Ludmila Fialová

„Šli jsme do všeho s nadšením, protože jsme zažili krutou válku a čekali jsme, že bude líp. Slibovali nám a my jsme prostě šli jak berani, protože jsme tomu věřili. Ono se to pak samozřejmě zvrtlo. Ale mnoho věcí běžní lidé nevěděli, protože oni dokázali ledacos utajit. Tohleto všechno mně došlo až teď, v 89., 90., 91. Taky jsem byla členkou partaje. Vstoupila jsem někdy v osmdesátých letech, protože jsem dělala vedoucí v Textilaně a bylo to žádoucí. Ale takové věci, třeba o Miladě Horákové, jsem se dozvěděla až pozdě. Člověku lezly oči z důlků, co se dělo. Já myslím, že takových – musím říct – blbců jako já bylo více. Co brigád jsme tady na Rotavě, i s mým manželem, udělali. To jsme nemysleli, že to děláme pro sebe, ale pro všechny. Z přesvědčení. Byla jsem členkou, neměla bych pomlouvat, ale lituju toho. Jenomže tehdy bylo žádoucí, abych byla v partaji, když jsem vedoucí Textilany, tady ve vyšívárně bylo padesát žen.“

„Přijela jízda. Myslím, že to byli vojáci ze středoasijských republik, protože koníčky měli malé a vytrvalé. Když tlačili Němce, stala se taková příhoda... Němci utíkali. V tom prostoru jsou tři toky, menší, větší, Myjava, Myjávka, a ještě nějaký potok. Jak Němci utíkali, mosty přes ty toky vyhazovali do vzduchu. To víte, pro ty koně to stejně nebyla překážka. Teď ti je hnali, oni vyhodili další most a ten poslední most jim vyhodila parta před nima, takže zůstalo takových třicet lidí v tom úseku mezi. Ta jízda je zmasakrovala. Voják seděl, vmžiku byl pod břichem koně a střílel z automatu. To jsme v životě neviděli. Ještě žil můj bratranec a žili jsme na polosamotě. Vojáci měli žízeň. Strýc vážil vodu, bylo tam veliké koryto. Otevřel bránu a oni zajeli koníčky napojit. My jsme jim s bratrancem nabízeli vodu a ti nám naházeli takových bonbonů! V Trnavě byla štolverka, tak ji asi vyloupili. Nějaké veliké excesy s Rusama tam nebyly, asi dvě znásilnění. Jednoho viníka vedla hlídka pod šavlema na obecní úřad. Co s ním udělali, nevím, ale asi mu dobře nebylo. Nevím, jestli ho nakonec nezastřelili. V Borském Mikuláši taky voják znásilnil dívku a regulovčice ho vedla do sousedního Borského Petra na obecní úřad a cestou se nejspíš něco stalo, vedle hřbitova ho zastřelila. Nic nám nedonesli, nic nám neodnesli. Když něco chtěli, třeba vajíčka, tak jim je lidi dali většinou zadarmo nebo je zaplatili.“