Dobrovský & Šídlo: Samizdatové Lidové noviny a útěky na ambasádu

/ /
Dobrovský & Šídlo: Samizdatové Lidové noviny a útěky na ambasádu

Jak prožívali rok 1989 Jindřich Šídlo a Jan Dobrovský a co všechno tehdy svědčilo o rozkladu režimu? Jak se vypořádáme s námitkou, že 17. listopad je svátek pro pamětníky, zatímco další generace už pálí docela jiná agenda?

V klíčovém roce 1989 disident Jan Dobrovský pracoval ve výměníkové stanici motolské nemocnice a Jindřich Šídlo studoval turnovské gymnázium. Společné měli jen to, že jeden se podílel na vydávání samizdatových Lidových novin a druhý je občas četl. „Bylo to aktuálnější než jeden den staré Rudé právo. Když máma přinesla Lidovky domů, tak pokyn zněl, že si je můžu přečíst, abych něco věděl. Ale nesmím nikde říct, co se dovím. A v tomhle žil celej stát,“ glosuje Jindřich Šídlo s odstupem více než třiceti let. 

K paradoxním momentům ovšem patří fakt, že vydávání samizdatových Lidových novin předcházela v disentu debata o smysluplnosti takového počinu. V roce 1987 to totiž byl krok do nejistoty. „Václav Havel byl skeptický, můj tatínek Luboš Dobrovský byl vyloženě proti, že prý samizdatové Lidovky budou jenom ztráta času a peněz,“ vzpomíná Jan Dobrovský. 

Přesto se Lidovky, rozmnožované už nikoli cyklostylem, ale na tajně dovezených západních kopírkách Xerox a připravované za přísné konspirace ve skupině spolupracovníků v čele s Janem a Jiřím Rumlovými a Rudolfem Zemanem, staly jedním z mostů mezi disidenty a takzvanou šedou zónou. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Výměna trabantů! 

Kroniku předlistopadových týdnů tvořilo mnoho událostí, které signalizovaly, že je režim pomalu v koncích. Na určité situace prostě neměl ideologický návod.  Tak jako když v září a říjnu 1989 nastal úprk občanů NDR na západoněmecké velvyslanectví na Malé Straně, což pro nás byl první realistický pohled do dění v okolních socialistických zemích. 

Taková situace byla dřív nepředstavitelná. Tisíce lidí nechávají své trabanty v malostranských uličkách (znalci vědí, že na tenhle bakelitový motoristický sen se ve východním Německu čekalo i deset patnáct let!) a utíkají k bráně v plotu ambasády Spolkové republiky. Okolostojící Češi jim strkají do ruky svačiny a je jim jedno, že je při tom filmuje StB. Občas nějakou německou rodinu tahá z plotu dolů příslušník VB, ale ze strany režimu celkem panuje apatie a represivní složky trpí zjevným nedostatkem rozkazů. 

Když pak přijel západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a oznámil z balkonu do potemnělé večerní zahrady - což byl prakticky uprchlický tábor -  že všichni mohou svobodně odjet do západního Německa, nenechal ho jásot tisíců lidí ani domluvit. Všichni odjeli z libeňského nádraží přes Drážďany do země svobody a po celé cestě jim mávali další občané NDR. A v Praze se už rovnou čekalo na další várku uprchlíků! 

Oficiálně to samozřejmě byla věc obou tehdy existujících německých států. Ale události samozřejmě nutily k zamyšlení, co bude u nás – Němci utíkali před něčím, co se nás samozřejmě taky týkalo. Ale zatím převažovala opatrně potměšilá radost a zvědavost, jak dlouho se KSČ podaří tvářit se „jakoby nic“.  Ke koloritu doby ovšem patřilo, že jistá část občanů si opuštěné trabanty obratem odvážela - po kouscích nebo vcelku. Náhradní díly se hodí. 

Co to v té Praze provádíte? 

„Ti spratci v Praze dělaj nějakej čurbes a je potřeba jim dát na zadek,“ charakterizuje Jan Dobrovský častou reakci lidí mimo Prahu, když k nim přijížděli studenti a herci, aby jim vylíčili, co se 17. listopadu stalo na Národní třídě. Chvíli to trvalo, než roztála nedůvěra, ale pak se během několika dní na ulici spolu začali bavit úplně cizí lidé. Potkávali se na procházce se psem, zastavili se a probírali to, co dvacet let nemohli. Vznikla nová sounáležitost. 

„V socialismu platilo, že když člověk ráno zjistil, že na jeho škodovce chybějí stěrače, protože je někdo ukrad, tak věděl, že v Mototechně je nekoupí. Takže šlohnul první, které byly po ruce. Doktrína doby zněla: ‚přežít‘,“ srovnává Jan Dobrovský typickou atmosféru osmdesátých let se situací, která najednou vznikla.  Jindřich Šídlo k tomu ovšem dodává: „Ano, byla to euforie, lidi nosili trikolory, ale trvalo to velmi krátce…“

Na čem se ale oba shodnou: listopad 1989 byla dějinná chvíle, kterou dosud nenápadní lidé vycítili jako zlom ve vlastním životě. Historek k tomu je bezpočet a má je každý pamětník. 

Například teprve po listopadu Jiřina Šiklová jako „řídící agent“ disentu představila svým spolupracovníkům největšího odběratele samizdatové literatury, kterého do té doby znali jenom pod přezdívkou „Furiant“ – byl to poměrně režimní herec Josef Bek, který se najednou s Jiřinou Šiklovou mohl procházet veřejně a bez obav, že jeden druhého ohrozí. Anebo tělocvikář turnovského gymnázia, na kterého vzpomíná Jindřich Šídlo: „Najednou se objevil – nikdo předtím nevěděl, co si myslí nebo co prožívá - a přinesl klíče od tělocvičny, se slovy na tohle jsem čekal dvacet let vlastně pomyslně pustil revoluci na Vítěznou pláň.“ 

Cesta, kterou jsme prošli 

Státní svátky jsou něčím důležitějším než pomníky, měly by být společně sdíleným rituálem a připomínkou společně prožité historie. Je velkou otázkou, zda je možné význam 17. listopadu nivelizovat a v jeho rámci neřešit aktuální kauzy, které nás zaměstnávají a některé přímo trápí, počínaje epidemií a konče svobodou médií. Tuhle debatu asi budeme vést každý rok. Ale víme, že nemá smysl nechat se unášet nostalgií. I proto jsme k naší debatě pozvali studenty Gymnázia Paměti národa a dalších středních škol - chtěli jsme je vtáhnout do hry.  

Přemýšlejí o událostech, které znají jen z vyprávění nebo z médií, a ptají se.  Teba na to, jak těžké bylo revoluci „organizovat“ a domlouvat se při tom pomocí tehdejší komunikační techniky? Pokud by nedošlo k Národní třídě, jaká jiná událost mohla nastartovat změnu? Bylo správné, že po listopadu 1989 už nedostali větší šanci politici Pražského jara a jmenovitě Alexander Dubček? 

A konečně: Máme dnes opravdu společnost, jakou jsme si před víc než třiceti lety představovali? Kudy vedla cesta do současného stavu společnosti, která je rozhádaná a plná příkopů, obviňování a infotainmentu? 

V podcastu vám nabídneme i téma pro odlehčení - proč si Jindřich Šídlo myslí, že je správné, že Václava Havla v prosinci 1989 zvolil do funkce kompletně komunistický parlament?