Růžena Vacková si z dvaadvaceti let trestu odseděla patnáct. Věznění ji naučilo, že „pokora je pravda“. Hrdá a „nepřevychovatelná“ intelektuálka a teprve druhá žena-profesorka v českých dějinách režim nakonec donutila, aby ji ze své vůle propustil.
„Návštěvy u tetičky byly skvělé. Neustále jsme chodili po různých kostelích a památkách, úžasné bylo třeba loutkové divadlo, které nám opatřila. Byla klasická archeoložka, takže nám na něm hrála antická dramata: Antigonu, Elektru, Orestea…“ Tak na svou tetu Růženu Vackovou vzpomínal pro Paměť národa její synovec Andrej Gjurić.
Jeho slova se vztahují k šestiletí 1946–1952, kdy se výjimečně vzdělaná tetička pravidelně starala o něj i jeho mladšího bratra. Rodina se tehdy ještě vzpamatovávala z těžkých válečných ztrát. Andrejova otce a strýce – Růženina švagra a bratra – popravili nacisté za práci pro odboj a čekání na popravu v nacistické cele smrti za sebou měla i sama Růžena Vacková. Nakonec se štěstím vyvázla, další odboj a další celu – tentokrát komunistickou – však měla před sebou.
„Tetička byla zcela nonkonformní, ale v jiném slova smyslu než underground. Ona nebyla underground, byla univerzitní profesorka. Ale byla osoba absolutně ničím nesvazovaná.“
O její nonkonformitě netřeba pochybovat. Po byzantoložce Miladě Paulové se Růžena Vacková stala teprve druhou Češkou, která dosáhla nejvyšší akademické hodnosti a byla jmenována profesorkou. A byla také vůbec jediným z profesorů Univerzity Karlovy, který se během komunistického puče v únoru 1948 připojil ke studentskému protestnímu průvodu na Hrad. Za svou nepřizpůsobivost zaplatila patnácti lety v nejtěžších komunistických žalářích. Amnestie se na ni nevztahovala, o milost odmítla žádat. Spoluvězeňkyním přednášela filozofii a dějiny umění, mnohé na ni později vzpomínaly jako na světlo uprostřed temnoty.
Buď nic, anebo Bůh
Narodila se v roce 1901 ve Valašském Meziříčí. Její otec Bohumil Vacek byl praktickým lékařem, později zemským zdravotním inspektorem v Brně a nakonec ředitelem Státního zdravotního ústavu v Praze. Maminka Růžena aktivně působila v ženském hnutí. Vackovi vychovali tři děti, ze všech vyrostly mimořádné osobnosti.
Nejstarší byla právě Růžena. Po gymnáziu vystudovala klasickou archeologii, dějiny umění a estetiky a dějiny divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1925 byla promována doktorkou filozofie a od roku 1930 působila jako soukromá docentka v oboru klasické archeologie.
Matkou jejích synovců Andreje a Alexandra – jak se později ukázalo jediných pokračovatelů rodu – byla její mladší sestra Jiřina. Ta se věnovala dietetice a v roce 1938 se provdala za bosenskosrbského gastroenterologa Alexandara Gjuriće, docenta II. interní kliniky v Praze. Gjurić byl spolupracovník a přítel nejmladšího ze sourozenců Vackových, Růženina bratra Vladimíra, který se věnoval interní medicíně. Oba se později zapojili do protinacistického odboje a nacisté je pak poslali pod gilotinu.
