Marta Jurková

* 1940  

  • “Abych pravdu překla, většina těch lidí - nemůžu říct, že by úplně nuzovali. Ale bylo to vždycky na hranici přežívání. Tam, kde ti lidi byli bez rodiny, byli vždy v daleko těžší situaci. Měla jsem některé pacientky, kdy ta dcera nebo zeť ji vzali o víkendech na chatu, vzali toho člověka ven. Ale byli lidi opuštění, a ti byli trvale zavření v těch svých bytech - dokud v těch bytech mohli být. A u všech těch lidí žila obrovská úzkost, kdy se dostanou do nemocnice. Dodnes si pamatuju, že některé ty paní - ta služba fungovala jenom ve všední dny od 8 do 3 odpoledne. A večer, v noci a o víkendech ti lidi byli odkázaní sami na sebe. Nebo na hodné sousedu. Čas od času se mi podařilo v těch domech někoho poprosit, aby tam v sobotu a v neděli zašel a ohřál ten oběd. Zažila jsem několikrát, že ti lidi mě v pátek prosili, jen abych nevolala doktora. ,Nechtě mě tady, nechte mě tady.’ ,Tak tady třeba umřete, přes ten víkend. ,To nevadí. Tak tu umřu. Ale budu doma.’”

  • “Zároveň s tím převzala státní správa veškerá sociální zařízení, jak československé církve, tak katolické charity a všechno to, co dělaly kláštery. To byl obrovský tah toho politického režimu, že zavřel církev jenom do kostelů. Říkal: oni si tam můžou dělat své obřady, můžou se tam modlit. Ale ta konkrétní služba lidem, která dřív byla obrovsky rozvinutá, pečovatelská služba, která jezdila po domácnostech a pomáhala starým lidem, to bylo v naší církvi nesmírně rozvinuté. Zorganizovala to dcera Františka Bílka, paní Bílková, ta zřídila v církvi službu sester, které na kolech objížděly domácnosti a pomáhaly lidem. A stát to jedním rázem převzal, vzal církvi možnost takto působit.”

  • “Já jsem byla asi tak dvakrát na té návštěvě, zaryla se mi na mysli ta [návštěva] v Leopoldově. Oni mě právě proto na ty návštěvy moc nebrali, protože zážitky z těch návštěv byly dost otřesné. Třeba v Leopoldově jsme se shromáždili, my, co jsme jeli na tu návštěvu, to byla cesta z Prahy do Leopoldova, to jsme spali někde v Mohelnici, abychom tam byli brzy ráno, protože jsme tam museli být přesně na určitou dobu. Tam byla taková jakoby čekárenská budka, ve které se ti lidi, co měli dovolenou návštěvu, shromáždili. Odtamtud byla 500 metrů cesta, tam se otevřela brána té obrovské věznice a odtamtud vás odvedli na oddělení, kde byly návštěvy. Byla tam místnost s pulty jako na poště, a podobně jako dnes, když se lidi brání před Covid-19 těmi plexiskly, tam byly mříže, potom tam bylo sklo, potom taková vyřezaná okýnka a v těch hustá síť jako v králíkárně. My jsme byli na jedné straně této přehrady. Na druhou stranu přivedli tátu, vedle něj stál bachař, za tátou stál reflektor a svítil na nás. Nesměli jsme udělat žádný pohyb, říci něco, co by vypadalo nebezpečně nebo čím bychom mu mohli něco naznačit. Měli jsme takovou ,šifru’, mluvili jsme o ,strýčkovi v Americe’, jestli přijede nebo nepřijede, tím se naznačovalo, jak se upraví politické poměry, ale myslím, že to bylo úplně naivní, táta z toho sotva mohl co vytušit. Jak čtu ty dopisy, byl pobytem ve věznici dost izolovaný od vnějšího žití. Ale zpět k té návštěvě: dostala jsem od jedné tety takové zlaté srdíčko, které se dalo otevřít a do toho se daly dát obrázky. Já jsem v něm nosila fotografii tatínka a maminky. A když jsme přijeli na tu návštěvu, vzala jsem si to a chtěla jsem mu ukázat, že mám jeho fotku v tom srdíčku. Otevřela jsem to srdíčko a šla jsem mu to ukázat. A bachař zařval: ,Skončím návštěvu!’ Tak jsem se musela vrátit a nemohla jsem mu to ukázat.

