V době normalizace bylo do vydávání samizdatů zapojeno mnoho statečných lidí, kteří často ani nepatřili k disentu. Opisování zakázaných textů za pět korun na stránku pro ně bylo malým, ale velmi riskantním přivýdělkem.
Seznam zakázaných autorů se v období normalizace značně rozšířil. Ti, kteří nemohli publikovat, čelili skličující demotivaci. Proč by měli psát do šuplíku s vědomím, že jejich knihu si nikdo nepřečte? Na autory, kteří se ocitli na indexu, čtenáři zapomínali, a někdy si dokonce mysleli, že už zemřeli. Vznik samizdatových knižních edic i časopisů tak pro ně znamenal injekci nové tvůrčí energie. Jiřina Šiklová, která se podílela na pašování samizdatů do zahraničí, k tomu říká:
„Bylo to obrovské povzbuzení pro autory, že má cenu psát, i povzbuzení pro jejich čtenáře.“
Noci nad psacím strojem
Za vydáváním samizdatů stála práce stovek lidí, jejichž jméno se v už hotové knize nemohlo objevit. Jako prvním se rukopis dostával do rukou přepisovačkám a přepisovačům. V době, kdy veškerá kopírovací technika byla státem přísně kontrolována, bylo opisování na stroji jedinou možností, jak nějaký text rozmnožit do více kopií. „Člověk dostal třeba dvacet stránek a do rána z toho měl udělat dvanáct kopií,“ říká Jakub Ruml, který se do šíření samizdatů zapojoval.
Lidé, kteří se této činnosti věnovali, nebyli vždycky jen disidenti. Často šlo o profesionální písařky, sekretářky nebo ženy v domácnosti, které měly opisování jako přivýdělek. „Já jsem byla na mateřské, takže jsem v té době měla relativně dost času. Tak jsem psala i přes den a potom večer, když děti šly spát,“ říká Tatjana Dohnalová, která rozepsané samizdaty doma ukrývala do starého televizoru.
Do psacího stroje se obvykle vložilo deset až šestnáct tenkých průklepových papírů, mezi ně kopíráky. Originál neboli prvopis se často vyhazoval, protože se z něj snadno dalo rozpoznat, na kterém psacím stroji vznikl – každý stroj měl své zvláštnosti a Státní bezpečnosti si vedla celou kartotéku vzorků písma z různých strojů. Každý překlep se na všech kopiích pak musel opravit korekčním bělítkem. A když se na jedné stránce objevilo více překlepů, nezbývalo než ji přepsat celou znovu.
Eva Koudelková, která díky své práci zapisovatelky u soudu byla velmi zdatnou opisovačkou prohlášení Charty 77, na to vzpomíná:
„To byly večery a večery, noci a noci, kdy jsme to přepisovali.“
Teprve v osmdesátých letech se vydavatelé samizdatů občas dostali k rozmnožovacím technologiím, ovšem za cenu velkého rizika. „Kopírky byly jen v několika vybraných institucích a byly přísně hlídané stejně jako cyklostyly. My jsme našli jeden podnik, kde to tolik střežené nebylo, a tam jsme pak v noci chodili kopírovat. To si pamatuju dodneška, jak jsme se plížili po chodbách k té kopírce.“
Samizdaty ukryté v ordinaci
Opisování na stroji vypadá jako jednotvárná práce, napětí do ní však vnášely přísné podmínky konspirace. Libuše Černá, která texty přepisovala v kanceláři Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, například vzpomíná, že přepsané texty předávala na určeném místě oknem ženě, kterou neznala a nikdy jí neviděla do obličeje: „Byla jsem ráda, že to můžu dělat, ale taky jsem byla ráda, že jsem toho víc nevěděla,“ konstatuje.
