„Každý, kdo bydlí, má starostí půl,“ zpívali Irena Kačírková a Josef Bek v populárním songu z roku 1960. Bytová krize v Československu po celou dobu vlády komunistů výrazně ovlivňovala lidské osudy a také často ničila rodinné vztahy.
Irena Moudrá Wünschová strávila v 60. letech část dětství ve velkém čtyřpokojovém bytě svých prarodičů na Smíchově. Kromě babičky, dědečka, jejích rodičů a sestry Blanky tam bydlely také matčiny dvě sestry se svými manžely a dětmi. Každá rodina obývala jeden pokoj a všichni dohromady sdíleli kuchyň a koupelnu, což vyvolávalo řadu konfliktů. „Prarodiče se snažili vycházet se všemi třemi dcerami a jejich partnery, často to bylo tristní,“ říká pamětnice. Stísněné životní podmínky poznamenaly i manželství jejích rodičů:
„Moji rodiče se příšerně hádali, házeli po sobě věcmi.“
Babička, která se snažila vnoučata uchránit před dusnou atmosférou, s nimi často odjížděla do rodinné vily v Klatovech. Ale ani tam si neužili příliš komfortu, dům byl totiž plný nuceně dosazených nájemníků a prarodiče tam směli užívat jen jednu místnost bez příslušenství, pro vodu museli chodit do sklepa, záchod sdíleli s dalšími nájemníky.
Katastrofální nedostatek bytů způsoboval i různé absurdní situace, jako třeba společné bydlení rozvedených manželů, kteří si do bytu vodili svoje nové partnery. Disident Stanislav Pitaš vzpomíná, jak ho jednou přišli zatknout do bytu jeho přítelkyně: „Ona se rozváděla a v tom bytě bydlel i její exmanžel. Každý z nich měl jednu místnost. Najednou brzy ráno zvonění, rány do dveří. Vlítli dovnitř, vytáhli mě nahatýho z pelechu. Ten chlap byl úplně v šoku!“
Dekret od prezidenta
Nedostatek bytů po celou dobu vlády komunistů v Československu byl zejména mladými lidmi považován za nejtíživější sociální problém. Jen v roce 1967 bylo v Praze evidováno 45 tisíc nevyřízených žádostí o byt. Jediná cesta k bydlení vedla přes získání státního nebo podnikového dekretu na byt anebo vstup do bytového družstva. V každém případě to znamenalo mnoho let čekání s nejistým výsledkem, protože byty se přidělovaly podle složitého klíče: roli hrála rodinná situace, ale i „potřebnost“ a samozřejmě politická angažovanost. Pavel Štrobl se o tom přesvědčil, když pracoval pro podnik zahraničního obchodu Ligna. Bydlel na ubytovně, a když se oženil, zajímal se o možnost získání podnikového bytu. Nadřízený mu odpověděl:
„Když vstoupíš do strany, dáme tě na čekací listinu. Za čtrnáct let bys mohl přijít na řadu.“
Ale protože sestavování pořadníků a proces přidělování dekretů byly zcela neprůhledné, výjimečně se mohly odehrát i takřka pohádkové příběhy, kdy rodinu vysvobodil z tíživé situace zásah někoho mocného shůry. Tak tomu bylo v případě jedenáctileté Elišky Polanecké. Její tatínek byl bývalý politický vězeň a celá rodina se čtyřmi dětmi žila v jediné vlhké místnosti na okraji Prahy s rozklíženými dveřmi, stojatou vodou na chodbě a pobíhajícími krysami. „Jednoho krásného dne jsem sedla a napsala jsem prezidentovi Zápotockému,“ vypráví. „Napsala jsem mu i o těch krysách, které jsem ten den viděla. Jsem skeptik, takže jsem nečekala, že za tři neděle najdu ve schránce dopis z prezidentské kanceláře.“ Dopis je informoval, že jejich záležitost byla s doporučením předána bytovému odboru Prahy 13 a za další dva týdny rodina dostala dekret na byt u tehdejšího náměstí Kubánské revoluce.
Nutno ovšem podotknout, že příběh „prezidentského dekretu“ je naprostou raritou mezi tisíci jiných s daleko prozaičtějšími a především zdlouhavějšími konci.
Společný záchod a nadměrné metry
Nepřátelé režimu byli často oběťmi bytové šikany. V roce 1952 se rozpoutala takzvaná Akce B, která měla za cíl vystěhovávání nepřátelských osob z velkých měst. Jen v Praze se týkala téměř čtyř tisíc lidí a více než tisíce bytů. Rodiny politických vězňů nebo živnostníci, jejichž podnikání bylo znárodněno, se musely stěhovat do pohraničí anebo sdílet svůj byt s dalšími nájemníky. Na bydlení v rozděleném bytě po roce 1948 vzpomíná Anna Maňasová. Režim jim do bytu nastěhoval rodinu komunistů s malým dítětem:
„Zpočátku bylo to soužití hrozné. Byli proti nám tak naočkovaní, že si snad mysleli, že jíme lidi.“
„Nechtěli s námi dobře vycházet, skamarádit se. Ale netrvalo dlouho a najednou naše babička hlídala to jejich miminko. Nakonec jsme se všichni docela spřátelili. Tristní bylo, že jsme měli záchod dohromady,“ vypráví pamětnice.
Do potíží se mohl člověk dostat už jen proto, že obýval příliš velký byt. V roce 1948 se do právního řádu dostal pojem nadměrných bytů; za takový byl považován byt s větším počtem pokojů než obyvatel. Od roku 1956 se vypočítávaly takzvané nadměrné metry, přičemž na jednoho nájemníka nemělo připadnout víc než 12 metrů čtverečních obytných místností. Proti obyvatelům „příliš velkých“ bytů – což často byli osamělí starší lidé – se vedly ostré denunciační kampaně s cílem přinutit je, aby si do bytu vzali podnájemníky.