  • “To nám právě táta vyprávěl, později, když se k tomu vracel, že i během toho, kdy byl vyslýchán, říkal: ,My jsme zkraje měli své vyšetřovatele a odpovídali jsme na jejich otázky a zapisovaly se protokoly. A pak v určité době přišel ten vyšetřovatel a řekl: A teď, Přeučile, bude všechno jinak. To, co jste teď tady s námi povídal si sežerte a začneme nanovo.’ A začaly opravdu ty tlaky na tu inscenaci, aby se naučili, co mají odpovídat. Pamatuju si, že v průběhu, když mluvili o tátovi, byly takové absurdity, jako že v Chomutově měl nějaký sklad zbraní. A on přitom v Chomutově nikdy ani nebyl. To my jsme doma věděli. A on vypovídal, že jo, že jo. On říkal, že protokol, který se museli naučit - ,Děti, když šest neděl nespíte, tak pak už řeknete, tak mi dejte, co chcete podepsat, já podepíšu všecko.’ Ten člověk už je pak tak vyčerpaný, že nedokáže nijak reagovat. Oni je tím způsobem takhle tlačili.”

  • „Jmenuji se Marta Jurková, rozená jsem Přeučilová. Narodila jsem se v červenci 1940 tady nedaleko v Dejvicích v Srbské ulici, kam se naše rodina přestěhovala, když se tatínek stal redaktorem. Můj otec byl vyučený krejčí, maminka byla vyučená švadlena. Seznámili se na Vinohradech. Oba byli aktivní v Sokole a ochotnických spolcích, oba byli masarykovští vlastenci. Tatínek byl František Přeučil a maminka Růžena, rozená Knoblochová. Když se vzali, tak krátce tatínek působil v Praze a potom se přestěhovali do Pardubic. Řemeslo tatínek ani maminka nikdy nevykonávali, maminka jen tak později pro rodinu a vzhledem ke své osvětové činnosti začal tatínek působit jako redaktor a byl v tomto smyslu ustanovenej pro Živnostenské listy v Pardubicích. Tam žili až do roku 1940. V roce 1937 se jim tam narodil můj bratr Jan Přeučil, herec. Teprve v roce 1940 se stěhovali do Prahy, kde jsem se pak narodila já už vlastně jakoby na začátku války.“

  • „Tatínek dál působil jako redaktor a vydavatel knih. Po válce se stal poslancem Národně socialistické strany, protože byl taky politicky činný v této straně. Byl členem parlamentu po válce na ty krátké roky do roku 1948. V listopadu 1949, osmého listopadu, proto si dobře pamatuju datum Bílé Hory, protože to bylo osmého listopadu, ho ráno zatkli a byl souzen v procesu s Miladou Horákovou.“

  • „Tím, že jsme žili v tom Bráníku, tak tam sloužil jako farář bratr Václav Mikulecký. Já jsem k němu ještě v té škole v Bráníku chodila na náboženství, protože maminka trvala na tom, vzhledem k tomu, jak se ten režim k nám zachoval, že my budeme chodit na náboženství, tak jsme tam byli tři, kteří jsme chodili v Bráníku na náboženství, protože víc lidí si netrouflo ty děti přihlásit. Ale farář Mikulecký tam měl tehdy úžasnou skupinu mládeže. Uvědomuju si, že jsem v té církvi tak doma, že mi nenapadlo říci, že jde o tehdy jenom Církev československou. Tatínek byl původně katolík, ale maminka byla československého vyznání, a když se brali, tak tatínek přestoupil a brali se už v Československé církvi. Má babička, maminka mé maminky, která mě hodně jako dítě ovlivňovala a vychovávala, tak ta měla velice takové ty trpké zkušenosti s katolickou církví, protože jí zemřely dvě malinké děti jako nemluvňata a ona neměla na pohřby a oni jí je odmítli pohřbít. Takže ona okamžitě, když se ustavila tato církev, s celou rodinou přestoupila do Církve československé. Pokud jde o tátu, tak tomu to úžasně jako konvenovalo, pokud šlo o takovej ten vlasteneckej důraz této církve, protože všichni tihle ti masarykovci a národní socialisti byli vlastně také do značné míry členové Církve československé.“

