Co jsme se (ne)naučili v normalizovaných školách

/ /

​Sezení s rukama za zády, dvojky za úpravu, hesla na nástěnkách, cvičení v plynových maskách a upřednostňování technických oborů. Takové vzpomínky se vybavují pamětníkům na školní výuku v 70. a 80. letech.

„Měla jsem pocit takového opaku vřelosti. Soudružka učitelka od první třídy oslovovala děti příjmením. Později, na srazu spolužáků ze základky, jsem si s hrůzou uvědomila, že neznám jejich křestní jména. Možná jsem je nikdy neslyšela,“ vybavuje si Ivana Málková vzpomínky na atmosféru na pražské základní škole, kterou navštěvovala na začátku sedmdesátých let.

Školství bylo v době normalizace jedním z nejdůležitějších nástrojů manipulace celou společností. Pamětníci popisují nesčetné ideologicky podbarvené rituály, které jako žáci museli podstupovat: prvomájové průvody, čestné stráže u hrobů, formální volby předsedů pionýra, branná cvičení, lampionové oslavy VŘSR…

Ivana Málková při natáčení pro Paměť národa. Zdroj: Paměť národa
Ivana Málková při natáčení pro Paměť národa. Zdroj: Paměť národa

Možná ještě horší ale byl většinový přístup k dětem, nepřiměřený důraz na kázeň či uniformní úpravu sešitů.  „Neosobnost, zacházení s dětmi z pozice mocenské autority, ponižování,“ vypočítává Ivana Málková.

Systém absurdních zákazů pokračoval i na střední škole, kam studenti přicházeli ve věku, kdy jim začalo záležet na zevnějšku. Pronásledování dlouhých vlasů u chlapců, make-upu u dívek a “imperialistických” symbolů na oblečení je dobře známé, tím to ale zdaleka nekončilo.

„S kamarádkou jsme si ušily podle Burdy maxisukně,“ vzpomíná Ivana Málková. „Profesorka nám vytkla, že sukně nemá správnou délku. Dlouhé sukně se prý nesmějí nosit. Doma jsme tedy sukně ustřihly a druhý den jsme přišly v minisukni. Zase to byl problém. Nakonec jsem profesorku dotlačila k tomu, aby mi na noze udělala čárku, jak dlouhá má sukně správně být, aby ji to neprovokovalo.“

Na gymnázium se stejně nedostanete

Nejdůležitějším cílem středního školství bylo zajistit dostatek pracovních sil pro národní hospodářství, tedy zejména pro těžký průmysl. Na odborná učiliště měly odcházet téměř dvě třetiny všech žáků a tomu také odpovídalo působení takzvaných výchovných poradců, kteří měli na základních školách na starost poradenství při volbě povolání. Šlo o to, odradit žáky od nepraktických tužeb po humanitním studiu a nahnat je do náruče průmyslových podniků. Vyvíjeli soustavný tlak, který by se dal shrnout do věty: Přihlašte se na učiliště, na gymnázium se stejně nedostanete.

Soudružky učitelky a vychovatelky a pionýrský vedoucí jedné pražské základní školy v 80. letech. Zdroj: Paměť národa
Soudružky učitelky a vychovatelky a pionýrský vedoucí jedné pražské základní školy v 80. letech. Zdroj: Paměť národa

Školské reformy z roku 1976 a 1984 se nijak netajily tím, že jejich cílem je výuku na gymnáziích, středních školách a učilištích co nejvíce obsahově sblížit. V praxi to odnášela nejvíce gymnázia: každý student si musel zvolit odborné, většinou technické zaměření. Výuka humanitních předmětů ustupovala této rádoby profesní přípravě. Gymnazisté museli ve druhém nebo třetím ročníku na “odbornou” praxi. Naopak klasické gymnaziální předměty jako latina téměř vymizely. 

Je logické, že budoucí učitelé studující na pedagogických fakultách byli vystaveni silnému ideologickému tlaku: „Myslím, že na pedagogické fakultě byl tlak na politický postoj možná největší ze všech vysokých škol. My jsme byli ti, kdo předstoupí před děti ve třídách, a nemůže jim říkat nic jiného, než co se píše v komunistických příručkách,“ říká Ivana Málková, která zde studovala v 80. letech.

