paměti Ladislava Duška nikdy nevymizel rok 1968 a pražské jaro, kdy podle něj lidé mohli zase nahlas říkat, co si myslí, a na krátký čas zakusili dvacet let potlačovanou svobodu. Najednou měli politiky, kterým věřili: Dubček, Smrkovský, Císař, Svoboda. „Stali se pro nás modlami. Věřili jsme heslu Socialismus s lidskou tváří,“ prozradil Ladislav Dušek.

Lidé na Václavském náměstí 21. srpna 1968. Foto: Paměť národa
Lidé na Václavském náměstí 21. srpna 1968. Foto: Paměť národa

O to větší šok přišel 21. srpna 1968 během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Maminka mě v noci vzbudila a říkala, že je asi válka. Nízko létala těžká letadla, na jejichž zvuk si pamatovala z druhé světové války,“ řekl Paměti národa 

Ráno, když šel Ladislav do práce, zabarvovaly se názvy ulic a začaly se ozývat první výstřely. Pokračoval na Václavské náměstí, kde pracovala jeho budoucí manželka a kde se střílelo.

„Atmosféra byla napjatá, plná adrenalinu. Lidé psali různá prohlášení. Já jsem na Jungmannově náměstí u památníku maloval různé obrázky a karikatury proti okupantům – lidé mi přinesli tuš a štětec, a když jsem něco domaloval, hned to někdo běžel vylepit,“ podotkl Ladislav Dušek. „Když se blížili Rusové s tanky, lidé nás ukryli, a když tanky přejely, maloval jsem znovu.“

Lidé tehdy drželi pohromadě jako málokdy. „Byl jsem pyšný na svůj národ,“ tvrdil Ladislav Dušek. Viděl však hodně mrtvých. „Rusové bezdůvodně stříleli po budovách. Nikdo proti nim nezasahoval,“ dodal. „Veškerá snaha o odpor byla, že se lidi snažili je přesvědčit, že u nás žádná kontrarevoluce není a že přijeli jako okupanti.

Po zásahu vodním dělem se lidé kouleli jak odpadky

Začátkem srpna 1969 se Ladislav oženil s Hanou, rozenou Marešovou. V den prvního výročí 21. srpna 1968 se konala na Václavském náměstí pokojná demonstrace. Lidé se začali scházet a pokládat květiny k soše svatého Václava.

Brzy ale přijela v obrněných transportérech Veřejná bezpečnost a Lidové milice, jejíž příslušníci proti pokojným demonstrantům nemilosrdně zasáhli.

Svatba Duškových v roce 1969. Foto: Paměť národa
Svatba Duškových v roce 1969. Foto: Paměť národa

„Bylo to hrozné. Na ostrůvku čekali lidé na tramvaj. Neměli s demonstrací nic společného,“ vzpomněl si Ladislav Dušek. „Z boční ulice vyjel transportér s vodním dělem a pustil to do nich. Lidé se kutáleli po ulici jako odpadky. Hysterie a brutalita Lidových milicí byly daleko horší než dramatické události v srpnu 1968. Teď zasahovali Češi proti Čechům.“

Ladislav Dušek nastoupil v září 1969 do mosteckého divadla, kde působil dalších dvacet let. Brzy se ale v divadle objevili pánové z okresního výboru KSČ, aby prověřili postoje jeho zaměstnanců. Měli podepsat prohlášení, že okupace v roce 1968 nebyla okupace, ale bratrská pomoc a že souhlasí s dočasným pobytem bratrských vojsk. „Odmítl jsem. V Praze jsem v osmašedesátém byl a vím, co se tam dělo,“ vysvětlil.

V roce 1970 se manželům Duškovým narodila dcera Kateřina. V lednu 1977 nutili mostecké herce podepsat tzv. antichartu. „Chtěl jsem, aby mi dali přečíst Chartu 77, abych věděl, proti čemu jsem, ale nikdo ji neměl,“ konstatoval Ladislav Dušek.

Životní podmínky v Mostě byly před rokem 1989 děsivé. Kvůli všudypřítomnému smogu a znečištění trpěli obyvatelé Severočeské hnědouhelné pánve často vážnými nemocemi. „Moje žena onemocněla astmatem, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme jinam,“ uvedl Ladislav Dušek. Na jaře 1989 se odstěhoval do Liberce, kde pokračoval ve své herecké kariéře.