  • „Podzemní církev kolem Mikuleckého, Špaka byla takové jako obrozující se hnutí nebo modlitební skupina. Nejčastěji to bývalo se Špakem v Budějovicích, v Suchém Vrbném, tam jezdili i někteří ty laici z Litvínova s námi, to byly úžasné zážitky, co jsme tam mívávali v těhletěch společenstvích. To bylo takový krásný, že kromě těch oficiálních struktur, který tak jako by loajálně braly ten režim, takže takoví ti lidi, kteří neměli státní souhlasy anebo byli s těmito lidmi spřátelení, tak ty se snažili vždycky takové ty věci v církvi oživovat a držet ty pravé polohy toho společenství. Mám také schované některé ty dokumenty, když nás sezvával Mikulecký nebo jak jsme se snažili tu církev probouzet nebo oživovat. Já osobně jsem měla obrovskou výhodu, že jsem byla ta Přeučilová, a oni věděli, že u mě není šance. Zatímco všecky ty různý lidi navštívil nějaký ten pán a lámal je k nějaké té spolupráci nebo se je snažil nějak ovlivnit, tak já jsem díky tomu tátovi byla tohohle ušetřená. Oni jednoznačně věděli, že to nepřichází v úvahu. Problémy měl víc Stanislav, protože ten jednak neměl za sebou tuhletu v uvozovkách ochranu a jednak on nikdy nedržel jazyk za zuby. Třeba když sloužil v Bílině, tak se dostával do dost složitejch situací. Třeba v Bílině byl nějaký farář Souček, a když tomuto úžasnému faráři vzali státní souhlas, tak ta rada starších tam se do jednoho za něho postavila a řekli: ‚Tak když farář Souček, tak my všichni taky.‘ A protože to byli někteří lidi z těch hornických profesí, tak oni se ti církevní tajemníci těchto věcí tak trochu báli, a tak se tam začali s nimi jako domlouvat a ten Standa tam přišel do této situace. A oni si říkali, že přijde nový, mladý farář a že mu to vysvětlí, že musí ty lidi vystřídat, tam byl nějaký doktor Žižka, takový strašný bojovník, a začali mu radit, koho má do té nové rady starších najmenovat. A Standa si pochopitelně obešel ty dřívější lidi a řekl: ‚Tak ne, já chci spolupracovat s těmito lidmi, já za nimi stojím.‘ Takže tam byly někdy takovéto problémy a tlaky tohoto typu.“

  • „Dostudovala jsem v roce 1961. V prvním kole jsem dostala umístění do náboženské obce na Zderaze a do týdne přišel povel, že nesmím sloužit v Praze a okolí a že jediné místo, kde já mohu nastoupit, je rudý sever, takže mě poslali do Litvínova. Já jsem nevěděla, kde to město vůbec leží, tak jsem si to hledala na mapě. No a tak jsem nastoupila do Litvínova. Bylo tam potom nádherné církevní společenství. Moc pěkný to tam byly ty roky tehdy. Ten mostecký kraj, ten byl hroznej. Stalinovy závody ještě dýmaly, ta měsíční krajina. Já mám doma jeden obraz místního malíře, taková černo-šedivá plocha a v tom dva černé keře a to je tak výstižnej obraz, že ho furt vozíme a všude ho stěhujem, protože to je vyloženě tehdejší prostředí. Já když jsem tam nastoupila, tak to jsem byla už vdaná, my jsme se brali se Stanislavem hned po mým svěcení a on byl v té době na vojně na Moravě. Já jsem tam nastupovala sama. Tak jsem tam takhle vylezla a dívala jsem se do toho kraje a říkala jsem: ‚No to snad není možný, to je opravdu měsíční krajina.‘ Naprosto zničený životní prostředí. S manželem jsem se seznámila na fakultě, on byl o rok výš a tam jsme se seznámili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.02.2009