Na fakultu přišla už s určitými zkušenostmi, jeden rok totiž učila jako záskok na základní škole v Ďáblicích. „Myslela jsem si, že výuka se bude věnovat tomu, co znám z praxe. Chtěla jsem se dozvědět užitečné věci, jako třeba, co dělat, když dítě píše písmenka zrcadlově? Ale toho jsem se nedočkala. Místo toho jsme se učili vědecký komunismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politickou ekonomii… Zatímco na jiných školách byla výuka těchto předmětů spíš formální, na pedagogické fakultě se na ně kladl největší důraz.“

Ani když už došlo na odborné předměty, nebylo to o mnoho lepší: „Dozvěděla jsem se, jaké svaly dítě zapojuje, když skáče přes kozu. Ale jak mám dítě chytit, když přes tu kozu skáče, to mi nikdo neřekl,“ vzpomíná. „Školu bylo potřeba prostě překlepat, abych se mohla věnovat učitelské práci.“

Nohama směrem k epicentru výbuchu

Normalizace samozřejmě také ovlivnila způsob, jak se vyučovaly jednotlivé předměty. Jedním z nejpostiženějších byl dějepis, což je problém, který se na mnoha školách táhne až do současnosti. Učitelé, kteří se chtěli vyhnout lživé interpretaci dějin po roce 1945, moderní historii prostě neučili: „Velmi dlouho jsme probírali druhou světovou válku, ostatně to děti bavilo, pak přišlo osvobození, ale s ním už pomalu konec školního roku a na Únor a další věci už nezbyl čas," popisuje brněnský učitel Jiří Svoboda.

Samostatnou kapitolou byla branná cvičení, která ve školách 70. a 80. let přiživovala atmosféru válečné hrozby. Cvičné poplachy, během nichž děti v plynových maskách a s igelitovými sáčky připevněnými gumičkami na rukou a nohou scházely do školního sklepa, byly na jednu stranu zcela formální — nikdo doopravdy nevěřil, že by ho v případě nukleární války takové jednání ochránilo. Nemluvě o radách typu „lehnout si na zem s hlavou směrem od epicentra výbuchu“. Na druhou stranu šlo o rituál spolehlivě vyvolávající tísnivé ovzduší a pocity ohrožení.

Od jedničky do pětky

„Známky ve školách jsou podle mě mocenským nátlakovým nástrojem, nikoli motivací,“ říká Ivana Málková. V šedesátých letech došlo v československém školství k pokusům dosavadní stupnici známkování od jedničky od pětky přehodnotit a zavést systém slovního hodnocení.

Na reformě známkování pracoval tým Jána Velikaniče, který navrhl několik různých variant, kombinujících klasické známky, slovní hodnocení a také různé varianty stupňů klasifikace (třístupňovou až desetistupňovou). Projekt se experimentálně ověřoval na několika základních školách, ale s nástupem normalizace spadl pod stůl. Pokud jde o známky, zůstalo všechno při starém tak, jak je tomu na většině škol doposud.

Známky a poznámky v žákovské knížce ze školního roku 1980/81. Zdroj: Paměť národa
Známky a poznámky v žákovské knížce ze školního roku 1980/81. Zdroj: Paměť národa

Ivana Málková si už v osmdesátých letech povšimla problému, o kterém se dnes více hovoří v souvislosti s online výukou během pandemie koronaviru: učitel známkou hodnotí spíše rodinné zázemí žáka než to, co se dítě ve škole skutečně naučilo. V základní škole Na Smetance na pražských Vinohradech, kde v té době vyučovala, byl systém známkování striktní: práce bez chyby je za jedna, jedna chyba znamená dvojku a s každou další chybou se známka o stupeň snižuje.

„Měla jsem ve třídě romského chlapečka, který byl na třech řádcích schopen udělat třicet chyb. Po pár týdnech jsem dospěla k závěru, že tohle dítě nedostane nikdy nic jiného než pětku. Když jsem si to uvědomila, nad hromadou sešitů jsem se rozplakala.“

Později si vytvořila vlastní systém, kdy dítě nejprve na každou chybu upozornila hvězdičkou: „Záměr byl, aby dítě chybu opravilo, třeba i s mou pomocí. A když to dokázalo, počítala jsem to jako bez chyby.“

Ve striktním systému socialistických základních škol šlo ovšem o individuální iniciativu, realizovanou v podstatě navzdory pravidlům.