V létě 1989 podepsal petici Několik vět

Zanedlouho mu v Realistickém divadle v Praze nabídl kolega Zdeněk Žák k přečtení prohlášení Několik vět, vyzývajících k obnově demokracie v Československu. V divadelním klubu viděl Ladislav poprvé Václava Havla a jeho ženu Olgu. Protože na Několika větách neviděl nic špatného, prohlášení podepsal.

Když pak o prázdninách četli v rozhlase Svobodná Evropa jména signatářů prohlášení Několik vět, padlo i jméno Ladislava Duška, a rázem stal ve svém okolí středem pozornosti.

Pak přišel pátek 17. listopadu 1989 a vzápětí po něm řekl režisér Divadla F. X.Šaldy Petr Palouš svým kolegům, co se odehrálo na Národní třídě. Po vzoru svých pražských kolegů se rozhodli ještě o víkendu vstoupit do stávky.

Diváci v Divadle F. X. Šaldy v době sametové revoluce, kdy představení vystřídaly besedy. Foto: Paměť národa
Diváci v Divadle F. X. Šaldy v době sametové revoluce, kdy představení vystřídaly besedy. Foto: Paměť národa

„Místo představení jsme v kostýmech nastoupili před lidi a informovali jsme je, co se stalo v Praze, že herci spolu se studenty jsou ve stávce a my se ke stávce připojujeme. Lidi zatleskali, zazpívali hymnu a odešli domů,“ prohlásil Ladislav Dušek. „Udělali jsme stávkový výbor a mě zvolili předsedou.“

Petr Palouš jezdil každý den do Prahy a byl ve spojení s centrem stávky. Vozil do Liberce přímé účastníky střetu na Národní třídě a hosty z řad známých osobností. Studenti, herci, zpěváci podněcovali sametovou revoluci v Liberci.

Divadelníci vyráželi mezi dělníky do závodů. Někde se nedostali ani přes vrátnici, jinde si je vyžádali. Denně dělali herci osm devět výjezdů.

Věděl, že nemůže couvnout

Ladislavova manželka Hana dělala v kanceláři divadla ve Vítězné ulici mimo hlavní budovu. „Ona byla statečnější než já,“ upozornil Ladislav Dušek. „Pracovala v nepřátelském prostředí, hned vedle ředitelny. Její kolegové-úředníci podporovali ředitele, ne stávkující.“

Po zkušenosti s rozehnáním pokojné demonstrace v srpnu 1969 se manželé Duškovi zpočátku domnívali, že sametová revoluce skončí podobně. Ladislav navrhl své ženě, ať se s ním raději rozvede, aby zachovali slušný život pro dceru.

„Věděl jsem, že nemůžu couvnout. Moje žena mě milovala a stála za mnou, ačkoli to pro ni bylo horší než pro mě. Nedělala si iluze, jak to se mnou dopadne, vyhlídky neměla dobré. Osudy žen pronásledovaných mužů byly jasné – ztráta zaměstnání, dítě nemůže studovat, nebude vědět, co se mnou je… Nepředpokládali jsme, že to dopadne dobře.“

Prvních deset dní stávky tak prožívali v divadle v ohromném psychickém i tělesném vypětí. „Moje žena nosila v kastrůlku jídlo pro všechny tři ze stávkového výboru. Jednou přišel doktor z nemocnice a píchnul nám něco na povzbuzení, abychom vydrželi ten zápřah. My jsme mu věřili, že to není nic špatného,“ poznamenal Ladislav Dušek. „Jedna paní nám přinesla velký dort s nápisem ‚Kluci, vydržte!‘ Lidé projevovali sounáležitost, což nám moc pomáhalo.“

Ani po pádu komunismu se Ladislav Dušek nepřestal zajímat o události kolem sebe. Pracoval v městském zastupitelstvu v Liberci nebo v městské komisi pro prevenci kriminality. Oddal stovky snoubenců. A nejen v obřadní síni, ale také v letadle nebo na Ještědu. V roce 2013 upoutal pozornost při volbách do sněmovny.

