Víra v kriminále zpravidla pomáhala, na jejím uchování mnohdy záviselo duševní zdraví vězňů. Víra však není „jednou provždy daný tvar“. Věřící o ni v celách sváděli každodenní zápas s beznadějí. S Kristem se někdy „rvali“, jindy si k němu našli úplně novou cestu.
„Tam se modlit skoro nedalo. Naučené modlitby se v takovém rozpoložení staly pouhou frází. Na člověka nakonec přišly psychické stresy. Třeba čtrnáct dní otevřené okno v zimě, to bylo hrozné,“ vzpomínal na své věznění pozdější kněz Miloslav Frank.
Zatkli ho v roce 1957 kvůli tomu, že se podílel na předávání tajné korespondence internovaných salesiánských řeholníků. První tři měsíce z dvouletého trestu strávil v samovazbě. V nekonečných dnech se snažil soustředit vždy jen na nejbližších pět minut, čas si odměřoval chůzí po cele.
„Jeden krůček sem, druhý tam, uplyne minuta, pak hodina, den a týden a pak celý měsíc. Drobné časové intervaly se daly přežít. Kdyby si člověk řekl, že to potrvá celý den, tak by se sesypal. Slýchával jsem křik vězňů, kteří z té samoty tloukli hlavami o zeď a volali, že chtějí vypovídat. Chtěli doznat cokoliv, jen aby mluvili s živým tvorem.“
Ukazovat tvrdé moci, že je něco silnějšího
Jak si v takovém prostředí udržet víru? Jak si vůbec udržet duševní zdraví? Obojí spolu úzce souviselo. Mnozí křesťané, kteří prošli nacistickými nebo komunistickými věznicemi, později vypověděli, že právě víra jim pomohla přežít. Díky ní totiž nalézali ve svém pronásledování smysl a dokázali ho přijímat i jako dar. Utrpení pro víru pro ně bylo hodnotou samo o sobě. Snášeli ho po vzoru křesťanských mučedníků i samotného Krista, který podle křesťanské teologie trpěl a zemřel na kříži – a který v okamžiku své smrti v poledni Velkého pátku možná zakusil i nejzazší nicotu odloučenosti od Boha, vyjádřenou výkřikem „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“
„Vazba, zejména vyšetřovací, byla zaměřena na to, aby člověk zažil opuštěnost. Tvrdost samoty a vyloučenosti. Nevidět normální přívětivou tvář, naopak vidět tvrdé naléhání ke zradě. Ale právě to bylo pro většinu z nás to dobré. To byl boj. Duchovní boj o věrnost,“ zamýšlel se nad zkušeností věznění katolický kněz a teolog Oto Mádr. V roce 1951 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí, nakonec strávil v nejhorších komunistických kriminálech patnáct let.
Pro svůj duchovní boj byl podle svých slov dobře „odborně“ vyškolen teologií. Ta totiž obsahovala i určité „psychologické momenty“, jež ho předem připravily na možná úskalí:
„My křesťané máme jedno zařízení – jít za Kristem s jeho křížem.“
Už jako žák obecné školy Mádr silně prožíval například pronásledování katolíků v Mexiku ve 20. letech a už tehdy před ním vyvstala otázka, jak se stavět proti zlu i případnému mocenskému útlaku. „Byla to nabídka předem: bral bys, nebral bys? Co ty, kdyby na to přišlo? S kým půjdeš? Pánu Bohu se přece neříká ne. Takže kdyby na to přišlo: ano, samozřejmě.“
Když se pak v 50. letech sám ocitl na dlouhé roky v kriminále, cítil se připraven. V duchu starého křesťanského hesla „Umírám kdykoliv“ počítal se vším, i se šibenicí. A neměl prý důvod se bát. „Bylo to krásné, to vědomí, že bojuju. I když nemůžu nic – můžu všechno. Můžu tvrdé, zlé moci ukazovat, že je tu něco jiného, silnějšího.“
Modlitba se v těžkých chvílích vrací
Ne každý byl ovšem předem tak připraven jako Oto Mádr. Členku Církve československé husitské a pozdější psycholožku Evu Mádrovou (s Otou Mádrem nebyla příbuzná) odsoudili v roce 1954 za „velezradu“ a „vyzvědačství“ ke čtyřem letům těžkého žaláře. Také jí víra zásadním způsobem pomohla udržet si psychické zdraví. V jejím vzpomínání na dobu věznění ale zaznívají podstatně temnější tóny.