Zatčení, mučení a následné popravy bratra a švagra – spolu se smrtí matky v roce 1943 – znamenaly důležitý mezník i v životě Růženy Vackové. Přestože již její původní rodinné zázemí bylo katolické, lze říci, že právě v této době a pod vlivem těchto událostí z let 1941–1944 prožila zásadní osobní konverzi. Katolický teolog a kněz Josef Zvěřina později v jejím nekrologu popsal její duchovní obrácení jako vědomé rozhodnutí: „Tehdy se jí se vší ostrostí zjevilo dilema: buď důsledný nihilismus, anebo důsledný klad; buď nic – anebo Bůh; buď definitivní smrt, anebo vzkříšení…“
Zvolila to druhé a to znamenalo také vlastní nasazení. Rozhodla se bratra a švagra následovat a sama se zapojila do odboje. Zárodek její odbojové sítě ostatně přirozeně vznikal již od roku 1939, kdy se po uzavření českých vysokých škol bývalí univerzitní kolegové začali scházet v Růženině bytě. „Poněvadž jsem žila sama a můj byt na Malé Straně byl výhodný a nenápadný a lidé v domě dobré vůle, zprostředkovala jsem spolupráci, sdělovala vzkazy a konala služby mezi Plzní a Brnem,“ uvedla později sama Vacková, která sestavila i tým vědců a vojáků, jenž na základě získaných zpráv rekonstruoval podobu tajné nacistické zbraně později známé pod názvem V-2.
Jejich činnost však neunikla pozornosti okupantů a 21. února 1945 si pro Růženu Vackovou přišlo gestapo. Jak popsal synovec Andrej Gjurić, dva tajní na ni tehdy čekali přede dveřmi jejího bytu.
„Ona se na ně usmála: ‚Vy jste od plynu?‘ Gestapáci se začali strašně smát, pak chodili po bytě a říkali: ‚Vy tady vůbec nic nemáte.‘“
Jeho teta totiž prý žila skromně až asketicky. „Ona tam měla jedno vajíčko – naše tetička skoro nejedla, pila černé kafe a kouřila cigarety. ‚A tady vy opravdu bydlíte?‘“ Gestapo nemohlo pochopit, že by v takové bídě žila uznávaná univerzitní učitelka, a její domov považovalo za konspirační byt. Zbytek války Růžena Vacková strávila ve sklepní samovazbě na Pankráci, kde čekala na hrdelní trest. Zachránilo ji až Pražské povstání: Němci z věznice utekli a čeští dozorci pustili vězně na svobodu.
Ke svému pobývání v cele smrti se Růžena Vacková vrátila v dopise napsaném v roce 1963 z pardubické věznice sestře Jiřině: „Nevím, jestli jsem Ti vypravovala o svém nejhlubším pokušení ke zlomení žalem? Na samotce na Pankráci (za okupace) zdolávala jsem všecko, co by mi steskem navodilo strach před smrtí. Nebýt 5. května, bylo to jisté. Ale, skutečně, i šibenici i sekyře člověk zvykne. Stesk po životě je zlý, ale s pomocí Boží ne rozumově nepřekonatelný. Ale přišel mi, záludně, a to smyslem, který nemám zvlášť vyvinutý. V tom sklepě jsem začala vnitřně čichat všechny vůně z tújí před besídkou na zahradě ve mlýně; fialek, které jednou, v okouzlující mnohosti, přinesla maminka; růží z jejího svátku; rozkvetlého lesa jako jednou na čekané (toku) s tatínkem atd. Těm vůním jsem nemohla uniknout, bylo to rozumem nezvládnutelné, jen vůle ještě šeptala. A přišla pomoc Matky Boží, tak zvláštní a blízko. A od té chvíle jsem byla už za vším a nade vším…“
Zdroj – Růžena Vacková: Ticho s ozvěnami. Dopisy z vězení z let 1952–1967
Když válka skončila, Růžena a její nejbližší se vedle utrpěných traumat museli vyrovnávat i s hmotnou nouzí. Synovci Andrej a Alexandr, polosirotci po úspěšném lékaři a popraveném – ovšem nekomunistickém – odbojáři se dokonce na několik měsíců ocitli v dětském domově, než si jejich matka Jiřina dokázala zajistit příjem a bydlení. Teprve když se rodinná situace stabilizovala a chlapci se v listopadu 1946 mohli vrátit do Prahy, nastala jedna ze šťastnějších etap jejího života, z níž pocházejí vzpomínky Andreje Gjuriće na antické tragédie přehrávané na loutkovém divadle nebo na procházky po Malé Straně. Teta prý během nich učila synovce rozeznávat architektonické styly nebo jednotlivé svaté, přivykala je rytmu křesťanského roku a slavení křesťanských svátků: „Každý rok o Velikonocích jsme chodili na křížovou cestu na Petřín. Dole pod Petřínem si lidé rozsvítili světýlka a světelný had se vinul nahoru po Petříně,“ vyprávěl Gjurić.
