„Váš syn má samé jedničky. Takže navrhujeme, aby se vyučil kotlářem.“

/ /

Jak vypadaly přijímací zkoušky na střední školy v době socialismu? Kromě znalostí a dovedností dětí se hodnotil také kádrový profil jejich rodičů. Kdo nepropadl politickým sítem, a přesto chtěl studovat, musel si hledat postranní cestičky.

„V tomto roce si budete podávat přihlášky do učebních oborů. Někteří z vás možná i na střední odborné školy s maturitou,“ sdělila nám výchovná poradkyně na začátku osmé třídy. Psal se rok 1987 a komunistický režim, přestože už spěl ke svému konci, se nijak netajil tím, jaké má s dorůstajícími dětmi plány. Většinu jich chtěl proměnit v málo kvalifikovanou pracovní sílu zejména pro těžký průmysl. Jakékoli vyšší studium se vydávalo za téměř privilegium. Tato vlastnost socialistického školství se nezměnila po celých čtyřicet let: děti musely svůj výběr školy podřizovat potřebám plánovaného hospodářství. Vše se řídilo směrnými čísly. Bylo-li potřeba víc horníků nebo šiček, o to méně dětí se mohlo dostat na gymnázia. A víc horníků nebo jiných dělnických profesí bylo potřeba neustále. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

„Když můj bratr Stanislav vycházel z deváté třídy, dobře se učil. Měl nejlepší známky z celé třídy. Jenže škola mohla doporučit ke studiu jenom jedno dítě,“ vzpomíná pamětnice Petra Parkanová. Stanislav měl tu smůlu, že jeho třídní učitelka byla zároveň jeho matkou. 

„Mámě bylo trapné doporučit vlastního syna, a tak tam napsala někoho jiného. A brácha musel do učení.“ 

Podobnou zkušenost měl i Zdeněk Pinc, který končil základní školu ve druhé polovině padesátých let v Příbrami: „Všichni moji spolužáci šli na hornické učiliště nebo hornickou průmyslovku, stali se z nich horníci nebo důlní inženýři. A všichni se buď uchlastali nebo zařvali v šachtě,“ konstatuje. On sám měl štěstí v neštěstí, po prodělání dětské obrny byl totiž tělesně postižený. Mezi horníky by ho ze zdravotních důvodů nepřijali. Právě tato okolnost – spolu se skvělými studijními výsledky – mu pomohla dostat se na jedenáctiletku, jak se tehdy říkalo gymnáziím. 

Místo na gymnázium na směnu do tkalcovny

Nízký počet dětí přijímaných ke studiu nebyl ovšem jedinou překážkou. Zároveň se totiž důsledně dbalo na to, aby do středních škol a zvláště gymnázií přicházeli žáci, „kteří svým sociálním a třídním původem, jakož i svým dosavadním vývojem dávají naději, že z nich bude vychována inteligence třídní a ideově spjatá s dělnickou třídou,“ jak pravil výnos ministerstva školství z roku 1951. Jednoznačně to eliminovalo žáky, jejichž rodiče měli nějaký kádrový škraloup. Ostatně spolu s přihláškou na školu se v té době posílala také žádost o doporučení ke studiu na okresní národní výbor. Pokud uchazeč nevyhověl, nebylo odvolání. 

Marta Jurková při natáčení
Marta Jurková při natáčení

Na vlastní kůži to pocítila třeba Marta Jurková, dcera bývalého národně socialistického poslance Josefa Nestávala, který byl v procesu se skupinou kolem Milady Horákové odsouzen k doživotnímu trestu. „Měla jsem samé jedničky, dařilo se mi v technických předmětech, kantoři mě posílali na olympiády. Dělali to s úmyslem, aby mi pomohli na nějakou další odbornou školu, protože věděli, že gymnázium nepřipadá v úvahu. Ale z ministerstva školství napsali, že nemám kádrové předpoklady pro studium.“ Přes známé se dostala na Střední hospodářskou školu v Dušní ulici, ale když v září začalo vyučování, najednou byla předvolána do ředitelny. 

„Ředitel mi sdělil, že dostal befel z ministerstva a nemůže mě tam nechat.“ 

„Byl tak dobrý, že pro mě hledal nějakou další možnost, a navrhl mamince, abych chodila na odpolední stenotypistický kurz. Naučila jsem se psát na stroji, těsnopis, hospodářské počty,“ dodává Marta Jurková. 

V některých rodinách politických vězňů ovšem na jakoukoli možnost studia rezignovali už předem. Když bylo Ludmile Zouharové devět let, popravili jejího otce Václava Švédu z odbojové skupiny bratří Mašínů. Několik dalších členů její rodiny skončilo ve vězení, a tak Ludmilu a jejího bratra vychovávala babička. „Dobře jsem se učila, v deváté třídě jsem měla jen jednu dvojku. Ale stařenka mi řekla, že na žádnou školu nepůjdu. Musím do práce, abych se postarala o Radka, kdyby se s ní něco stalo. Domluvila mi zaměstnání v továrně Hedva v Moravské Třebové. Obrečela jsem to samozřejmě, protože školu jsem měla ráda,“ vzpomíná pamětnice. Po odevzdání přihlášky, ve které měla napsáno, že nastupuje do zaměstnání, si ji zavolal ředitel základní školy. „Řekl mi, ať se nebojím, že mě dostane na dvanáctiletku. Ale stařenka i přesto řekla, že musím do práce.“ Ludmila skutečně nastoupila do Hedvy: „V září po deváté třídě mi bylo šestnáct. Šla jsem rovnou na tkalcovnu pracovat na směny. Byl to pro mě šok, byla jsem zvyklá na děcka, dost jsem se nabrečela.“ V téže továrně pracovala Ludmila Zouharová téměř čtyřicet let až do odchodu do důchodu. 