Mnoho písařek pracovalo v noci z domova, což ovšem obnášelo riziko, že sousedé uslyší neustálé ťukání psacího stroje. „Výhoda bydlení ve starém měšťanském domě – zdi nebyly tolik propustné, takže si asi nikdo ničeho nevšiml,“ vypráví písařka Jana Pešková v knize Příběh Edice Expedice. „Až soused pod námi, který si přepažil kuchyň, a vytvořil si tak ,ozvučnou desku‘, která přenášela každý krok z našeho bytu, natož rachot psacího stroje.“ Zmíněný soused ji udal na národním výboru za rušení nočního klidu. Naštěstí se domníval, že onen hlasitý zvuk vydává šicí stroj, takže Jana Pešková byla pouze pokárána za „noční šití“.
K přepisovačkám knih i materiálů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných patřila v sedmdesátých letech také Otta Bednářová, bývalá populární redaktorka rozhlasu a televize:
„Celé štosy těch papírů jsem vždycky nosila v tašce domů, a to jsem se bála, aby mě nepotkali fízlové a nesebrali mi to.“
Jednou ji přímo na ulici zastavila Veřejná bezpečnost ve chvíli, kdy u sebe měla tašku plnou přepsaných textů. Policisté jí nařídili nastoupit do auta. „Ptala jsem se, kam mě vezou, na to mi samozřejmě neodpověděli.“ Na poslední chvíli dostala nápad, jak texty zachránit. Prohlásila, že nejprve musí k lékaři do Ústavu pro matku a dítě v Podolí, kde jí dají injekci. Jinak se jí udělá špatně a zhroutí se. Policisté ji doprovodili až ke dveřím ordinace, dovnitř je sestra naštěstí nepustila. Otta Bednářová jí řekla: „Sestřičko, prosím vás, je tu se mnou policajt, oni mě seberou. Mám s sebou plnou tašku věcí, které u mě nesmějí najít.“ Sestra schovala tašku pod pohovku, píchla Ottě injekci a místo zalepila náplastí, aby měla pro policisty věrohodné alibi.
Důvod k uvěznění? Umí psát na stroji
Daleko hůře dopadla Drahomíra Šinoglová, která přepisovala a s manželem šířila texty Edice Petlice. V březnu 1980 Státní bezpečnost udělala prohlídku v jejich domě ve Strachoticích na Znojemsku pod záminkou podezření z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Objevily opisy zakázané literatury i materiály k Chartě 77. Protože bylo známo, že Drahomíra umí psát na stroji, byla za přepisování zakázaných textů odsouzena na rok nepodmíněně. V lednu 1981, kdy přišlo předvolání k nástupu do věznice, byla těhotná, a protože soud jí neuznal lékařské potvrzení o těhotenství, začala se skrývat. Nástup do vězení jí nakonec odložili na dobu půl roku po narození dítěte. A krátce poté, co syn Pavel dosáhl šestého měsíce, jejich dům obklíčila celá kolona policejních aut:
„Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Žádné předvolání k nástupu výkonu trestu mi předtím nepřišlo.“
V Československu i v zahraničí se sepisovaly petice za propuštění matky půlročního kojence a Drahomíra Šinoglová se po měsíci stala první vězenkyní Husákovy éry, která dostala milost…
Na zisk mohli vydavatelé zapomenout
Přepisovači z řad disidentů často pracovali zdarma, do práce se však zapojovalo i mnoho běžných písařek a žen v domácnosti. Například opisovačky samizdatové Edice Expedice dostávaly pět korun za stránku. Ivan M. Havel, který edici řídil po odchodu její zakladatelky Dani Horákové do zahraničí, k tomu dodává:
„Tu rutinní práci málokdo by vydržel dělat jen z nadšení.“
Cena jedné samizdatové publikace v té době činila 100 až 200 korun, což bylo několikanásobně více než cena obvyklá v knihkupectví. Přesto byla samizdatová nakladatelství zcela neziskovými podniky, často ještě dotovanými ze zahraničí nebo z kapes samotných vydavatelů. Ti si museli dávat velký pozor, aby z vydávání zakázaných knih žádný zisk neměli. Jinak by je totiž režim mohl pronásledovat také na základě paragrafu o nedovoleném podnikání.