Vyhazovy na začátku normalizace

Není příliš překvapující, že učitelské povolání v sedmdesátých a osmdesátých letech postupně ztrácelo prestiž. I v té době se samozřejmě našlo mnoho učitelů, kteří podobně jako Ivana Málková vnímali svou profesi jako poslání a skutečně chtěli učit. Právě ti ale nejčastěji naráželi na nejrůznější formy šikany.

„Měl jsem velkou a jasně formulovanou touhu stát se učitelem,” říká Stanislav Zajíček. „V roce 1985 jsem si přečetl román Čingize Ajtmatova Stanice Bouřná, kde jsem našel myšlenku: ,Když přijdete o paměť, přijdete o všechno.’ A já jsem během studií pochopil, že mám schopnost zaujmout studenty a sdělovat jim něco, co by mohlo být alternativou k oficiální výuce.“

Stanislav Zajíček v roce 2019. Zdroj: Paměť národa
Stanislav Zajíček v roce 2019. Zdroj: Paměť národa

Po dokončení vysoké školy ale kvůli svým aktivitám v brněnském alternativním divadle místo učitele nezískal. Až v roce 1993 začal vyučovat češtinu a latinu na brněnském gymnáziu Matyáše Lercha.

Ještě daleko horší zkušenosti měli někteří učitelé starší generace, které rok 1968 zastihl už v praxi. K nim patří i Zora Čapková, v té době učitelka češtiny a ruštiny na olomouckém gymnáziu, která na podzim 1968 zadala studentům slohovou práci na téma „Mé dojmy z Prahy“. Většina studentů psala o rozstříleném Národním muzeu. V roce 1970 ji ze školy vyhodili.

Až po roce 1990 se jí dostal do rukou udavačský dopis, který vedl k jejímu propuštění. Byla pod ním podepsána matka žákyně z jejího posledního maturitního ročníku: „Nejdřív jsem se začala smát a potom jsem se rozbrečela. Tak kvůli tomuhle házeli lidi přes palubu!“ Později se přestěhovala do Prahy a za normalizace pracovala pro Dům pionýrů v Havlíčkových sadech.

Malí spiklenci

Ivana Málková, která učila na prvním stupni, naopak vnímala, že ji s jejími malými žáky spojuje jisté spiklenectví: „Měla jsem pocit, že ve třídě jsem svobodná, protože tam se mnou nikdo není. Mohu říkat dětem, co chci, jen musím počítat s tím, že to budou doma vyprávět a nějak interpretovat. Ale nejsem pod přímou kontrolou. A když si nějaké dítě třeba na výletě začalo zpívat písničku od Kryla, hned jsem věděla, že mám ve třídě spojence.“

Přesto i ona na samém konci osmdesátých let narážela na šikanu ze strany vedení školy. O Vánocích v roce 1988 nesměla koupit do třídy vánoční stromek, protože “vánoce se za komunismu neslaví”. Jindy jí zakázali vedle nástěnky na téma SNP (Slovenské národní povstání) pověsit ve třídě plakát s obrázkem vodopádu.

Jeden z největších průšvihů měla kvůli tomu, že šla domů doučovat svou dlouhodobě nemocnou žákyni: „Z toho bylo veliké kárné řízení, že to je neprofesionální chodit do rodiny. Byla jsem tak vystrašená, že jsem neměla odvahu se zeptat, co je na tom špatného.“

Učit v atmosféře důvěry

Ivana Málková se po roce 1990 stala zakladatelkou jedné z prvních soukromých základních škol, která dosavadní normalizační systém opustila: „Chtěla jsem učit v přátelské atmosféře důvěry, přestat učit podle jasně daných mantinelů. Dříve to bylo tak, že děti ve všech prvních třídách v celé republice se patnáctého září musejí učit písmenko A. Trvalo velmi dlouho, než se osnovy uvolnily. A ještě déle, než to pochopili učitelé, kteří na ně byli po desetiletí zvyklí.“

Skutečností ovšem zůstává, že mnohé neduhy zděděné po normalizačním školství přetrvávají v některých školách až do současnosti – nejen kvůli setrvačnosti učitelů, ale i rodičů, kteří si jiný systém neumějí představit. Mnohdy mají pocit, že když to “vydrželi” oni, měly by být autoritářskému vyučování podrobeny i jejich děti.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Našli jste chybu? Omlouváme se a rádi opravíme. Napište nám prosím na magazin@postbellum.cz. Děkujeme!