    (audio)
    délka: 01:59:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 11.11.2019

    (audio)
    délka: 01:02:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 28.07.2020

    (audio)
    délka: 01:53:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 17.08.2020

    (audio)
    délka: 01:43:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stát chtěl církev zahnat do kostelů

svěcení farářky Jurkové ve Vršovickém sboru v r. 1 (historic)
svěcení farářky Jurkové ve Vršovickém sboru v r. 1 (historic)
zdroj: Archiv pamětníka

Marta Jurková se narodila 1. července 1940 v Praze jako druhé dítě Františka Přeučila a Růženy Přeučilové, rozené Knoblochové. Oba rodiče byli zapálení sokolové a vlastenci, kteří ctili masarykovské ideály. Počátkem 30. let byl otec pověřen funkcí redaktora a tajemníka Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské v Pardubicích. Tam se v roce 1937 manželům Přeučilovým narodil syn Jan, později známý český herec. V roce 1940 se rodina přestěhovala zpět do Prahy, kde otec působil nadále jako redaktor a vydavatel, zapojil se též do odbojové činnosti. Po válce František Přeučil založil nakladatelství Pamír. Jako člen Československé strany národně socialistické se stal poslancem Ústavodárného národního shromáždění. Stejně jako další poslanci této politické strany byl dne 8. listopadu 1949 byl v časných ranních hodinách zatčen a převezen do vyšetřovací vazby. V následném monstrprocesu s Miladou Horákovou a spol. byl František Přeučil odsouzen k doživotnímu žaláři. Propuštěn byl v roce 1963, po čtrnácti letech. Rodina Přeučilových se musela vystěhovat z bytu, dostavovala se sociální tíseň a perzekuce. Martě i jejímu bratrovi bylo zapovězeno studium. Zpočátku mohla navštěvovat pouze dvouletý stenotypistický kurz. Na podnět husitského faráře Václava Mikuleckého, který ji ve škole učil náboženství, se ale začala zajímat o možnost studia bohosloví. Na bohoslovecké fakultě studovala v letech 1956-1961 a po absolutoriu se provdala za svého spolužáka Stanislava Jurka, se kterým měla čtyři děti. V prvních letech po dokončení školy působila v severočeském Litvínově, její špatný kádrový profil jí znemožňoval pracovat pro církev v Praze. V roce 1968 se s rodinou přestěhovala do Říčan, kde působila jako farářka do roku 1978. Její manžel po neshodách s dozorujícími orgány farářskou službu opustil a v 70. letech se rozvedli. Marta Jurková se po rozvodu necítila nadále kompetentní vést svou obec věřících a následujících čtrnáct let se jako pečovatelka starala o seniory na Praze 2. Zkušenosti z této práce využila i po roce 1989, kdy se stala vůdčí osobností při budování církevního zařízení pro seniory Horizont, které bylo slavnostně otevřeno v roce 2001. Ve vedení střediskové rady působí dodnes. Od roku 1990 se rovněž vrátila do služeb CČSH, kdy nejprve jako duchovní a následně jako farářka působila a působí v náboženské obci Praha-Dejvice. Mezi další porevoluční aktivity farářky Jurkové patří činnost v Klubu dr. Milady Horákové, kde svého času navázala na práci svého otce a stala se jeho předsedkyní.