Povodit estébáky po kostelích
V roce 1947 se Růžena Vacková dočkala odloženého jmenování mimořádnou profesorkou klasické archeologie a vedoucí katedry na Univerzitě Karlově. Zároveň se již s koncem války pustila také do činnosti v kroužcích tzv. Katolické akce, hnutí vycházejícího z encykliky papeže Pia XI.; ten v roce 1922 vyzval k aktivnějšímu veřejnému působení katolíků a k většímu zapojení laiků do života církve. Laici měli pod vedením kněží vytvářet organizované skupiny, jež by prosazovaly katolické hodnoty ve společnosti. V Československu se tato koncepce více prosadila teprve po válce, kdy tu více takových kroužků založil chorvatský kněz Tomislav Kolakovič. Vedením tzv. Rodiny – jakéhosi ústředí kroužků – přitom Kolakovič pověřil vedle kněze Josefa Zvěřiny právě Růženu Vackovou.
K „Rodině“ Vackové a Zvěřiny patřili věhlasní kněží a teologové jako Antonín Mandl a Oto Mádr; Kolakovičovu koncepci laického aktivismu v sekularizované společnosti, v mnohém předjímající II. vatikánský koncil, podporovali i pražský arcibiskup Josef Beran či litoměřický biskup Štěpán Trochta. V Praze vznikaly laické kroužky především na vysokých školách a šlo v nich spíš o intelektuální než politickou činnost. Aktivní katolíci se v nich scházeli ke společným modlitbám, diskuzím a přednáškám.
S nástupem komunistické moci se však byly nuceny i původně intelektuální kroužky více politizovat. Růžena Vacková si od počátku uvědomovala neslučitelnost komunistického režimu se svobodou církve – i se svobodou jako takovou. 25. února 1948, v kritický den komunistického převratu, se proto jako jediný univerzitní profesor připojila ke studentskému protestnímu průvodu na Hrad, kde studenti zamýšleli, že podpoří prezidenta Beneše v dříve avizovaném rozhodnutí nepřijmout demise nekomunistických ministrů.
Jasně se tím zapsala mezi nepřátele nového režimu a svůj postoj potvrdila o dva týdny později na zasedání kolegia filozofické fakulty. Šlo o poradní orgán, kterého se obvykle účastnil děkan a vedoucí jednotlivých kateder. Jak ale popsal Andrej Gjurić, první poúnorové kolegium narušil příchod akčního výboru studentů. „Žádali pravidelnou účast na zasedání – což jim bohužel prošlo – a projednání vyloučení oněch studentů,“ uvedl Gjurić.
„Tetička řekla, že ona se studenty na ten Hrad šla a že ví, co chtěli. Že šlo o etické otázky. A jestliže mají být vyloučeni, ona hodlá sdílet jejich osud. Což se stalo.“
Z fakulty musela Vacková odejít, o to víc se pak věnovala katolickému společenství – zvláště poté, co komunisté naplno rozpoutali boj proti svobodné církvi. V roce 1949 se režim pokusil původní Katolickou akci nahradit kolaborujícím a státem řízeným spolkem stejného jména; následujícího roku došlo k násilné likvidaci klášterů, začalo zatýkání a internace kněží a řeholníků, rozběhly se i vykonstruované procesy s církevními představiteli. „V této atmosféře si tetička řekla, že bude suplovat činnost církvi zapovězenou. Dala se dohromady s Mádrem, velmi známým teologem. A lidi, co se u ní scházeli, začali předávat zprávy o pronásledování církve.“
Tak jako už za nacismu pustila se i nyní do budování záchranné a informační sítě. Spolupracovala třeba se sestrami boromejkami, které v Praze Pod Petřínem ukrývaly kněze, po nichž šla Státní bezpečnost. Zprostředkovávala kontakty s internovanými biskupy a na druhé straně s Vatikánem.