Ivan M. Havel, zdroj: archiv pamětníka (foto: Ondřej Němec)
Ivan M. Havel, zdroj: archiv pamětníka (foto: Ondřej Němec)

Napsal do novin, na školu ho vzali 

Mladí lidé, kteří byli navzdory kádrovým škraloupům svých rodičů odhodláni studovat, museli volit různé postranní cesty. A často se jim nakonec podařilo systémem proklouznout, ovšem za cenu obrovského osobního nasazení jich samotných i jejich rodin. To byl také případ Ivana Havla, mladšího bratra pozdějšího prezidenta Václava Havla a syna stavitele Václava M. Havla. Po obecné škole sice začal studovat na proslulé koleji Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, odtud byli ale s bratrem vyloučeni pro buržoazní původ. Po deváté třídě tak měl v úmyslu přihlásit se na střední všeobecně vzdělávací školu. „Zavolali si matku a oznámili jí: 

„Váš syn sice má samé jedničky, ale s vaším třídním původem není možné, aby šel dál studovat. Máme tady návrh, aby se šel učit kotlářem.“

Ivan Havel v učení na jemného mechanika, zdroj: archiv pamětníka
Ivan Havel v učení na jemného mechanika, zdroj: archiv pamětníka

„Matka přišla domů celá ubrečená,“ dodává Ivan Havel, který šel nakonec do učení na jemného mechanika. Jeho matka zároveň uprosila ředitele jednoho večerního gymnázia, aby tam Ivana nechal jeden rok studovat bez toho, že by se oficiálně zapsal. Protože úřady to nezaregistrovaly, Ivan Havel nakonec díky tomuto večernímu studiu získal maturitu. Znamenalo to ovšem, že každý den mířil z učňovské praxe rovnou do školy. Boj s režimem se po několika letech opakoval, když se Ivan Havel přihlásil na vysokou, a nakonec opět mohl studovat jenom dálkově. Nakonec se ovšem díky svému nadání a píli stal jedním z prvních občanů totalitního Československa, kteří získali stipendium ve Spojených státech na prestižní univerzitě v Berkeley. 

Martin Tomešek: Noviny přesvědčily ředitele

O tom, že rozhodnutí kádrováků se dala někdy obejít, svědčí i příběh Martina Tomeška, syna soukromých zemědělců. V poslední třídě základní školy mu ředitel vyhrožoval, že ho nenechá dělat přijímací zkoušky ani na zemědělské učiliště. Martin Tomešek psal básničky, které posílal do Zemědělských novin. V deváté třídě do redakce poslal dotaz, zda mu může ředitel školy zakazovat vstup na střední školu. „Dostal jsem přímo v novinách odpověď, že mi nemůže určovat, kam půjdu, nebo nepůjdu. Hned jsem s tím výtiskem utíkal do školy, ředitel byl sice na rozpuknutí, ale už mi nebránil,“ říká Martin Tomešek. Dlužno ovšem podotknout, že to bylo v polovině šedesátých let, tedy v době, kdy i ve školství panovaly přece jen o něco uvolněnější poměry. 

S výjimkou uvolnění kolem pražského jara ovšem takzvaná komplexní hodnocení rozhodovala o osudech dětí a studentů až do roku 1989. 

Neprodyšný systém a jeho trhliny

Jáchym Topol: Zadržení a škola

K trhlinám, které se v systému objevovaly, patřilo i gymnázium v pražském Radotíně. V druhé polovině sedmdesátých let se tam dostalo hned hned několik dětí signatářů Charty 77. „Milena Grůšová, Veronika Bartošková, David Pithart, já a bratr Filip a další a další dětičky z rodin, které režim zašlapával, jsme se dostali na jednu školu, kde jsme byli pod drobnohledem a kde jsme byli střeženi,“ popsal Jáchym Topol v rozhovoru pro Český rozhlas. Pro ředitelku to znamenalo strpět ve škole občasné návštěvy Státní bezpečnosti. „Naše paní ředitelka Irglová byla strašně fajn dáma, velice elegantní a milá a věděla o nás. Věděla, že si vyměňujeme samizdaty a pásky se zakázanými kapelami. Protože ona i další profesoři nás ochraňovali, byla dotlačena k tomu, že si občas s estébáky musela v ředitelně dát kafíčko. Takhle nějak to fungovalo.” 

Jáchym Topol (1987). Zdroj: archiv pamětníka
Jáchym Topol (1987). Zdroj: archiv pamětníka

Až do konce roku 1989 ovšem režim vyvíjel soustavný tlak, aby co nejvíce žáků odcházelo na učňovské obory, a tedy do dělnických profesí. Měly jich být až dvě třetiny. Školské reformy z roku 1976 a 1984 se navíc snažily výuku na gymnáziích, odborných školách a učilištích co nejvíce obsahově sblížit. Jednotlivé gymnaziální třídy měly odborné, většinou technické zaměření, které je mělo připodobnit průmyslovkám. 

I to byl důvod, proč u nás po roce 1990 došlo k takovému boomu víceletých gymnázií. Ve snaze „dát vale“ molochu komunistického školství a navázat na tradici první republiky jsme se vrátili k instituci, která v moderním školství působí poněkud anachronicky.