K volbám se nechal odvézt z nemocnice v pyžamu

V říjnu 2013 se Ladislavu Duškovi při zasedání kulturního a památkového výboru na Krajském úřadu v Liberci ucpala cévka k mozku, vrávoral a ztrácel vědomí.

S Václavem Havlem v roce 2006. Foto: Paměť národa
S Václavem Havlem v roce 2006. Foto: Paměť národa

Musel bezpodmínečně do nemocnice. Když se mu ulevilo, ptal se, jestli může volit v parlamentních volbách. „Řekli mi ale, že volební seznamy už mají uzavřené, a už to nejde,“ řekl MF Dnes tehdy sedmdesátiletý Ladislav Dušek.

Herec se nevzdal, a zařídil si u lékaře, aby ho z nemocnice na chvíli pustili. Zatelefonoval příteli, doktorovi Wachsmuthovi, jenž pro něj přijel autem a doprovodil ho do volební místnosti v Lesní ulici v Lidových sadech, kde Dušek bydlí.

Herec z nemocnice odkráčel v pantoflích, pyžamu a županu. Mohl si samozřejmě říct o normální oblečení, ale chtěl upozornit na to, že v nemocnici volit nesměl. „Lidé ve volební místnosti se zhrozili se a možná si mysleli, že jde o nějakou provokaci,“ podotkl Dušek.

Hektická volba ho vyčerpala, síly mu ale vrátila infúze, kterou po návratu do nemocnice dostal. Psychicky pomohlo, že nakonec přece jenom odvolil. „Měl jsem pořád v hlavě slova prezidenta Zemana, že každý, kdo nevolí, je svým způsobem zbabělec,“ prohlásil Dušek.

Pětasedmdesátiny slavil na jevišti. Exceloval tam jako Stalin

O pět let později oslavil Ladislav Dušek své 75. narozeniny přímo na jevišti, kde exceloval jako Stalin ve hře Leninovi balzamovači. Ovací vestoje od diváků a gratulací od kolegů se dočkal bezprostředně po skončení Leninových balzamovačů, kdy ho ještě zdobil kostým krvavého diktátora.

„Opravdu jste mě překvapili. V libereckém divadle jsem třicet let a mám tady nejlepší kolegy, jaké jsem si mohl přát,“ uvedl v červnu 2018 oslavenec.

S manželkou, dcerou a vnučkou v roce 2009. Foto: Paměť národa
S manželkou, dcerou a vnučkou v roce 2009. Foto: Paměť národa

V Liberci se spřátelil s Václavem Helšusem, jemuž připadla v balzamovačích role Lenina. „Když hrajeme s Láďou silvestrovská představení, vždycky se moc těším, čím mě překvapí, co vymyslí a vyvede,“ ocenil Helšus před lety Ladislavův smysl pro humor a pro improvizaci.  

Vloni v září svěřil Ladislav Dušek svůj životní příběh Paměti národa. Kromě jiného řekl, že je rád, že se mladí lidé zajímají o věci veřejné. „Je to důležité, i když to politici zlehčují. Studentům není lhostejné, v čem budou žít jejich děti,“ upozornil. „Politici musí být stále pod tlakem veřejnosti, nemůžou si všechno dovolit. Věřím mladé generaci, že nebude lhostejná k tomu, co se děje, že dokáže překonat strach a bude dělat správné věci bez ohledu na svůj prospěch.“

Ladislav Dušek před rokem promluvil také o překonávání vážných problémů. Věděl, o čem hovoří. Dokázal se totiž vyrovnat i s těžkým úrazem po pádu z jeviště do orchestřiště.

„Člověka zaskočí strach, když to nečeká. Přijde nemoc a jde o to, jestli vás složí, nebo narovná,“ zamyslel se. „Je to velmi těžké. Zažil jsem obojí. Životní strach o svoji vlastní existenci. Přestanete myslet dlouhodobě. Uvědomujete si, že každý den, který prožíváte, je výjimečný.“

PODPOŘTE PAMĚŤ NÁRODA Vzpomínky Ladislava Duška pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Našli jste chybu? Napište nám prosím na info@postbellum.cz. Děkujeme!