Do odbojové sítě Vacková zapojila i některé ze svých bývalých studentů a studentek. Jednou z nich byla Jiřina Hošková, členka Katolické akce a posluchačka Růženiných přednášek na filozofické fakultě. „Když nastalo pronásledování církve, bylo třeba posílat různé věci do Vatikánu, což se dělo prostřednictvím různých velvyslanectví. Já jsem třeba nosila psaní na italské velvyslanectví. Nečetla jsem je, ale některé byly snad od otce Mádra a Zvěřiny,“ popsala Jiřina Hošková pro Paměť národa činnost, která jí později vynesla mnohaletý trest odnětí svobody.
Svou bývalou profesorku tehdy Jiřina Hošková často navštěvovala i soukromě. Zažívaly prý spolu humorné chvíle i v době, kdy lidé kolem nich postupně mizeli a i ony už věděly, že jim je v patách Státní bezpečnost. „Paní profesorka tenkrát bydlela na Malostranském náměstí, tam byla ve dvoře socha svatého Jana Nepomuckého. Vždycky v květnu před jeho svátkem se ta socha zdobila. Paní profesorka tam chtěla zapálit svíčku, ale nedosáhla na ni. Fízl, co stál za námi, povídá: ‚Počkejte, já vám tu svíčku zapálím.‘ A opravdu ji ten estébák zapálil a měly jsme z toho velkou legraci,“ vyprávěla Jiřina Hošková. „Anebo přišla paní profesorka domů, já jsem u ní totiž tak napůl bydlela, a říká: ‚To jsem je zas povodila po kostelích!‘“
Myslíte, že vám národ bude vděčnej?
Legrace to však nebyla, Jiřinu Hoškovou zatkli v říjnu 1951 a v únoru 1952 došlo i na Růženu Vackovou. Jak se vyjádřil synovec Andrej Gjurić, „české gestapo“ si pro ni přišlo přesně sedm let po tom německém. „Zrovna jsme tam s bráchou byli, takže si to pamatuji úplně přesně. Někdo zazvonil, u dveří pán v kožeňáku. Další dva chlapi na schodech k půdě. A začali říkat, že mají s tetičkou nějaké řízení. Jenže my už jsme nebyly naivní děti, takže jsme věděli jasně, kolik uhodilo.“
V červnu 1952 pak v Brně proběhl monstrproces s „protistátní špiónskou skupinou“ Mádr a spol. „Proces přenášel rozhlas, pamatuji se, že jsme to poslouchali. Mádr dostal napřed smrt, pak mu to zmírnili na doživotí. Tetička dostala dvaadvacet let,“ říká Gjurić a vzpomíná, že výše trestu rodinu šokovala.
Oto Mádr, kterého postavili do čela skupiny souzené za velezradu a vyzvědačství, mimochodem později připomněl důstojnost, se kterou Vacková soud absolvovala – a v době inscenovaných procesů vypovídala pravdu: „Když šla k výslechu, připadala mi jako holčička, chovala se samozřejmě, bezelstně. Zdvořile mluvila s tím předsedou: ‚Ano, pane předsedo, věděla jsem, já jsem cítila povinnost to dělat, já jsem křesťanka, víte?‘ V mé linii, ale ještě kouzelněji to vyjadřovala.“
U soudu se skupinou Mádr a spol. stanula jako svědek i Jiřina Hošková; dlouho odmítala vypovídat – než ji sama Vacková přesvědčila, aby se nebránila. „Prokurátor byl Čížek a předseda Novák. Ptali se: ,Co víte o ilegální činnosti?‘ a podobně. Já jim řekla, že jsme se scházeli. Jejich tendencí bylo udělat z nás svedené chudinky, které tito kněží a Růženka Vacková svedli k protistátní činnosti,“ popsala Hošková. „Ptali se mě, co si myslím o otci Mádrovi. Řekla jsem jim, že je to kněz věrný církvi a Svatému otci. Na otázku po mém přesvědčení jsem odpověděla, že se snažím o totéž. Čížek na mě zařval: ‚To si myslíte, že vám za tohle bude národ vděčnej?‘ A tím to skončilo.“
Duchovně jsme přijímaly
Sama Jiřina Hošková byla odsouzena k patnácti letům v jiném procesu – dalším z celkem 34 procesů se členy kroužků Katolické akce, jež proběhly během padesátých let – a později se s Růženou Vackovou setkala v pardubické věznici. Před velkou amnestií v roce 1960 byly politické vězeňkyně drženy v Pardubicích převážně odděleně od těch kriminálních a společně obývaly izolovaná oddělení zvaná Hrad a Vatikán. Díky tomu měly ženy přece jen o trochu víc vzácného soukromí, které mohly využít třeba ke společným modlitbám.