Na Vinohradech stejně jako v Litvínově
Nedostupnost bytů vedla k tomu, že když už někdo dekret na byt získal, za žádnou cenu se ho nevzdal. Prarodiče nechávali do bytů přihlásit svá vnoučata a užívací právo se předávalo z generace na generaci.
Ve státních bytech se platilo směšně nízké nájemné: podle vyhlášky z roku 1964 činilo dvě koruny padesát za metr čtvereční a v průběhu let se prakticky vůbec nezvyšovalo. Téhož roku se začaly rozlišovat byty podle kategorií – byt první kategorie byl vybaven ústředním topením, byt čtvrté kategorie neměl vlastní záchod a koupelnu. Lokalita ovšem nehrála žádnou roli, za byt v Praze se platilo stejně jako za byt v malém městě na severu Čech. Ještě v roce 1961 měla jen třetina bytů koupelnu a pouze ve 47 % bytů byl zaveden vodovod přímo v domácnosti.
Vybrané nájemné samozřejmě zdaleka nestačilo na opravy a renovace, takže bytový fond byl v katastrofálním stavu. Pamětník Jan Sajdl vzpomíná, jak přišel o práci na teplickém OPBH, když si povšiml nespravedlností v péči o tamější byty: „Upozornil jsem na to, že na střechu obecní vily, kde bydlí tajemník komunistické strany, se dává drahý měděný plech, a na domy, kde žijí rodiny s dětmi, jenom hliník, který nevydrží.“
Jezdili se dívat, jak panelák roste
Mnoho lidí kvůli bydlení opouštělo své původní domovy a stěhovalo se do průmyslového pohraničí. I tam se ovšem na byt čekalo dlouhá léta a lidé bydleli v provizorních podmínkách. Ludmila Fialová vzpomíná, jak se roku 1962 s manželem nastěhovali do Rotavy u Kraslic a bydleli v jedné místnosti na zámečku Favorit, jenž dříve patřil rodině Nostitzových. „Slibovali nám byt do tří měsíců, ale to sídliště tady ještě nestálo. Chodili jsme se dívat na stavbu, na níž pracovali vězňové z Vykmanova, a počítali jsme, kolik pater prvního baráku už je postaveno. Jenže tam potom nastěhovali zaměstnance ze Škodovky.“ Když jim konečně přidělili byt v paneláku na rotavské „třídě V. I. Lenina“, brali to jako začátek nového života.
Děsivou anabází prošel v pohraničí Eduard Vacek, který přišel do Teplic s manželkou jako elektrikář. Nadřízený mu sice hned přidělil klíč od pokoje na ubytovně, ale na vedení podniku mu ho vzápětí zase sebrali s tím, že komise, která přiděluje bydlení, zasedne až za půl roku. V zoufalé situaci se nastěhovali do betonového bunkru, kam přitáhl stará kamna a zatopil dřívím posbíraným v parku.
„Kamna byla rozžhavená do červena a ze stěn se řinula voda. Ráno jsem měl ve fousech jinovatku a žena dostala těžký zánět močového měchýře.“
„Lidi se na mě chodili dívat, schovávali se za stromy a pozorovali mě jako nějakého šílence,“ dodává Eduard Vacek. Nakonec mu pomohli jeho kolegové z řad církve Svědků Jehovových. Vzali ho do opuštěného sklepního bytu v polorozpadlé vile a pomohli mu příbytek jakž takž zobyvatelnit. Zároveň ho ovšem získali jako nového člena své církve, Eduard se načas stal dokonce starším jejich sboru, později ale církev opustil.
Dům je hotov. Ale bez odpadu!
Jednou z cest, jak se režim snažil řešit bytovou krizi, bylo uvolnění stavebních bytových družstev na konci padesátých let. Na rozdíl od státních bytů zde hrály roli i peníze – člen bytového družstva hradil zhruba třetinu nákladů na výstavbu bytu, na další třetinu získal výhodnou půjčku, zbytek pokryl státní příspěvek. Ale i na družstevní byty se čekalo dlouhá léta, družstevníci se navíc často museli sami podílet na stavbě.
Dalším pokusem o řešení krize byla masová výstavba panelových sídlišť, která sice vedla v 70. letech ke kolaudaci rekordního počtu nových bytů, ovšem v podmínkách děsivého socialistického šlendriánu. Na stavbě sídliště Petřiny pracoval i Anastáz Opasek, opat břevnovského kláštera a bývalý politický vězeň:
„Byly tam celé tlupy, které v noci odvážely kradený materiál, který jinak nebyl pro soukromníka dostupný.“
Tak vzpomíná na stavbu sídliště ve své knize Dvanáct zastavení a pokračuje: „Na výroční schůzi ROH třeba klidně oznámili, že ze stavby sídliště se ztratilo tolik kusů těles ústředního topení, že by to stačilo pro celý čtyřposchoďový dům. O nedostatcích na stavbách by se mohly vyprávět celé legendy. Jednou jsme na Petřinách pracovali v domě, který už byl hotov, a dokonce obydlen. Ale nefungovala odpadová roura, na záchodě neodtékala voda.“
I bydlení v takové nefunkční „králíkárně“ však bylo možné považovat za výhru. Třeba jen proto, že mladé rodiny se po letech konfliktního soužití konečně mohly odstěhovat z bytů sdílených s rodiči a sourozenci.