„Dovedli ponížit člověka v samé podstatě jeho bytí, zničit naději i víru v jakoukoliv budoucnost. Také otupit nebo dovést i k psychickému kolapsu či šílenství. K tomu hlad, zima a nedostatek spánku ničily tělo. Člověk, pokud nebyl vybaven zvlášť velkou vnitřní silou a odolností, se hroutil,“ uvedla.
„Kdo neprožil hrůzy samoty v cele, nikdy nepochopí, jak strašná je beznaděj, bezmoc a úzkost, které člověka zaplavovaly.“
Slovo o této době
„Hlavu vzhůru, bratři a sestry! Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná, ale pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas. ‚Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat.‘ V takových slavných chvílích zpívá církev Pánu hrdinskou píseň lásky a věrnosti. Je to výsada a dar právě teď žít, milovat a bojovat.“ Tak začíná slavné Slovo o této době. Oto Mádr ho napsal v květnu 1951, kdy se před zatčením skrýval u sester boromejek v Praze pod Petřínem. Poselství křesťanům reflektující komunistický útlak se pak šířilo v opisech v katolických kruzích a mnohým dodalo potřebnou odvahu. „Úkol této mimořádné doby je boj. Je to denní boj o vlastní duši s tělem, světem i ďáblem. [...] Nepřítel lže. Strhávejte mu masku. Pečujte o ty, kteří jsou v nebezpečí uvěřit mu. Podporujte kolísající slovem, postojem i praktickou láskou. Ukazujte svým příkladem, že pravá láska je silnější než smrt.“ Zdroj: Slovo o této době
Různé krize pochopitelně přicházely i k silně věřícím lidem. O svou víru museli někdy tváří v tvář nepochopitelnému zlu zápasit i ti, kteří Bohu zasvětili celý život. Boromejka Terezie Edigna Bílková pomáhala ukrývat Oto Mádra i dalšího posléze dopadeného kněze Remigia Janču. Strávila pak kvůli tomu v cele dva roky, z toho devět měsíců v nelidských podmínkách naprosté izolace.
V nejtěžších chvílích podle svých slov až „řvala“ k Pánu Bohu. „Jestli mi víra byla oporou? Byla, ale přesto se člověk s ní musel někdy rvát. S Kristem se rvát! Ony ty nervy někdy dělají paseku.“ V cele se prý modlila růženec, opakovala si žalmy, které uměla zpaměti. Sílu jí dodávalo i Mádrovo Slovo o této době, které před svým zatčením mnohokrát opisovala. „Sama sobě říkám, že jsem zázrak. Že je to zázrak, že jsem tady,“ řekla Paměti národa v roce 2006.
„Zajímavé je, že víra a modlitba se v těžkých momentech nějakým způsobem vrací,“ vzpomínal také Miroslav Froyda, nebojácný dobrodruh, kterému se v roce 1953 za dramatických okolností podařilo překonat přísně střeženou hranici do Rakouska. Tam vstoupil do služeb americké výzvědné služby MIS, jež ho pak se zpravodajským úkolem vyslala zpět do Československa. Byl dopaden a v kriminále poté strávil jedenáct a půl roku. Když uvažoval nad zlem nacismu a komunismu, došel prý v určitém momentu k přesvědčení, že Bůh nemůže existovat.