„Modlívaly jsme se se sestřičkama v hloučku, vyprávěly jsme si, a když tam pak přišla Růženka, měla ty svoje filozofické a kunsthistorické semináře,“ vzpomínala Hošková na improvizované přednášky Vackové, z nichž se vězeňkyním dokonce část podařilo dostat ven a později vyšly knižně.
„Ovšemže to bylo ilegální. Scházely jsme se na záchodě, někdy v umývárně, jindy na chodbě. Baráky byly v noci zavřené, ale cely v nich zavřené nebyly, takže v noci jsme se mohly setkat.“
Vězněné ženy často nenadále přesouvali – Růžena Vacková prošla kromě Pardubic i žaláři v Ilavě, Novém Jičíně, Opavě a mnoha dalšími. Ani časté stěhování ovšem nezabránilo blízkým přátelstvím, výuce, a dokonce ani pokusům o tajné mše, byť v tomto ohledu to měly vězněné křesťanky složitější než jejich mužské protějšky. V mužských kriminálech v padesátých letech totiž nebyla nouze o kněze, kteří mohli tajné mše sloužit, naproti tomu vězněným ženám byla možnost přijímat svátost eucharistie odepřena.
Vězněné křesťanky – mezi nimi i řeholnice, které víře zasvětily celý život – proto musely více improvizovat i v této duchovní oblasti. O improvizované mši, kterou „sloužily“ s Růženou Vackovou, hovořila třeba boromejka Edigna Bílková vězněná dva roky za skrývání pronásledovaných kněží. „Byla jsem na cele a najednou přivezli Růženku. To bylo shledání! Ona uměla celou latinskou mši svatou zpaměti, takže jsme sloužily mši,“ popsala sestra Edigna setkání v roce 1953, kdy měla za sebou devítiměsíční samovazbu, při níž se ocitla na hranici smrti. Vážila jen málo přes 40 kg a byla jí diagnostikována tuberkulóza. „Jak jsme tu mši sloužily? V duchu jsme se spojily s nějakou mší svatou. Duchovně jsme to prožívaly. Duchovně jsme přijímaly. To byl tak krásný večer, to shledání s Růženkou!“
Kdo mě zavřel, ten mě musí pustit
V roce 1960 se část politických vězeňkyň dočkala amnestie, ne tak ovšem Růžena Vacková, kterou režim považoval za jednu z vůdčích organizátorek údajně vlastizrádných aktivit. Pro zbylé „politické“ se pak v některých ohledech situace ještě zhoršila, nadále a častěji totiž byly míchány s vězeňkyněmi kriminálními, a to – vzhledem k jejich umístění mezi nejtěžší zločince do třetí nápravné skupiny – i s vězeňkyněmi toho nejtěžšího kalibru. „Bachaři říkali třeba vražednicím: ‚Vy jste zabila jenom jedno dítě nebo manžela, ale tyhle chtěly vyvraždit celej národ,‘“ přiblížila Jiřina Hošková atmosféru, v níž se přese všechno občas podařilo nastolit křehkou rovnováhu. „Ony nám většinou tykali a to si pamatuju, že jednou jedna takzvaná příživnice vedla nějaké řeči ze svého života a druhá jí říkala: ‚Drž hubu! Tady jsou slušný ženy!‘ Čímž myslela nás.“
„Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Teď už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.“
Zdroj – Růžena Vacková: Ticho s ozvěnami. Dopisy z vězení z let 1952–1967
Z dvaadvaceti let, ke kterým byla odsouzena, si jich Růžena Vacková nakonec odseděla dlouhých patnáct. „Byla jednou z žen, které byly zavřené vůbec nejdéle. Protože byla absolutně nepřevychovatelná,“ uvedl Andrej Gjurić. „Odmítala se podřídit. Když se rozhodla, že bude držet neděle, tak držela neděle, i když pak šla do díry. Mimochodem ‚jít do díry‘ bylo u ní celkem běžné.“