„Jeden krásný zážitek z vězení. No, krásný...“ vypráví Miroslav Froyda o své zkušenosti proměny víry. „Byl to převoz z Borů na Pankrác. Byli jsme spoutáni, měli jsme ocelová pouta, ale jeli jsme autobusem. To, že člověk mohl sedět v autobuse a pozoroval oknem civilní život, to byl dost silný zážitek. Když ten autobus z Plzně na Prahu vystoupal k ústřednímu hřbitovu – tam je pochovaný můj otec – projížděli jsme nějak zvolna. A já jsem se modlil. Za tátu. To byl silný zážitek, protože já jsem si pochopitelně prošel i fází bezvěrectví.“
Soustředil se na umění věřit
„Víra není jednou provždy daný tvar, o ni se usiluje a bojuje denně,“ zamýšlel se disident a farář Církve československé husitské Rostislav Valušek. „Jsou propadání, jsou i pochybnosti, jak říká Augustin, jsou úzkosti. Bible není jenom radostná, jako je evangelium, ale také jsou to žalmy, například žalm 42. Vím ale, že bez toho propadání, znovu pokládaných otázek, znovuvystupování z propastí bych to nebyl já.“
K víře patří pochybnosti, patří k ní i „zatmívání“ Boha. Jak křesťanům připomíná Kristův výkřik na kříži, jsou i propastné chvíle opuštěnosti Bohem. O pašijové proměně své víry, kdy prošel od „velkopáteční“ ztráty Boha tichem Bílé soboty až k novému ránu vzkříšení, mluví například Jan Konzal. Pro svůj křesťansky orientovaný aktivismus byl zatčen v říjnu 1960 a za údajné podvracení republiky dostal tříletý trest.
„Nejsem žádný masochista, ale musím přiznat, že jsem za tu zkušenost strašně rád,“ zhodnotil z odstupu více než padesáti let. „Když to člověka nezlomí, je to určité poznání, které je k užitku,“ dodává s tím, že však viděl také lidi zlomené. „A to už člověku není dobré k ničemu.“
Ve vězení Konzal prožil zásadní krizi víry, svět jeho dosavadních představ o Bohu se zcela rozpadl. „Přitom mi Bůh nic neprovedl, nepodvedl mě, nezklamal – on prostě zmizel, odcestoval,“ popsal svou zkušenost. „Najednou to prostě vypadalo, že nic není. A já jsem si s tím samozřejmě neuměl poradit.“
Teprve zpětně se z literatury dozvěděl, že podobné pocity zažilo nemálo věřících. Tehdy se mu zdálo, jako by pro něho chyběly „jakékoliv noty“. Nevěděl, co si počít, a tak čekal. Naštěstí se situace za několik dní změnila, víra se vrátila – ovšem proměněná. Od té doby prý věřil docela jinak: ne jiným věcem, ale jinak.
„Zjistil jsem, že Bůh přece jen neodcestoval, že jenom má úplně jiný jazyk. A že je to fajn.“
Hluboce si prý uvědomil, co pro něj dřív byla jen floskule: že člověk si musí vážit svobody. „Svobody rozhodování. Že živý Bůh, kterému chci věřit, ode mě vyžaduje samostatné rozhodování. Jestli udělám tohle, nebo tamto. Najednou šlo žít tak, jak si nejlépe myslím. Ulevit si tam, kde si můžu ulevit, vydržet tam, kde mám na to, abych vydržel. A jsem spokojený s touto vírou.“
Po této proměňující zkušenosti se podle svých slov odcizoval formálnímu náboženství a místo něho se soustředil na „umění věřit“. Mimo jiné mu prý tento posun otevřel samotnou možnost pochopit reformy II. vatikánského koncilu, který katolická církev zahájila právě v roce 1963, kdy vyšel z vězení. Koncil podle něho udělal pro katolíky právě to, k čemu on nakročil během svého věznění: otřásl příliš jednoduchou představou Boha, která v kontextu moderního světa přestávala fungovat.
Setkání se zlem a utrpením ve vězeňské cele přineslo Janu Konzalovi ohromné sebepoznání. Už tehdy chápal jeho hodnotu, a když se v roce 1962 rýsovala možnost jeho propuštění na amnestii, modlil se prý, aby k tomu nedošlo. „Bylo to ještě nedovařené, musel jsem to nechat usadit.“ Přání se mu splnilo, kriminál opustil až o rok později. V roce 1968 se pak oženil a v roce 1972 byl v rámci podzemní církve tajně vysvěcen na řeckokatolického birituálního kněze, o deset let později pak i na biskupa.