O tresty v korekci si „koledovala“ odmítáním poslušnosti, stížnostmi i peticemi, z nichž nejznámější je nikdy nedoručený dopis generálnímu tajemníkovi OSN – v něm si spolu s dalšími ženami stěžovala na neutěšené podmínky v československém vězeňství. Třikrát Růžena Vacková držela v žaláři hladovku, odmítala jakýkoliv pokus o předčasné podmínečné propuštění. „Protože by musela podepsat, že se cítí být převychována, a že tedy už bude žít podle pravidel socialistické společnosti. Že lituje svých činů… To nepodepsala.“
O milost pro ni několikrát žádala i její rodina, ale ani v takovém případě se k žádosti nepřipojila. Odmítala opustit zbylé politické vězeňkyně, za něž se cítila spoluzodpovědná. A jak doplňuje znovu synovec Gjurić: „Kromě toho tam byla ta její okřídlená věta: ‚Kdo mě zavřel, ten mě musí pustit.‘ Z toho byl samozřejmě dědeček úplně šílený.“
Nakonec ale skutečně dosáhla svého. Poté, co překročila důchodový věk, ji přesunuli do „kriminálu pro důchodce“ v Ostrově nad Ohří, zároveň se už projevovala politická obleva druhé poloviny šedesátých let. „V Ostrově nad Ohří byl osvícený prokurátor, přečetl si spis a řekl si, že to musí být zajímavá ženská. Šel se na ni podívat a vedli pak spolu takové politicko-filozofické rozhovory. Čili ona svým způsobem předělala i toho prokurátora.“
Gjurić přidává i příhodu, kdy prý Vacková prokurátorovi vyprávěla, jak jí po roce 1948 její známí z řad komunistických intelektuálů rozmlouvali protirežimní angažmá, a když neuspěli, v nadsázce jí prý slibovali alespoň to, že jí do kriminálu budou nosit kafe – což nesplnili.
„Prokurátor pak sám požádal o obnovu řízení, zařídil si zřejmě, aby také obnovu vedl osvícený soudce, a prostě se rozhodli, že ji pustí.“
„Když to skončilo, prokurátor prohlásil: ‚Než to formálně vyřídíme, zajdete ke mně do pracovny a já, protože jsem taky komunista, tak vám uvařím to kafe, které vám ti vaši dávní kolegové neudělali.‘ Sedl si, pozval ji na kafe, mezitím soudce vyřizoval věci a tetička se objevila v roce 1967 doma.“
Po svém propuštění se nastěhovala ke druhé ženě svého otce – ten se jejího návratu již nedočkal – do bytu na Janáčkově nábřeží. I z něj vytvořila místo neustávajících diskuzí, sdílení a setkávání. Navštěvovaly ji bývalé spoluvězeňkyně, pravidelně za ní chodili i bývalí spolupracovníci z katolických kruhů, vesměs propuštění tak jako ona po mnohaletém věznění: Oto Mádr, Josef Zvěřina, Josef Hošek, Jiřina Hošková a řada dalších. A cestu k ní si našli i mnozí, kteří s ní dřív neměli nic společného – mladí lidé a studenti, jimž nemohla přednášet na univerzitě. Zásadní roli tato setkávání sehrála i pro Andreje Gjuriće, jehož životní zkušenost byla odjakživa „mimoběžná“ se zkušeností většinové společnosti a který v salónu své tetičky konečně nalezl svou „referenční skupinu“.
Během pražského jara se Vacková zapojila také do aktivit Klubu bývalých politických vězňů K231 a stala se jeho místopředsedkyní. Byť po sovětské invazi její rehabilitace byla zrušena, pokračovala v bytových seminářích a působení na mládež, které režim vždy sledoval s obzvláštní nelibostí. V roce 1977 neváhala a podepsala Chartu 77. Zemřela v roce 1982.